Existuje hned několik věcí, o kterých fakt nechceš, aby se ti staly na přepadení, a když vynecháme zmrzačení, smrt a tak dále, vybral bych z těch nejhorších asi tyhle:

Za prvé je celkem dost hrozný, když tě nějakej krypl střelí do nohy a ty o ni pak málem přijdeš. To už se ale stalo Jiminovi a klobouk dolů, že to zvládl s takovou grácií.

Za druhé je dost debilní, když se zamiluješ, doopravdy zamiluješ do někoho z rukojmích. Proto si zaslouží plusové body i Jungkook.

Za třetí je fakt na pytel, když se zničehonic probudíš svázanej na vozíku, kterej nějakej parchant vzal ze skladu, máš zalepenou pusu a všechno tě bolí, jak kdyby tě právě přejel náklaďák. A přesně něco takovýho se nyní stalo mně.

Ten parchant, Jin s maskou v ruce, se ke mně navíc sklonil a pousmál se. „Tak úchvatně zabalenej vánoční dárek jsem ještě nedostal," liboval si. „Už teď jim závidím." Povzdechl si a strnul mi pásku z držky. Nebolelo to ani zdaleka tolik jako to, co se chystal udělat dál.

„Co se mnou jako uděláš?" prsknul jsem.

„Ty víš, co všechno bych s tebou rád dělal," spiklenecky mrknul. „Ale prvně tě musím dobře a šetrně naučit dávkovat svou energii. Pošlu tě na misi, na naučnou stezku, na jejímž konci se možná znovu setkáme."

„Takže mě zabiješ?" tipoval jsem.

Jin se zasmál. „Ale jdi ty. Prosím tě. Nezabiju tě. Takovej já přece nejsem," ohradil se a tím myslel „nejsem jako ty". Nakrčil jsem obočí. „A ke zjevnému zklamání nás obou tě dokonce nebudu ani mučit, i když myslím, že bychom si to... no... užili." Odkašlal si. „Mat-ssi," mávnul doprava.

Teprve, když jsem uslyšel otevírání dveří, uvědomil jsem si pořádně, kde vlastně jsem a kam mě Jin hodlá poslat. „Zkurvenej hajzle," zasyčel jsem na něj. „Nenávidím tě."

Sklonil se ke mně a pohladil mě po tváři. A když byl jeho obličej už neúnosně blízko, pokusil jsem se ho kousnout. „Už přestaň s těmi rozkošnými snahami mi ublížit," pokáral mě. „Svému osudu neunikneš. Navíc jsi lehounký jako pírko, takže ani vetchý mladík jako já natož policie s tebou nebude mít po téhle stránce problémy. Všude se hezky ztratíš."

„Jin-ssi," vydechl jsem. „Tohle je ta největší sviňárna, jakou můžeš parťákovi udělat."

Brána byla otevřená. Jin si s úšklebkem nasadil masku. „Řekl jednou jeden mizera poté, co se mi pokusil vystřelit mozek z hlavy." Prohlásil ironicky, než roztlačil ten vozík a zpečetil můj osud.

A tak, když mě Jin vyhodil i s tím vozíkem ven, jsem se poprvé od doby začátku přepadení ocitl na čerstvým vzduchu. Nevím, co jsem přesně křičel, když se mnou vozík kodrcal ze schodů, možná to byla jenom nějaká nesmyslná citoslovce. Viděl jsem, jak se okolo mě shlukují těžkooděnci a upřímně? Měl jsem strach. Můj život je v hajzlu. I když jsem až doteď přežil, už nikdy žít svým způsobem nebudu.

Mým vyhazovem z tiskárny ale začínala další etapa – začátek konce celýho přepadení. Začátek konce mýho života. Dní v izolaci před vnějším světem. Mý a j-hopovy lásky. Snů nás všech. Mojí svobody.

Mířilo na mě asi deset samopalů, ale já tam jen ležel. Svázanej a poníženej. Zasloužil jsem si to. Neposlouchal jsem. Už zase jsem si dělal, co jsem chtěl. Už zase jsem na to dojel a jako by mi to pořád mělo být málo.

Zatímco jeden člen zásahové jednotky mi nepřestal mířit na čelo, ostatní mě začali vystříhávat z té pasti jen, aby mě mohli zavléct do jiné.

A v policejním stanu jako vždy zaznamenali pohyb před budovou asi sekundu poté, co k tomu došlo. „Kdo to je? Nevidím mu do tváře," naléhal plukovník Han, který to celé sledoval na kamerách, skrz vysílačku.

Jeden strážník po jeho boku se však na obraz zahleděl blíže a hned mě poznal. „Je to Min Yoongi, pane. Jeden z lupičů," podotkl.

Han se zamračil. Nedávalo mu to sebemenší smysl. Je tohle snad další past? Kéž by, pane plukovníku, kéž by.

Neumím dost dobře popsat svůj výraz, když mě posadili na ten stůl a bez jakékoliv možnosti úniku se mě dva strážníci chopili tak, že by mě byli bývali do policejního stanu sami donesli, abych vážně nemohl zdrhnout. Cítil jsem se bezmocně. Podvedeně.

„Máme ho, pane," oznámil jeden z policistů Hanovi.

Tomu se to ale celý nepozdávalo. Civěl na ten záběr s otevřenou držkou, jako by byl dementní. „Proč sakra vydali jednoho ze svých? Je to snad nějakej další podělanej trik?" krčil obočí. A potom ho napadla geniální věc: „Chci, abyste se od něj všichni vzdálili na dvacet metrů, může na sobě mít výbušniny."

Dva strážníci, kteří mě doslova odnášeli ze scény, se na sebe podívali, protože jsem opravdu, jak řekl Jin, byl dokonce lehčí, než jsem vypadal, natož abych na sobě měl zátěž. Pustili mě na zem a přitlačili do kleku. Kolem mě se začaly ozývat výkřiky jako: „K zemi!" a „Potřebujeme pyrotechnický protokol! Okamžitě!", zatímco já tam klečel na jednom koleni a říkal si: „Tohle je marný, tohle je fakt marný, nemůžete mě rovnou zastřelit?"

Bylo to celý pozoruhodně ironický. Kruh deseti týpků v černé a uprostřed klečí jeden v červené kombinéze, neozbrojenej a poslanej na doživotí, kterýho se všichni bojí, protože mají pocit, že vyletí před jejich zraky do vzduchu. Kéž bych mohl něco takovýho udělat.

„Ať si okamžitě vysvleče kombinézu," přikázal Han.

„Dobře, dobře," zahalekal jeden z jeho kolegů do vysílačky. „Vysvleč si boty a kombinézu. Fofrem!" Nařídil mi.

A to fakt chceš se svlíkat na veřejným prostranství před deseti lidma a další miliardou, která to pozoruje ve stanu. Skoro jsem zatím nepobíral, co se okolo mě vlastně děje. Bylo to jako šílenej sen. Vlastně jsem si pohrával s myšlenkou, co by se stalo, kdybych si odmítl kombinézu sundat. Vysvlékli by mě sami? Zastřelili by mě a riskovali ještě větší explozi?

„Seš hluchej?! Sundej si kombinézu a boty, do prdele!" ječel na mě nějaký jiný, mnohem nervóznější a nepříjemnější člen zásahové jednotky. Musel to zopakovat ještě asi třikrát.

Han, kterej se na mě díval skrz kameru, si pomyslel, že musím bejt dost mimo. Nejspíš jsem byl. Chtělo se mi křičet, do něčeho kopnout a střílet do vzduchu. I když to byla hrozná myšlenka, na chvíli jsem litoval i toho, že jsem nedohrál ruskou ruletu s Jinem až do konce.

Nakonec mi nezbylo nic jinýho než se postavit. Myslím, že jsem jim dělal laskavost, jinak by byli schopní tam stát a pořvávat na mě ještě dost dlouho. Nejistě jsem si je prohlížel. Tak tohle byl celou dobu můj osud? Tohle je moje konečná stanice? Už navždy na mě někdo bude mířit samopalem nebo mě držet pod zámkem? Sehnul jsem se, abych si sundal boty. Jak jsem říkal na začátku, byl jsem už v podstatě mrtvej. A v tuhle chvíli nějaká moje část zašla definitivně. Hanbou, bolestí, studem i steskem.

Když jsem si svlíkal kombinézu, bylo to snad ještě víc ponižující než ten velkolepý příjezd na vozíku. S kombinézou, která mi zůstala viset v ruce, jsem mrštil o zem. Dával jsem tak vale všemu a všem. Celýmu tomuto zkurvenýmu přepadení. Svým kumpánů.

Stál jsem tam před muži zákona jen v ponožkách, boxerkách a tričku. A nebylo na tom vůbec nic sexy. „Tričko, zvedni si tričko!" zařval na mě další z nich, i když už bylo jasný, že pod zplihlým tričkem nic než kůži určitě nemám. Nevím, asi chtěl fakt moc vidět moje bradavky. Poslechl jsem ho. Ukázal jsem břicho, hrudník i záda. Kromě mých intimních partií a chodidel viděli už všechno.

A mělo to pro mě jednu výhodu, o které jsem zpočátku neuvažoval. Protože jsem se podrobil téhle kontrole, protože jsem se svlíknul a vyhrnul si tričko před celým národem a ukázal všem v zemi, že nemám žádný šrámy, dokonce ani ten zkurvysyn Han mě teď nemohl mučit. Předat totiž někoho, koho jsi zatknul, soudci v jiným stavu, než v jakým sis ho přebral (a to nemluvím o těhotenství, minimálně ne v tomhle případě, chápeme se) by bylo ostudou celýho policejního sboru, a takový přešlap si v tu chvíli ani on nemohl dovolit.

To ovšem neznamenalo, že se mi nepokusí udělat ze života ještě větší peklo. „Zajistěte ho," nařídil nyní svým kolegům.

„Na kolena," štěknul na mě člen zásahové jednotky. „A ruce nad hlavu."

Opět jsem si kleknul jen na jedno koleno. To je ale neodradilo se ke mně přiblížit, říkali si, že to přeci nemůže udělat žádný rozdíl a že si dělám falešný iluze o tom, že v tomhle absolutním pokoření něco zmůžu. Mířilo na mě deset samopalů, jenomže to bych nebyl já, kdybych nezkusil ten poslední, ač nejubožejší a nejzoufalejší, pokus, že?

„Dej tu ruku víc nahoru," přikázal mi strážník, kterej mi strčil svůj samopal až před nos.

Jak chceš, pomyslel jsem si. Vteřinu na to jsem popadnul hlaveň samopalu a loktem praštil strážníka do hrudi. Protože jsem klečel jen na jednom koleni, mohl jsem taky jednodušeji jeho kolegu, který se na mě blížil z druhé strany, kopnout do rozkroku. A pak... i když jsem nebyl moc dobře oblečenej, jsem prostě běžel. Bylo mi jedno, kde skončím. Bylo mi jedno, jestli začnou střílet. Vím, že je to rouhání, ale fakt jsem chtěl být raději mrtvej než ve vězení. Není to tam moc dobrý. Všichni se po tobě vozí, dokud se nestaneš jedním z nich – násilníkem.

Jenomže plukovník Han nařídil svým podřízeným tohle: „Nestřílejte! Opakuji, nestřílejte! Chci toho parchanta živýho!" A moc dobře věděl proč. Byl jsem totiž nejlepším důkazem, kterej jim zatím přišel pod rukou. Alespoň to si mysleli. I já jsem si to myslel a moc jsem si nevěřil. Nechtěl jsem se dostat do toho stanu, protože jakmile tam budu, určitě někoho zradím. Není možný, aby tě nedokázali zlomit natolik, abys jim neřekl alespoň jednu klíčovou informaci, prostě to nejde. Tak silnej opravdu nejsem.

A proto jsem zoufale a zbytečně zdrhal. Věděl jsem, že nemám kam uniknout. Navíc je za mnou deset členů zásahovýho komanda. Jak už jsem říkal, byla to dost absurdní situace. Jenomže možná měl Jin pravdu, že osudu prostě nejde uniknout.

V okamžik, kdy jsem bojoval o zbytky svobody, když důstojnost jsem právě pozbyl, j-hope odhrnul záclonu. Zrovna si dával šlofíka a probudil ho až rozruch venku. To, co spatřil, bylo pro něj trestem úplně stejně jako pro mě. Možná to měl ještě horší. Protože si pomyslel: Měl jsem ho odradit. Měl jsem ho sám klidně i zatraceným násilím někde svázat, aby držel hubu a krok. Přesně to bych si na jeho místě pomyslel já.

Aniž by nad tím totiž moc přemýšlel, vydechl: „Yoongi-ssi..." To jsem nemohl slyšet. Potom nabral dech ze všech sil a zařval ještě jednou nahlas: „YOONGI-SSI!!!" To jsem slyšel i přes sklo. Bylo to jako v zatraceným zpomaleným filmu. Otočil jsem se za jeho hlasem... a...

... a rázem jsem byl v myšlenkách na vteřinu zpátky v úplně jiné situaci. Víte, on existuje důvod, dobrej důvod, proč svoje původní jméno proklínám až za hrob. Bylo to tehdy před tou bankou, kterou jsme vykrádali za bílýho dne. Byl poslední, kdo to jméno před tímhle vším chaosem vyslovil. „YOONGI-SSI!" křičel na mě. „ZDRHEJ!"

To byla jeho poslední slova předtím, než ho zastřelili.

„Ne!" vykřikl jsem. A pak jsem tomu strážníkovi vpálil kulku mezi oči.

Bylo to všechno v mlze. Jako v mých podělaných nočních můrách. Ale teď, docela pozdě, když j-hope zakřičel to jméno, jsem si uvědomil, že jsem vůl, když jsem mu odepíral právo mi tak říkat. Docela pozdě jsem si uvědomil, že není jenom jeden život, kterej žijeme, a že on, j-hope, může být docela dobře moje životní láska stejně, jako jí byl předtím Rihyuk, můj předchozí přítel.

A v ten okamžik mě člen komanda strhnul k zemi a spoutal mi ruce za zády. A já už nemohl dál myslet na lásku. Protože ta před pár okamžiky skončila a tohle je nyní moje realita.

„Kurva!" ulevil si j-hope a praštil do stěny, když to viděl.

Já sebou cukal, ale samozřejmě, bylo to marný a mnohem efektivnější než přemýšlet nad blbostma, byla úplně jiná myšlenka. Vlastně spíš vzpomínka, o které RM říkával, že jsou zbytečné. V tom jsem s ním nemohl souhlasit, jelikož vybavit si příběh a okolnosti mi vždycky lépe pomohlo vybavit si i tu omáčku okolo.

„Rizika při přepadení jsou tři," vysvětloval nám na jedné hodině. „Že tě zabijí. Že tě zraní. Že tě chytí. Dneska se budeme bavit o tom třetím. Píšete si?" Rozhlédl se u nás a zastavil u mé lavice: „SUGA-ssi, máš nějaký nápad co dělat, když tě chytí?" zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Nakopat do koulí?" napadlo mé o pár měsíců mladší já. Mé trochu starší, o nic však moudřejší já, to právě zkusilo a rád bych ti řekl, bráško, že to vskutku moc nefunguje. Ten strážník, kterýho jsem nakopnul, byl jenom víc nasranej.

Jungkook se tomu tehdy zasmál. Kdyby byl na mým místě, nejspíš by jich zvládnul nakopat víc, ale bohužel jsem neměl takovou fyzickou převahu jako on.

RM však taky nespoléhal na fyzický souboj jako spíš na diplomacii. To jediné mě upřímně mohlo alespoň trochu zachránit. „Musíte mít neustále na paměti základní pravidlo tohoto přepadení," kladl nám na srdce. A pak zbytečně roztáhle napsal: ZÍSKAT ČAS.

„Získat čas," přečetl Jungkook trhaně.

„Přesně tak," pochválil ho RM, jako by právě dokázal kdovíco. „A skutečně... pokud vás chytnou, musíte vyčerpat všechny možné způsoby, abyste je zdrželi a získali tak čas. Pro sebe i pro ostatní."

Právě proto jsem začal kašlat tak, že jsem málem vykašlal plíce, když se mě pokusili zvednout.

„Dělej," zahučel na mě ten nepříjemnej.

„Nemůžu dýchat," pokoušel jsem se svíjet v křečích co nejpřesvědčivěji. „Něco jste mi podělali, kurva."

A přestože jsem se div nezačal plazit po zemi, ti zmetci se samozřejmě museli zeptat Hana na povolení. „Pane," zvednul jeden z nich vysílačku. „Zatčený prohlašuje, že má silné bolesti. Prý nemůže dýchat. Žádám o lékařské ošetření."

Jenomže Han si mohl dovolit ztratit deset minut nebo čtvrt hodiny. „V pořádku," ozvalo se z vysílačky ku mému velkému údivu. „Zaveďte ho k lékaři." Myslím, že věděl, že simuluju, ale náhoda je blbec. A proč mě nechávat zhebnout teď, když mě měl tak blízko, že?

„Míříme tam," oznámil strážník. On a jeho kolega se mě chopili každý z jedné strany. Kulhal jsem vedle nich a předstíral bolesti tak usilovně, až to skoro bolelo doopravdy. Ale co bych pro tenhle plán neudělal, že?

Policajti mě předali medikům, kteří byli o poznání vstřícnější a laskavější. „Fakt to kurevsky bolí," postěžoval jsem si jim, zatímco hlavní lékař mě se spoutanýma rukama zatáhnul do sanitky.

„Hlavně opatrně," pokynul mi. Lékaři jsou fakt moc fajn lidi, uvědomil jsem si. Protože i když seš ten největší parchant pod sluncem, začnou tě ošetřovat. Tvůj život jim není míň milej než životy jiných.

I když začneš skučet a nadávat, oni ti řeknou, že to bude dobrý, i když tvůj život už fakt nikdy dobrej nebude. Nezvratně a očividně.

***

SUGA si patrně své potrestání po předchozí scéně zasloužil, ale bylo od Jina jakožto od kapitána moudré vyřešit to takhle?  Neměl by mít nyní spíše strach, že celý plán bude prozrazen? Nebo se Jin jen dobře baví? Věří, že SUGA získává čas? Co Jin vlastně dělá a proč to dělá? A ví to Jin sám?