„Musíš mě nechat jít si promluvit s Krtečkem," přemlouvala Mira Namjoona vážně. On od ní frustrovaně odvrátil zrak a začal pochodovat hned tam a zase zpátky. „Jinak bude za patnáct minut mluvit s policií a řekne jim, kde jsi. Já mu v tom můžu zabránit." Připomněla, co bylo nad slunce jasný.

Namjoon byl ovšem na pochybách. „Nech mě přemýšlet, kruci!" okřikl ji.

„Je to tvoje jediná možnost!" seřvala ona jeho a snažila se vymanit ze svého vězení. A i když věděla, že jí to bude k ničemu, nemohla jinak, než se dál pohybovat. „Vždyť jde o tvůj plán," přemlouvala ho, „tvůj dokonalý plán, který jinak půjde do hajzlu."

„Jen mi dej chviličku na přemýšlení," zastavil přímo před ní a chytil se za vlasy. „Prosím tě." Spílal. „Moc tě prosím." Udělal tři kroky zase na druhou stranu.

„Vždyť není o čem přemýšlet," oponovala. „Namjoon-ssi." Dodala.

On se zarazil. Přesně si pamatoval, jaký to bylo, když mu tak poprvé řekla a už to jméno nebrala do úst jako nějakou nadávku, nýbrž jako něco posvátnýho, co chtěla říkat neustále dokola. Tak totiž jména fungujou. Nemusíš mít ani rád svoje jméno. Ale když ho vysloví ten správnej člověk, jediný, co chceš, je ho slyšet to říkat neustále znovu.

Tak jsem se cítil já, když na mě ječel j-hope z Tiskárny těsně předtím, než mě zatkli.

Tak se cítil Kim Namjoon nyní, když Mira poprvé řekla jeho jméno takové, jaké bylo. Tak, jak mu patřilo.

Otočil se a prohlédl si ženu, kterou přivázal k nějaké trubce, ale kterou zároveň nade všechno miloval. „Jsem s tebou," vydechla, když se opět postavil přímo před ni.

„Rád bych tomu věřil, Mira-ssi, moc rád," povzdechl si. „Ale před chvílí jsi mi nadávala do hajzlů a kousla mě jako zvíře."

Mira pochopila, jak se nyní musí cítit. Sama před chvílí byla na jeho místě. Chtěla mu dokázat za každou cenu, že jí může věřit, a doufala, že by snad mohlo stačit, když ho prostě svede.

On zároveň věděl, že v ní určitě něco nahlodávalo. To všechno, co jí řekl, by žádnýho člověka se smyslem pro spravedlnost tak velkým, jako má Mira, nenechalo klidným. „Můžu ti důvěřovat?" zeptal se jí proto.

A ona si najednou byla jistá, co chce. Nechce si jen hrát. Chce jeho. Se vším, co to obnáší. „Pojď sem," přikázala mu. „Přibliž se ještě."

On udělal krok blíž.

„Ještě kousek," zašeptala.

Poslechl ji. Jeho obličej, usměvavý a mladý, byl najednou přímo před ní. Ona nic nechápala. Možná má štěstí, možná má smůlu. Možná má rovným dílem obojí. Ale právě si stoupla na špičky, a přestože do tohohle případu vstoupila jako vrchní inspektorka, nyní se líbala s vrchním lupičem, a ani jeden z nich si nepřál dělat nic jinýho.

Popadnul ji kolem pasu. Byla v tom všem pekelně nesnesitelná vášeň. Žhavá. Ale mírumilovná. Jaká do tvýho života přijde, když to vůbec nečekáš. Oplácel jí nyní polibky se stejnou naléhavostí s jakou apeloval na nás, když vymýšlel tohle přepadení.

Když potřebovali nabrat dech, najednou se na sebe jen dívali a přistihli se, že se na sebe navzájem usmívají. Tohle celý bylo příšerně zvrácený. Ale jedině tak to zároveň dávalo smysl.

A tak Mira toho dne vyšla z hangáru, jako by byla jednou z nás, jako by ji naočkoval tou svojí likviditou. Opatrně vyšla ven a promnula si obě zápěstí. Ten hajzlík ji tam ale držel dlouho, co? Posadila se za volant, nasadila si kšiltovku a rozjela tu starou rachotinu své matky směr Krteček.