Mira začala jednat na vlastní pěst. Rozložila si doma na stole plánek s uličkami Soulu.

Takže zatímco se ti idioti ve stanu lopotili s tím, aby zúžili sledovanou oblast, ona to dělala doma stejně, akorát od oka, bez použití přístrojů a záznamů.

Mira i oni se shodli jen v jednom: Všechno by bylo lehčí, kdyby tu byl pan Krteček, protože on jediný znal přesnou polohu toho úkrytu, kam viděl našeho vůdce vcházet.

Hangáry totiž jinak samozřejmě byly dva. Ten, ve kterým Namjoon bydlel, a ten, ze kterýho velel operaci. Přece jste si nemysleli, že by vzal tedy Miru přímo na místo činu, že ne? Jen Krteček se měl tu čest na něj podívat. Byl opravdu takhle nesnesitelně blízko. Ale on je jen krtek a Namjoon dítě štěstěny.

Když už jsme tedy u Krtečka, tak ten stále odpočíval v nemocnici v sladkém kómatu. To již ale nemělo mít dlouhého trvání. Přístroje zatím dělaly všechno za něj, takže on nemusel sám od sebe pomalu ani dýchat.

Jeho nemocniční lůžko bylo samozřejmě to první, co Mira navštívila. Nacházela se na okraji propasti a snažila se udržet rovnováhu, aby nadobro nezmizela v jámě. Přemýšlela nad tím, jak strašné a absurdní bylo, že se během pár minut z inspektorky stala podezřelá.

Koukala na svého kolegu, kamaráda a milostné vzplanutí, jak si tam leží a nehýbe se. Slyšela jen pípání přístrojů. Přišla ho navštívit, aby zkontrolovala jeho stav, ale taky mu přišla ukrást jednu věc, o kterou před chvíli sama přišla – policejní odznak.

Rozhodla se udělat to, co jí její matka tolikrát říkala: honit lupiče se vším, co jí zbylo. Skoro se nepoznávala, když hrábla do Krtečkových osobních věcí, aby zcizila ten odznak. Jenomže kdyby to neudělala, nemohla by pokračovat. Takhle to funguje.

V tomhle přepadení se však skutečně hrálo o vteřiny. Asi pět minut poté, co Mira odešla, se Krteček konečně probral.