Vmu docházely síly. Popadnul revolver a chtěl střílet do vzduchu, ale přistihl se, že brečí. Před rukojmími, kteří skrz masky nemohli vidět, rovněž padnul na kolena. Všichni jsme byli vyčerpaní. Nedostatkem spánku, stresem, nebo úzkostí, že v sobě celé roky nosíme tajemství, které v té dusiví atmosféře bylo čím dál tím těžší uhlídat. A všichni jsme dřív nebo později začali ztrácet nervy. Já byl možná první, ale zdaleka ne poslední.

Junghyun vyšel ven, aby uklidnil rozjíveného Jungkooka. Jako jediný se snažil zůstávat při smyslech alespoň natolik, aby nezhatil celej plán.

A pak tu byl Jin. Jako vždy trochu mimo reálnej svět. Jako jedinej se nyní oddával klidovému režimu, natažený na pohovce s hlavou v klíně dívky, co se jí říká Ari. Ti ostatní... no... byli rozhození.

Byl tady V, kterému po jednom dni velení začalo solidně šibat. „Snažil jsem se bejt hodnej," vzlykal a spílal v kleče oslepeným rukojmím. Postavil se na nohy a začal jim jednomu po druhém sundávat škrabošky. Jak kolem nich procházel, postupně se jim díval do očí a oni mohli vidět jeho zoufalství a slzy. „Snažil jsem se vám dát to, co jsme vám slíbili." Sklonil se k jednomu. „Zbavit vás Jina. Udělat něco, co má smysl." Nyní sundal škrabošku učitelce. „Po tom, o co jsem tady přišel, tohle mělo mít nějaký smysl." Popotáhl a položil si ruku na bolavé srdce. „Byl jsem k vám hodnej," zopakoval a sundal škrabošku z očí Aneko. Takhle obešel celou řadu. „Neudělal jsem nic špatnýho. Ale stalo se ze mě tohle, protože svět mi plive do tváře. Přišel jsem o vše. A člověk, kterého jsem považoval za nejbližšího z přátel, mi vmetl do ksichtu, že jsem si to zasloužil." Jo, to byla asi blbost. Pokud si z nás někdo svůj osud fakt nezasloužil, tak to byl V. Byl k němu snad nejnespravedlivější ze všech lidí, co jsem kdy potkal. Všichni k němu byli nespravedliví. Já k němu byl nespravedlivý. „Přesto jsem se snažil, abyste vy mohli volně dýchat, protože vím, jaký to je, když vám vezmou všechno. Jenomže vy jste se na mě vysrali!" Rozčílil se a vztekle hodil škrabošky na zem.

Jin se zrovna probouzel, když slyšel v mlze a z dálky opakovat Ari slabé a slyšitelné „Jin-ssi".

„Už uběhla víc jak hodina a půl," špitla a pohladila ho po hlavě, když otevřel oči a pocítil palčivou bolest za týlem, kam ho V předtím praštil.

„Nemáš chuť mě zabít, zatímco spím?" bylo první, na co se jí zeptal, když se vzpamatoval. „Ani trošku?" nadzdvihl obočí a začal se smát. Ari se taky nevědomky zasmála. „Vidíš? Směješ se." Upozornil ji. „To znamená, že už se mě nebojíš." Vysvětlil. Byl rád alespoň za tenhle malý pokrok. Podvědomě věděl, že ho Ari nemiluje, ale vědomě na tuhle drobnost sral hodně zvysoka.

„Řekněme, že dávka anxiolytik, které beru, mě zneutralizovala," povzdechla si Ari.

Jin se na ni ještě naposledy uculil, i když se mu vůbec nedívala do tváře, a posadil se. „Když všechno vyjde, což je dost nepravděpodobné," prohlásil, „už se sice nechopím otěží, ale... Jestli náhodou všechno vyjde, chci ti nabídnout dohodu. Romantický obchod." Nadzdvihl obočí. Pravda byla taková, že se cítil jako hajzl, což bylo oprávněné, protože byl dokonce až takovej hajzl, že se nedokázal Ari vzdát.

Ari se na něj strnule podívala. Nechápala, kam tím míří.

„Za pár dní ti pošlu letenku," vysvětlil. „Na hodně vzdálené místo." Chvástal se. „A jestli budeš chtít, můžeš za mnou přiletět. Velmi málo času, hodně potěšení." Zazubil se. „A v tom případě, až bude po všem, si budeš moci nechat všechno, co mám. Nebo lépe řečeno. Co budu mít." Laškovně na ni mrknul jedním okem.

Ona to nechápala. To se mu má jako prodat?! Jestli mám napovědět, tak jo. Řekl bych, že to tím přesně Jin myslel.

„Bylo by skutečně nádherné," pokračoval nadšeně, „kdyby ses do mě strašně zamilovala." Usmáli se na sebe. „Ale... nejsem až tak naivní. Nechci žít v očekáváních a falešných nadějích. Mám spoustu vad a vím to."

Ari chtěla zavrtět hlavou, ale pak si to rozmyslela.

On stále jen mluvil. „Spokojil bych se s tím," říkal jí nyní, „kdybys byla mojí společnicí a doprovázela mě na poslední cestě. Ty a já spolu. Až do konce. Co říkáš?"

Nyní Ari opravdu mírně otočila hlavou doprava a hned zase doleva. Bylo to tak nepatrné, že to Jin ovšem nezaregistroval. Jenom se k ní naklonil a věnoval jí polibek. Jemný. Věrný. Očekávající věrnost nazpět.

Pro ni to bylo, jako by ji líbal slizkej had. Proto se po chvíli odtáhla a znovu zavrtěla hlavou. On se ušklíbnul. Bylo načase vrátit se do reality. Nechal ji sedět na pohovce v odpočívárně, aby mohla přemýšlet o jeho slovech.

„Nechápete to," povzdechl si V, který stál nad klečícími rukojmími. „Vy to vůbec nechápete." Kroutil si pro sebe hlavou. Někteří z nich sice nyní neměli škrabošky, ale stejně tak neměli žádnou odvahu podívat se mu do očí.

Odhodlal se, kousnul se do rtu a třikrát vystřelil do vzduchu. Několik z nich si zacpalo uši. Pár jich nahlas vyjeklo. „Co přesně musím udělat, abyste mě respektovali?!" zařval na dalšího z nich.

Prošel uličkou mezi nimi nazpět a klekl si k Aneko. „Řekni mi. Co musím udělat?!" zakřičel na ni a přiložil jí revolver ke krku. „Mám ti uříznout ucho a poslat ho tvýmu tátovi?" Posunul svou zbraň po dívčině těle níž. „Nebo tě mám střelit do nohy, aby sis už v životě nemohla zatančit?" zasyčel na ni.

Aneko jen hleděla do země.

A potom se shora ozvalo: „Jaký to báječný nápad!" Na schodech stál Jin s ofašovanou hlavou plně připraven převzít svou původní funkci. „Je načase začít být praktičtí." Oznámil všem.

V ustrnul. Věděl, že jestli máme tohle přepadení dotáhnout do konce, nechat velet Jina, kterej si to tak narcisticky užívá, bude nejspíš naprosto nevyhnutelný.

V vstal, otřel si slzy a vykročil mu naprosto zdrcený naproti. Jin pomalu scházel ze schodů. Dával si záležet na tom, aby jeho návrat působil opravdu dramaticky. Už brzy se všechno mělo vrátit na původní místo. A přitom mělo být všechno jinak. „Tahle vaše utopie o spolupráci..." povzdechl si. „Řekl bych, že ztroskotala, V-ssi."

Jin se postavil vedle Vho, který jen zahanbeně hleděl do země. Myslel si, že to zvládne. Ale najednou toho na něj bylo prostě moc. Jin byl odpočatý a pokud něco fakt uměl, tak vyvolat strach.

V zdvihnul ukazovák, aby mu dal vteřinku na vzpamatování. Jin sepjal rty a chápavě pokýval hlavou. „Děkuji ti, žes mi umožnil, abych si na čas odpočinul od svých povinností," usmál se Jin vděčně, což Vho překvapilo. Ani se nepokusil mu vyhubovat za to, že ho praštil do hlavy. Podíval se mu do očí. Jin si prohlédl jeho. Byl unavený a zničený. „Ale myslím, že všichni jsme připravení na to, že velení opět převezmu já. Co myslíš?"

V jen pokýval hlavou. „Je to celý tvoje," zamumlal a dobrovolně opustil scénu. Nevydržel tenhle tlak už ani o vteřinu dýl.

Zato Jin si to užíval. Postavil se před rukojmí, protáhl se a vydechl: „Tohle je tak nádherný okamžik." Rozvázal si vzadu uzel na svém obvaze a sundal si jej. Na místě, kam to schytal se mu sice lepila k vlasům krev, ale to ignoroval. Byl zpátky ve své funkci a na tom jediném záleží, protože tak či tak mu nezbývá moc času.

„Vstaňte!" poručil všem a začal se mezi nimi procházet jako nějaký generál. Mezitím si uhlazoval vlasy a sundal škrabošky i zbytku rukojmích. „Řekl jsem vám, že vás budu chránit, že jo?" Začal s proslovem. „Ale víte co? Změnil jsem názor." Zašklebil se. „Mnohem praktičtější totiž je vás mučit." Prohlásil bez obalu a chvíli se zahleděl do tváře stařenky, která mu tolik připomínala mrtvou tetičku. „V koncentračních táborech," pokračoval, „se respekt pokládá za samozřejmý. A pokud to nepůjde jinak, tady to holt bude muset probíhat stejně. Budete kopat tunel, i kdybyste u toho měli zdechnout!" Zakřičel. „V noci můžete naříkat bolestí, jak chcete, zalezlí ve svých peleších, ale pak... Budete stejně kopat dál!"

Nyní stál opět pod schody. Všechny ty pletichy a hrátky už téměř omrzely i jeho. Nebyl zvyklý na to, že mu někdo odmlouvá. A chtěl to dát najevo jakýmikoliv prostředky.

„Na svém úkolu se budete střídat bez odpočinku, jinak vás čeká grandiózní trest," prohlásil. „Jako támhle vašeho vůdce." Zakřenil se znovu a ukázal dopředu, kam zrovna Mat s j-hopem v patách dovlekl Hyunshika ověšeného plastickou trhavinou.

Pohledy všech rukojmích přistály jen na něm.

„Muž, který, pokud znovu zradí, zabije," pokračoval Jin a blížil se nyní k němu. „Jestli zase zatouží po svobodě, zabije." Čím víc se k němu blížil, tím víc zvyšoval hlas, jako by to celý byl nějakej podělanej obřad. Hyunshik vzdorovitě přimhouřil oči a zamračil se. Jin se na něj ušklíbl. „Jestli se bude moc potit, zabije." Dodal. Nyní stál přímo u něj a vysmál se mu do očí. „Je to totiž muž s doslova výbušnou povahou." Párkrát nadzdvihl obočí. Hyunshik tam jenom stál a mračil se. Už se mu ale nedokázal dál dívat do očí. „Teď jim budeš nahánět strach, Hyunshik-ssi," zašeptal mu Jin do ucha. „I když všichni víme, že ty jsi byl vždycky bomba."

Jin se zasmál vlastnímu vtipu.

j-hope a Mat se na sebe významně podívali.

Jin si odkašlal. „Protože jsi jako nakažený morem, musíš zůstat bokem," oznámil Hyunshikovi. Potom se obrátil na ostatní. „Mat-ssi a všichni ostatní..." dramatická pauza, „do tunelu!"

Mat začal všechny odvádět, zatímco Jin a Hyunshik si hleděli navzájem do očí. Hyunshik ho proklínal, ale Jin byl klidnej, v dobré náladě a nehnul ani brvou. „Tik-tak, tik-tak, tik-tak... BUM!!" vylekal ho tak, až sebou Hyunshik málem trhnul.

Jin se naposledy zašklebil. A tak to bylo. Celý přepadení se blížilo do finále. A já byl na začátku cesty, na které způsobím další katastrofu.