Mira seděla v policejním stanu, okolo ní pobíhali zaneprázdnění kolegové a ona byla bezradná. Bez duše. Bez špetky naděje. Byla podobně ztracená jako já, když jsem včera seděl před ní. Jenomže já byl teď pryč, zpátky na svým původním místě, a nyní to byla její hlava, na kterou měla dopadnout všechna hanba.

„Ta adresa, kterou jste nám dala a o které se domníváte, že tam má pan Namjoon svý doupě, ze kterýho velí operaci, je ta moštárna, viďte?" přišel k ní nyní plukovník Han a ona se mu postavila naproti.

„Ano," přitakala, protože ji nenapadlo, co na tom může být špatně. Vždyť tam sama procházela, ptala se Namjoona, co jsou zač ty igelity, a celkově jí to bylo celý nějak moc podezřelý. Obyčejnej sklad. Trocha nábytku. Vánoční světýlka místo další výzdoby. Kdo tohle dělá?

„Nic tam uvnitř není," zamračil se na ni však nyní velitel Shin velice podrážděně. „Nějakej vrak auta a spousta starých krámů, ale rozhodně žádný operační centrum." Ušklíbl se, poněvadž jeho podezření, že Mira je vodí za nos, se stále jen rozpínalo do všech vesmírných směrů.

Mira viděla sebe samu, jak odkrývá klávesy. Barel s moštem. Musí tam někde mít zašitý svý doupě. Prostě musí! Nebo ne?

„Jste si jistá, že jste nám dala správnou adresu?" dožadoval se Shin.

„Samozřejmě," odvětila trochu nepřítomně. „Byla jsem tam."

Chtě nechtě si nyní vybavila chvíli, kdy se ona a Namjoon poprvé políbili. Dala snad přednost rozkoši před racionalitou tak moc, až ztratila pojem o prostoru a čase? Ne, to se jí nezdálo pravděpodobné. Takové věci se jí nestávají, i když je opravdu hodně zamilovaná. Tak v čem byl sakra zakopanej pes?

„Co jste tam dělala?" zeptal se nevyhnutelně plukovník Han.

Mira sklopila zrak a zastyděla se. Viděla ho pod sebou, jak se společně válejí po jeho gauči. Věděla, že její osud je zpečetěn, tak se ani nenamáhala si vymýšlet. „Milovala jsem se," povzdechla si trpce.