Dva strážníci přivedli Miru do stanu podobným způsobem jako předtím mě. S rukama svázanýma za zády.

Jenomže já měl být za pár okamžiků naprosto a nebezpečně volnej (když teda přimhouříme oči nad faktem, že je na mě vydán mezinárodní zatykač, a to by za určitých okolností mohl být problém), zatímco ona, Mira, která seděla naproti mně, aby mě mohla vyslýchat, tu nyní stála v naprosto stejné pozici.

Vzpomněla si, jak jsem jí říkal, že bychom měli kopat za stejnou stranu barikády a ona mě nyní v hloubi duše proklínala, protože jí došlo, že jsem měl pravdu.

„Mrzí mě, že vás vidím," ušklíbl se na ni plukovník Han, když stanula před ním. „Kde je ten zatracenej hangár?" zeptal se přímo.

Mira nakrčila obočí a pokrčila rameny. „Nevím," propálila Hana pohledem.

„Nejen, že víte, kde ten hangár je, ale dokonce víte, že já vím, že to víte, takže tuhle část si ušetřeme," pronesl Han velice komplikovanou větu o lidském vědění, která v dějinách lidstva nikdy nikoho nezajímala.

Jin byl připravenej střílet z kulometu jen, co se objeví zásahové jednotky v chodbě a Ari vedle něj se krčila za barikádou a klepala se strachy. V očích měla slzy a ztěžka oddechovala. Myslím, že tahle poslední dramatická chvíle s Jinem úplně neprospěla její úzkostné poruše.

Mat a V byli nyní ve druhé polovině tunelu.

Jin odjistil kulomet, když slyšel blížící se kroky. Tiché přesto sluchem zaznamenatelné. Ještě než se otočili na něj, začal střílet.

„Velká ráže, kryjte se!" zaječel velitel Shin na své vojáky.

Jin střílel a střílel. Shinovi muži se schovali za roh a on posel zeď na konci chodby krásnými otvory o velikosti vajec. Ari vedle něj si zacpávala uši a plakala, zatímco on ječel a vystřílel celý zásobník.

V uprostřed tunelu slyšel střely. „Musíme se vrátit," zhrozil se.

„Ne, V-ssi, to ne," zavrtěl Mat před ním hlavou a pro jistotu jej chytil za zápěstí. V se chtěl otočit, ale on jím škubnul k sobě. „Není čas. Jdeme." Odsekl úsečně.

Jin věděl, že mu dochází náboje. „Nabíjej, Ari!" zaječel těsně předtím, než vystřílel první nálož. „Nabíjej, kurva!" Odfrkl si.

„Teď!" vyletěl velitel Shin ze své pozice, když na okamžik utichla střelba. Se svými muži zahájil krycí palbu, takže dívka, která opravdu nebyla zběhlá v nabíjení kulometu, začala ječet a další náboje ne a ne dostat do té „hračičky" či jak to Jin předtím nazval.

„Dělej!" zaječel na ni, aniž by ho jen na vteřinu napadlo jí s tím třeba pomoct, když viděl, že to nezvládá.

Ari zaječela, ale povedlo se jí dostat náboje do zásobníku. A Jin začal opět střílet, načež se zásahová jednotka opět musela skrýt za rohem a on dál pálil jen do stěny.

Han vytáhl před Mirou nějaký papír. „Toto je žádost o svěření do péče," vysvětlil jí. Mira nasucho polkla. „A předložil ji hrdina případu. Policista, který dokázal identifikovat mozek celé operace. Váš bývalý manžel." Zahleděl se jí přímo do očí. To je ale hajzl, co?

Mira svraštila obočí a do očí se jí nahrnuly slzy. Nejen, že Dohoon by v tomhle příběhu nikomu nechyběl (mně by se minimálně dýchalo mnohem líp, kdyby tu nebyl), on by dokonce udělal ze světa lepší místo, kdyby vůbec neexistoval. Ale já mám co říkat, že?

„Vydržte!" ječel Shin na své muže, když neustávala střelba z kulometu. „Vydržte!" zopakoval, protože samozřejmě bylo nevyhnutelné, aby Jinovi došel i druhej zásobník.

„Nabíjej!" zaječel na Ari.

„Teď!" zavelel Shin, načež se se svými muži dal opět do střelby na barikády.

„Jsme Romeo a Julie, Bonnie a Clyde!" povzbuzoval Jin pochybně Ari, když doplnila zásobu. Poté opět začal střílet.

„Žádá o svěření dcery do výhradní péče," ušklíbl se Han na Miru. Bylo mu fuk nechat napospas desetiletou holku násilníkovi. Fakt ohromnej to svět, ve kterým jsme přinuceni žít! „A ve chvíli, kdy vás soudce shledá vinnou z kteréhokoliv vzneseného obvinění," poučoval Han Miru, „automaticky mu ji přidělí."

Mira věděla, že tohle je špatně. Její exmanžel koneckonců taky není žádnej svatoušek. Hryzala se do rtu, aby nezačala plakat.

„A jestli je váš exmanžel opravdu takový tyran, jak tvrdíte," nebál se Han prohlásit bez obalu, „pak má vaše dcera nejspíš problém." Protože když je ti deset, tak prostě nemáš právo si vybrat, kde chceš žít. Jsi něčí majetek. Objekt.

Jin si u střílení z kulometu toho dne málem vyřval hlasivky. Ale nezáleželo mu tom o nic víc, než mu záleželo na tom, jak se cítí Ari choulící se do klubíčka vedle něj. Koneckonců, tohle byl ten samý den, kdy Jin umřel.

Opět vyzval Ari, aby nabíjela, přičemž zásahové jednotky opět začaly střílet na jejich barikádu.

„Ubohej hajzle," zasyčela Mira na Hana. „Svině. Zkurvenej bastarde." Líp bych to neřekl.

„Zpravodajská služba může stáhnout všechna obvinění," namítl Han. No tak je stáhněte no. Když je to údajně tak lehký. „A já jsem zpravodajská služba," připomněl, jako bychom na to všichni zapomněli. „Ale nechtějte po mně větší záruku než moje slovo, protože tahle nabídka přestane platit, jakmile se únoscům podaří utéct." Dodal a s úšklebkem se podíval na hodinky. „A to se bohužel pro vás může přihodit během pár minut."

„Dělej," popoháněl Mat Vho v tunelu. Začal šplhat po žebříku nahoru, zatímco V se stále ohlížel za sebe.

Jin měl dobito a střílel. Nehodlal to těm zkurvysynům usnadnit až do posledních sekund. Nikdy se nevzdával. Podobně jako já.

Ari si zacpávala uši a brečela.

„Takže si kurva vyberte," odsekl Han, „buď vaše dcera, nebo chlápek, kterého jste před týdnem ani neznala?"

Když to řekneš takhle, zní to až ironicky. Samozřejmě všichni tušíme, co si v takové chvíli Mira musí nevyhnutelně vybrat.

„Ten kulomet nedokážeme zastavit," naříkal Shin, „musíme tu pozici zlikvidovat!"

A tak se stalo, že při příštím nabíjení Jinovi a Ari vlétly do chodby dva granáty.

„Ari, mizíme!" zaječel Jin, když je viděl, popadl naříkající dívku kolem ramen a doběhl s ní za roh k další barikádě. „Skoč!" nařídil jí, a tak spolu vskočili do trezoru. Zavřel dveře a bránil celým svým tělem to její už zase se choulící do klubíčka na zemi. Všechno zaburácelo. V trezoru došlo k výpadku světel, která po pár vteřinách naskočila, ale nepřestávala blikat.

V a Mat se vynořili v hangáru. RM jim vyšel naproti a úlevou položil Vmu ruce na obě tváře. „Konečně jste tady," vydechl a ani nezpozoroval, jak moc se V tvářil nešťastně. A i kdyby to viděl, nejspíš by to přikládal jen neuvěřitelnému stresu, který si během posledních pěti dní prožil. Potom si RM něco uvědomil, udělal krok nazpět a podíval se na něj. „Kde je Jin?" poskočilo mu srdce šokem.

V si frustrovaně prohrábnul vlasy. „Zůstal uvnitř," povzdechl si, hryznul se do rtu a provinile koukal na zem. Od té chvíle si už navždy vyčítal Jinovu smrt.

RM nevěřícně popošel pár kroků k díře v zemi, potom se obrátil zpátky na Vho. „Jak jako, že zůstal uvnitř?" zeptal se znepokojeně.

„Komando bylo těsně za námi," přiznal V, „a on trval na tom, že bude krýt tunel." Přimhouřil oči. Vyčítal si, že Jina nevzal s sebou, i když možná kdyby to udělal, tak nás všechny chytí.

RM se podíval na Mata. Ten prohlásil: „Zachránil nám život."

Ale RM se nechtěl smířit s tím, že za jeho přepadení položí život další člověk, kor jeho starší bratr.

Komando s baterkami nahlédlo do nyní prázdné a ohořelé chodby. „Čisto," oznámil Shin. „Do formace." A tak ozbrojení muži s ochrannými štíty postupovali vpřed. Vypadalo to skoro až směšně dramaticky. Hořící barikáda. Ty jejích lasery, neprůstřelný vesty, štíty a opancéřovaný helmy. V táhle formaci pomalu procházeli úzkou chodbou.

Jenomže pak do chodby vběhl Jin se dvěma samopaly v rukou, zařval „Překvapení!" a vystřílel oba zásobníky. Byl to magor. Ale všichni jsme ho svým způsobem měli rádi. A celá zásahová jednotka se nyní skryla za štíty a dala se před jeho střelbou na úprk.

On to vlastně ani moc nechápal. Očekával, že teď ho sejmou, ale byli příliš posraní. Tak popošel zpátky a schoval se za barel, za kterým se schovávala také Ari. Ta nepřestávala plakat a bát se o vlastní život. Jin na chvíli vykoukl a zkontroloval, že jsou nyní dostatečně vzadu. Pro jistotu párkrát vystřelil.

„Nezbývá vám moc času," naléhal plukovník Han. „Mira-ssi," oslovil ženu, která před ním urputně zadržovala slzy, „nepřijdete jen o dceru, hodíte přes palubu celý svůj život!" Spílal jí a naklonil se k ní blíž. „Řekněte mi tu adresu." Zašeptal.

Málokdo z policejního sboru toho ovšem za tohle přepadení zažil tolik jako právě Mira. Neuměla moc dobře popsat, co se jí honí hlavou. Věděla jen to, že tohle je špatně. Že Han se k ní chová špatně, protože jí nevěří. To jestli něco víš, nebo nevíš, bude vždycky jenom v tobě, na tvým vlastním svědomí. Ale když někoho přesvědčuješ o tom, že ti za každou cenu musí říct něco, co potřebuješ nutně znát a pochopit, když k tomu používáš ne úplně nejetičtější prostředky, to je vydírání.

„Řekněte mi tu adresu!" zařval na ni Han.

A Mira to řekla. Nemohla jinak. Potřebovala vidět, jak před ní Han trhá ty zkurvený papíry o péči o dceru, což nyní udělal. Doufala, že budeme dostatečně rychlí a chytří, jako jsme byli doposud, a podaří se nám uprchnout přesto. Nic jiného už dělat nemohla.

Všichni se sbalili a vydali na cestu do hangáru.

„Hyung?" oslovil RM Jina do vysílačky. Ten nyní střílel vším, co měl, na ozbrojený komando. Bez neprůstřelné vesty, jen s dívkou po boku. „Hyung?!" ozvalo se trochu naléhavěji v Jinově uchu.

„RM-ssi?" oslovil ho tedy s provokativním úšklebkem, který RM nemohl vidět, když se znovu schoval za barel. Slyšel nyní jen zásahový jednotky, jak se snaží prostřílet si cestu až k němu. „Jsem teď bohužel trochu zaneprázdněn, řekl bych." Ušklíbnul se Jin do vysílačky znovu, načež vykouknul a nastřílel asi deset kulek těm zmetkům pod nohy.

„Vlez do tunelu," nařídil mu RM nervózně.

„Negativní!" zařval na něj Jin, když se opět skryl u ječící Ari. Divím se, že se ta holka ještě nezbláznila. Možná byla taky statečnější, než si o sobě myslela přeci jenom.

„Seokjin-ssi, musíš vlézt do tunelu," přemlouval ho RM. Plakající V stál nyní za jeho zády. „Brzy ho vyhodíme do vzduchu."

Jin nyní zvládal celé dvě věci zaráz. Střílel a řval do vysílačky. „Já vím," zasmál se. „Ten plán znám přece nazpaměť." Dramaticky zdvihal obočí, aniž by si to uvědomoval. „Ale máme je za zadkem. Je pozdě." Dodal.

Zásahová jednotka vyrazila vpřed, když na chvíli ve střelbě povolil.

„Okamžitě vypadněte!" přikázal Jin Namjoonovi, protože jediný, co slyšel, byly střely čím dál tím blíže za ním, a jediný, co si přál, bylo, aby se jeho nevlastní bratr dostal urychleně do bezpečí. Pokusil se je dále zdržovat střelbou, ale tušil, že takhle to donekonečna nepůjde. Je tu jen on sám a zoufalá dívka, která brečí. Společně nyní stojí proti asi desítce policistů.

„Bez tebe neodejdu, to přece víš!" naříkal RM.

Jin se podíval na Ari. „Zásobník," poručil jí. Podala mu ho do ruky a on na ni pořád hleděl. Díky ní si něco uvědomil. „Rozklad není nic pro mě," oznámil vůdci, když vkládal zásobník do samopalu. Pak začal znovu střílet, ale po třech střelách toho nechal. „Umíš si mě představit, jak mi padají sliny nebo ztrácím kontrolu nad svými svěrači?" Zeptal se ho.

Ari vedle něj měla oči vytřeštěný tak, že jí skoro lezly z důlků. Došlo jí, že ta představa nekontrolovatelně slintajícího a močícího Jina je ještě nechutnější, než jakou o něm měla doposud, a nechápala nyní, jak mohla jen vteřinu uvažovat o tom, že přijme jeho zvrácenou nabídku.

„Já ne," odpověděl si Jin vedle ní nyní sám. „Na to je totiž potřeba odvahy." Ušklíbl se znovu. „Proto dám přednost tomuhle." Prohlásil rázně a začal znovu střílet.

„Odejdi, prosím," syčel RM se slzami v očích do vysílačky pořád dokola. Když přepadení plánoval, nikdy ho nenapadlo, že Jin udělá tohle. Měl to do detailu naplánované, ale vždycky si představoval, jak odsud utíkají spolu, a měl za to, že Jin si to představoval stejně. Možná, že i jo. Ale okolnosti se změnily.

„Ach, Namjoon-ah!" vysmál se mu nyní z druhé strany. „Přestaň mě srát! Slíbil jsi mi přeci, že nezůstaneš, jestli se situace zhorší!" Připomněl. „Krom toho, už máš všechny, které potřebuješ." Dodal trochu tišeji. „Máš Jungkooka, kterej ti s Jiminem po boku prorazí tunelů, kolik budeš potřebovat. Máš nejlepšího padělatele bankovek na světě. Nejlepšího hackera v zemi. A taky týpka, kterej by jednoduše mohl zaujmout mou pozici, protože ti prostřílí cestu úplně kamkoliv. Víš, že máš dokonalej tým. A já jsem si právě uvědomil, že mi na všech z nich kurevsky moc záleží. Musíš je všechny zachránit. Je to mý poslední přání."

„Hyung..." zašeptal RM bezmocně. V i Mat poslouchali přes vlastní vysílačky v uších ten rozhovor s ním.

„A taky máš oddanýho ruskýho vojáka, zapomněl jsi?" připomněl mu Jin a RM se otočil směrem k Matovi, který držel detonátor v rukou. „Mat-ssi," oslovil ho Jin přes vysílačku, „vyhoď ten tunel." Potom se musel vyklonit a dál zdržovat. „Mat-ssi, vojáku, to je rozkaz!" zaječel. „Vyhoď ten tunel!"

„Nedělej to," zasípal RM a vrhnul se Matovi kolem krku. Ten s detonátorem mával všude možně, zatímco on skákal do vzduchu a snažil se mu ho sebrat. Intelektuální řešení situace, co?

„Mat-ssi, vyhoď ten tunel!" zaječel Jin znova.

„Ne, Mat-ssi, nedělej to," sápal se po Matovi RM.

„Namjoon-ah," ozval se Jin z vysílačky. „Nesmíš zapomenout ještě na tu nejdůležitější věc." Nabádal ho. Odpovědí mu však byly jen vzlyky. „Moc tě miluju, bratříčku, na to vždycky pamatuj," vydechl.

„RM-ssi, vzpamatuj se," zatřásl Mat s naším vůdcem.

„Mat-ssi, nedělej to!" sápal se po něm RM dál. „SEOKJIN-SSI!! HYUNG!" Začal vykřikovat.

„Ari," ohlédl se Jin na vzlykající a ztěžka oddechující dívku vedle sebe. „Proč jsi tak nádherná?"

„HYUNG, PROSÍM!" ječel RM.

„Celej život jsem byl tak trošičku hajzlík, ne?" ušklíbl se Jin už asi popadesáté. „Ale poslyš," oslovil Namjoona, i když se podíval vedle sebe na Ari, „mám velkou chuť zemřít důstojně." To byla jeho poslední slova. A tím myslel: Bez znásilňování. Bez slintání, sraní a močení.

„Ne!" zaječel RM, když Mat konečně vyhodil tunel, který se okamžitě zasypal. Touhle cestou už nebylo možný projít do hangáru ani zpět do Tiskárny. A on to věděl. Už nikdy se s Jinem neuvidí.

Jin vyběhl se samopalem před barel a mířil všude okolo sebe samopalem, ze kterýho už neplánoval dál vypustit jedinou kulku. „Střílejte, všichni!" zavelel Shin.

A tak to do Jina našili. Třicet, čtyřicet, padesát kulek. Úplně ho rozpárali. Ale bylo to rychlý. Přesně jak si to Jin přál. Zatímco z něj řinčela krev a klátil se k zemi, RM vzlykal a objímal Mata. „Hyung," vydechl a padnul na kolena.

Jin padnul. Prostě doslova.

Mat si k našemu vůdci přiklekl a dál jej hladil po zádech. Cítil jeho bolest. Sám zažil podobnou, když přišel o Pata.

„Uvolněte cestu," nařídil velitel Shin a pro jistotu pořád se samopalem v ruce (to víte, kdyby náhodou ten zmetek vstal z mrtvých, protože kdoví čeho je schopen) se šel podívat na Jinovu mrtvolu. Byl docela očividně tuhej. Shin sklopil zbraň. Prohlížel si mrtvého Jina a pomyslel si o něm, že byl jenom dalším bláznivým zoufalcem. „Kim Seokjin zneškodněn," oznámil do vysílačky všem jednotkám i centrále ve stanu, i když měl spíš říct „rozstřílen na podělaný kousky" než pouze „zneškodněn". On to však pro jistotu ještě zopakoval.

V Ari kousek opodál hrklo. Nenáviděla se za to, ale pocítila jistou úlevou. Začala plakat štěstím. I jí se nyní otevírala cesta ke svobodě.

Shin si dál prohlížel Jinovu mrtvolu a najednou se necítil moc duchaplně. Byl cvičenej voják, ale něco se v něm hnulo, když se před ním v krvi válel člověk, kterýho nechal zmasakrovat.

Han v policejním stanu sledoval Shinovu kameru. Když viděl mrtvého Jina on, pomyslel si jen: Má, co mu patřilo, hajzlovi.

Mira o jeho smrti slyšela jen z doslechu, protože byla ještě pořád držená ve stanu. Netušila ani, že nyní právě přišla o budoucího švagra, přitom jí bylo Jina trochu líto. Něco na něm bylo. Dělal to, čemu věřil, s grácií a spoustou humoru.

V opatrně popadnul do dlaní obličej našeho naříkajícího vůdce, který stále visel na Matovi. „RM-ssi," oslovil ho, sklánějící se nad ním, protože RM klečel. „Poslouchej mě," vydechl. „Jsme tady. A musíme pokračovat." Z očí mu vykanulo pár slz, ale byl si jistej tím, co říká. Na výčitky teď nebyl čas.

Otřel našemu nešťastnému vůdci tváře. Jemně a starostlivě.

Hanovi bylo zrovna oznámeno, že další jednotky už se blíží na místo. Tři sta metrů.

RM vstal. V mu pomohl a držel ho nyní za lem košile. „Převlečte se," prohlédl si RM jeho i Mata. V pouze přikývnul a následoval Mata k dodávce.

„Vjíždíme do ulice, plukovníku," ozvala se jednotka. „Cíl dosažen."

Mira ve stanu zprudka oddechovala. Vyčítala si, že na konci Namjoona takhle zradila, i když mu předtím slíbila, že to určitě neudělá. No jo. Nikdy neříkej nikdy.

Zásahové jednotky projely kolem jednoho kamionu, který právě vyjížděl z ulice, a dalších pár osobních aut. Jinak to byla úplně obyčejná ulice.

Do hangáru se vlámali během dvaceti sekund. Ani ne. Ne že by to k něčemu bylo tentokrát, ale oceňme alespoň ten neutuchající zápal, prosím.

„Jsme v hangáru," oznámili Hanovi. „Prohledáme oblast."

Miře bušilo srdce jako o závod. První dvojice mužů oznámila: „Čisto."

„Na druhé straně taky," přidala se jiná dvojice.

Mira doufala, že se schováváme fakt dobře.

„Vepředu čisto."

Ale sama v tom hangáru byla. Nebylo kam se schovávat.

Policajti došli až k počítači, odkud nám RM velel. Tam jim na stole nechal dva dárečky. Za prvé dinosaura z papíru. Za druhé dvacetitisícovou bankovku jako totální výsměch.

„Je to potvrzeno, plukovníku," dostala se zpráva až do stanu. „Nikdo tady není. Hangár je naprosto prázdný."

Mira tomu nemohla uvěřit. I když to nebyla ona, kdo právě utekl, tak nesmyslně si oddechla.

Han třeštil oči. Prohrábl si ve zlosti vlasy, ale zjistil, že mu skoro žádný nezbývají.

Mira se pro sebe usmála. Ohlédl se na ni. A ona ho sjela opovržlivým pohledem. Měla pocit zadostiučinění. Pocit vítězství. A to nejspíš něco říkalo i o tom, na kterou stranu nyní patří. To bylo půl sedmé vpodvečer. Sto dvacet osm hodin. Konec přepadení.

My jsme se totiž neschovávali. Přepadení pro nás skončilo asi před pěti minutami.

Kamion plnej peněz projel přímo kolem policistů. Za volantem seděl Mat a na místě spolujezdce RM, kterej si sundal brýle, protože je vlastně ani nepotřeboval, když dosedal vedle něj. Do očí si oba stáhli kšiltovky. Mat sáhnul na revolver, který pro jistotu nechal v přihrádce, když viděl projíždět policejní vozy, ale RM ho zastavil. Věděl, že když normálně splyneme s davem velkoměsta, nikdo si nás nebude všímat o nic víc než všech ostatních.

Proto asi o dvě minuty před výjezdem kamionu vyšel z hangáru kluk v teniskách, fialových teplákách, barevným tričku s nápisem „LOVE IS LOVE", černým huňatým kabátkem, ve slunečních brýlích s obroučkami ve tvaru srdcí a s lízátkem v puse. Za sebou táhnul kufr, jako by zrovna přicestoval. V sice vypadal extravagantně, ale nyní zahnul doprava od hangáru a procházel se po ulicích Soulu, jako by byl úplně obyčejnej občan.

Pět minut před výjezdem kamionu vyjel z hangáru Jimin tlačící před sebou prázdnej kočárek, s parukou dlouhou až po pás na hlavě, v letním kabátku, v kozačkách a volné sukni. Zahnul doleva. Jungkook za sebou zavřel dveře a přidal se k němu. Sám měl vlasy nyní upravený, ale záměrně trochu rozcuchaný, na sobě košili a džíny a vypadal jako spokojený usazený mladík.

On a Jimin se na sebe usmáli a mířili na své stanoviště, kde už na ně čekal jeden amatér.

Sedm minut před výjezdem kamionu jsem totiž vykročil z hangáru já jako úplně první ze všech. Šel jsem doprava, kam za mnou nyní mířil V. Jungkook a Jimin mi předtím napatlali vlasy gelem tak moc, až se s nimi dalo dělat cokoliv. Sčesali mi je dozadu a řádně uhladili. Taky mi vnutili jedny z falešných brýlí našeho vůdce a Jimin mi napudroval obličej. Prý budu vypadat alespoň trochu jinak. Na sobě jsem měl sako, košili, černý kalhoty a polobotky. Ještě ke všemu kufřík v ruce, jako bych právě odcházel z práce někde v kanceláři, ne z podělanýho přepadení. Vůbec jsem se necítil sám sebou, ale to bylo asi dobře. Prvních pár vteřin jsem se cítil strašně nejistě, ale fungovalo to. Nikdo si mě nevšímal.

O deset sekund později se za mými zády vynořil j-hope v plandavým tričku, volnejch kalhotech a se skateboardem v ruce. Usmál se, když mě viděl odcházet na druhou stranu a rozjel se ulicí doleva.

Když jsem slyšel drkot jeho koleček, taky jsem se pro sebe usmál. Tohle se fakt stalo. Tohle celý. Proboha.

„RM-ssi, ty jsi Bůh!" řval nyní Mat v kamionu a praštil do volantu. RM se také usmíval. Jede si pro nás. A všechny nás zachrání.

Jimin a Jungkook se setkali s j-hopem v parku, usmáli se na sebe. Potom společně nasedli do dodávky, která byla označena jako „TAXI", ale ve skutečnosti patřila našim starým známým Rusům.

V přišel za mnou trochu později, projel kolem mě s kufrem, vůbec si mě nevšímal a padnul za dveře staré chatrče. Dřív tu bývala autobusová zastávka, ale dávno ji zrušili. Opíral jsem se o stranu té chajdy, do které V zapadnul, a promnul si spánky.

„Dobrý den, cizinče," oslovil jsem ho s úšklebkem. „Tady už nic bohužel nejezdí." Nechápu, proč tady tu zastávku vůbec někdo stavěl. „Nestopneme si spolu jeden fešnej kamion?" navrhl jsem mu a postavil jsem se do odchlipujících se futer dveří.

„Hyung," vydechl V zoufale. „Jin je mrtvej." Otočil se na mě. Jeho oči byly plné žalu.

„To mi tak nějak došlo, když nepřišel s tebou," povzdechl jsem si.

„Mám pocit, že je to moje vina," přiznal V se zarudlýma očima a sklopil hlavu.

„Ne," přišel jsem k němu blíž a položil mu ruku na rameno. „Jin se rozhodnul zůstat, protože mu nezbývalo moc času tak jako tak. Obětoval se něčemu, co tolik miloval, místo zkurvený nemoci. A to bylo statečný rozhodnutí."

V si promnul obličej a pokyvoval hlavou, i když mi moc nevěřil.

„Podívej," ohlédl jsem se zpátky ke dveřím po tom kufříku, co jsem přinesl s sebou. „Něco pro tebe mám." Vrátil jsem se, donesl ho před něj a hryznul se do rtu. „Oba víme, že ti dlužím zatracenou omluvu, V-ssi. A tohle ti sice nejspíš nevykompenzuje všechny ty sračky, co jsem předtím řekl, ale i tak by tě to mohlo potěšit." Pokusil jsem se o úsměv a podal mu kufřík.

„Jestli se mi pokoušíš dát peníze..." začal.

„Proč bych to dělal?" přerušil jsem ho. „Máš přeci teď dost vlastních." Namítl jsem. „No tak. Vem si to a otevři to." Předal jsem mu kufřík jednou rukou.

V se zamračil. „Nějakej lehkej," zkonstatoval, položil kufřík na lavičku za sebou a otevřel ho. Leželo v něm jen pár cárů papíru. Ale v tomhle případě ne peníze. Bylo to pár organizací, které zachraňují osiřelé děti v Africe, Jižní Americe a západní Asii.

„Můžeš si vybrat," vysvětlil jsem mu. „Dohodl jsem se s naším vůdcem, že ti zařídí adopci nějaké opuštěné dušinky, abys měl s kým sdílet svůj život. Kdykoliv ho kontaktuješ, on už to pro tebe zařídí, až se rozmyslíš."

V upustil letáky na zem. Otočil se na mě a padnul mi kolem krku. „Kde jsi to vzal?" vydechl nechápavě.

„j-hope říkal, že se bojíš, že zůstaneš bez plánu, opuštěnej. Tak jsme spolu chvíli brouzdali po deep webu a on zjistil, že to není až tak nemožný adoptovat dítě v zahraničí. Všichni to pro tebe s láskou uděláme," usmíval jsem se. A taky trochu dusil, protože V mě nepřestával mačkat. „Hej," zkusil jsem ho od sebe trochu odtlačit, když vzduch docházel. „Myslím, že jsem to ještě pořád neřekl. Opravdu upřímně a hluboce se ti omlouvám, V-ssi." Podíval jsem se mu do očí.

On zavrtěl hlavou. „Myslím, že ti to odpustím," zkonstatoval po chvíli. „Ovšem chci ti ještě říct jedno tajemství." Odmlčel se. „Chci porušit první pravidlo." Podíval se na mě významně.

Přimhouřil jsem oči. „Tak sem s tím," pokrčil jsem s uculením rameny.

„Kim Taehyung," natáhl před sebe ruku.

Stisknul jsem ji a potřásl si s ním. „V tom případě mi bylo velkou ctí, Taehyung-ssi," usmál jsem se na něj.

„Sakra, už to jede," vydechl V, který si všimnul přijíždějícího kamionu, a okamžitě mě pustil. Vyběhnul jsem ven s ním a mávnul na vozidlo.

RM okamžitě otevřel dveře. Vyšvihl jsem se k němu nahoru jako první. V mu podal svůj větší kufr, který hodil někam dozadu. Nakonec i V sám vyšplhal nahoru.

„To jsou k nám hosti," zašklebil se na nás Mat za volantem. „Kam máte namířeno?"

„Kamkoliv," prohlásil jsem. „Ale hlavně někam hodně daleko."