„Copak si myslíš, že jsem až takovej debil, že to nevím?" zeptal se Jungkook Junghyuna, když ho vedl do úložního prostoru, aby si mohli promluvit. „Jasně, že mi tu pistoli ukradl on, ale litoval toho. Protože kdyby toho nelitoval, teď bych ležel ve futrálu vedle Pata." Řekl nyní s úšklebkem, jako by to byl vše omlouvající argument.

Což o to, Jungkook už Jiminovi odpustil. Ale Junghyun ne. Nechtěl, aby kvůli citům udělal jeho bratr nějakou blbost. „Fajn, pomohl ti, a jsem rád, že jsi naživu, ale snad ho kvůli tomu nemusíš brát s sebou, ani mu k tomu dělat pas, ne?" nadhodil.

Jungkook se zastavil. „A co když to udělat chci?" zavrčel a zatnul ruce v pěst. „Co když s ním chci žít a... a... třeba si adoptovat dítě? Co pak?"

„Pak to bude znamenat, že seš dost v hajzlu," utrhl se na něj Junghyun.

„Být v hajzlu podle tebe znamená ‚být s tím, koho miluješ, a založit s ním rodinu', he?" nechápal Jungkook.

„Ale ty nemáš povinnost namočit se do jeho problémů!" vyšiloval Junghyun.

„Nedělám to z žádný zkurvený povinnosti," obořil se na něj Jungkook se zamračením.

Junghyun si promnul spánky a povzdechl si. Neuměl mladšímu bratrovi vysvětlit, jak přesně se cítí, ani ho příliš nežádal o pochopení. Chtěl pouze to nejlepší pro něj, pro Jungkooka. Bohužel si neuvědomil, že život s sebou občas nese zkurveně moc rizik a Jungkook si pro sebe taky nezvolil zrovna nejsnazší cestu.

„Podívej," pokusil se to říct po dobrém a položil mu na rameno dlaň, kterou mladší automaticky setřásl tím, že se ošil. „Občas se zuby nehty snažíme někomu pomoct, ale potopíme se jako první. Nemyslíš?" Pokusil se o úsměv.

Jungkook ho neopětoval. „Tak prostě budu plavat, jako to dělám celej svůj podělanej život!" odsekl a založil ruce na hrudi.

A Junghyun se naštval. Zatnul ruce v pěst a rázně dupnul nohou. „Ale takhle to nechodí, sakra!" zařval. Jungkook sebou cuknul a překvapeně si ho prohlédl. Tenhle tón u něj neznal. A už dočista ho zarazilo, když se jeho hlas obvykle pevnej jako skála náhle zlomil. „Já to moc dobře vím," odfrkl si. „Pomáhal jsem naší mámě každej podělanej den svýho života, když nás otec opustil."

Jungkook nakrčil obočí. I jemu nyní došlo, že existují věci v Junghyunově životě, o kterých neměl doposud ani zdání. „O co tady teď kurva jde?" sepjal rty s rukama stále založenýma na svý namakaný hrudi. „Máma nás přece opustila." Odmlčel se a nakrčil obočí. „Teda to jsi mi alespoň vždycky tvrdil." Ušklíbl se.

Junghyun se mu podíval do očí. Uvědomil si, že Jungkook si zaslouží znát pravdu. Taky mu ale došlo, že ho za ni nejspíš bude nenávidět. „Opustili jsme ji my," vydechl skoro neslyšně. Jungkook mu ale rozuměl a celý zkoprněl. „Stáhla by nás do propasti." Začal se bránit Junghyun a promnul si obličej. „Dal jsem ji na jednu kliniku v Daegu." Popotáhl. „Dal jsem za to jmění. Skoro dvě měsíční výplaty, který jsme potřebovali jako sůl, jsem obětoval, abych ji zachránil. Ale nebylo to správný." Zavrtěl pro sebe hlavou. „Kvůli tobě." Špitnul. „Ty peníze měly být pro tebe. Na tvůj život a studium." Povzdechl si.

Jungkook netušil, jak na to má reagovat.

„Jak velkou chybu jsem tehdy udělal, jsem zjistil o dvacet čtyři hodin poté, co ji ubytovali," pokračoval Junghyun, „když nám začala bušit na dveře, totálně sjetá háčkem."

Z tohoto období si Jungkook nic nepamatoval. Bylo mu devět, možná deset let, ale Junghyun před ním všechno tohle držel v tajnosti. Hrál s ním zábavné hry na odvahu, snažil se, aby se měl dobře, a matčiny závislosti skrýval za „zlou nemoc". „Cos udělal?" vydechl nyní šokovaně s vykulenýma očima.

„Bylo to po čtvrtý, co se něco takovýho stalo," povzdechl si Junghyun nervózně se opírající o roli papíru s vodoznakem znovu. „Prošustrovala všechny naše úspory."

„Cos do prdele udělal?!" zvýšil na něj hlas Jungkook, kterýmu se po tvářích skutálely asi čtyři slzy velký jak hrachy.

Junghyun se na něj díval a pokusil se nedát najevo vlastní emoce. Chápal, že je to pro jeho bráchu těžká chvíle. „Ten večer, kdy se za náma připlazila, si chtěla jít koupit další drogy," vyprávěl dál. „Tak jsem ji naložil do auta, vysadil někde za městem na kruháči, kousek od místa, kde prodávali ten herák." Ušklíbl se.

Jungkook měl nyní místo očí vodotrysky. „Ne, to jsi neudělal," zašeptal. „Prosím, řekni, že je to lež." Nechtěl o svým velkým bráchovi ztratit iluze, jakkoliv naivní byly. On byl tím jediným, co v Jungkookově životě dávalo smysl.

Junghyun to věděl. Ale musel svou historku dovyprávět do konce. Tohle je i jeho příběh přeci jenom. „Ale já..." prohlásil, jako by Jungkook nic neřekl. „Nepočkal jsem na ni." Přiznal se a rozplakal se taky. „Odjel jsem pro tebe, abychom se přestěhovali a ona už nás nemohla najít."

„Nechal jsi moji mámu na zkurveným kruháči?!" odfrkl si Jungkook a otřel si nateklej nos od pláče.

„Je mi to moc líto," Junghyun se pokoušel utírat vlastní slzy. „Nevěděl jsem, co jsem měl dělat. Cejtil jsem se jako, že mi život nedal jiný možnosti. A právě proto," povzdechl si do třetice, „jsem tě zatáhl do tohohle kolosálního průšvihu. Protože nechci, abys musel žít ten život, jakej jsem žil já. Chci, abys byl svobodnej a abys konečně začal žít tak, jak si přeješ..." hlas mu selhával. Když to říkal nahlas, připadal si jako zoufalá kopa sraček.

Krom toho Jungkook mu skočil do řeči. „Máma se neopouští," ucedil na něj. „Pomáhá se jí s odvykačkou, děj se co děj."

Junghyun se na něj jen nešťastně díval. Co mu na to asi měl nyní říct? Stalo se to více než před deseti lety. Možná by se dnes zachoval jinak, ale tehdy mu bylo necelejch pětadvacet, to je míň než mně nebo j-hopovi nyní.

„Celej život mě nutíš věřit, že byla zkurvená mrcha," vyčítal mu však Jungkook. A Junghyun to chápal. Lhal mu. Lhal, aby ho ochránil. Lhal s dobrými úmysly, ale pořád to byly lži, co se mu snažil nakukat. „Myslel jsem si, že možná odešla kvůli mně!" vykřikl Jungkook v slzách.

Junghyun ho chtěl obejmout, ale nesebral odvahu. „Byla to buď ona, nebo my, nedokázal jsem se postarat o všechny, prostě to nešlo..." vymlouval se dál.

„Ty..." Jungkook ho v naštvání chytil za límec a přirazil k nějaké polici. Napřáhl pěst, aby mu mohl vrazit jednu mezi oči, ale pak si to hned rozmyslel. Přeci jen tohle byl jeho brácha, kterýho nade všechno miluje. „Bože!" vyjekl. „Nemůžu ti ani rozbít hlavu, protože tě potřebujeme, abychom se odsud dostali! Ale jakmile budeme venku, tak ty a já nejsme nic." Utrhl se na něj příkře. Možná těch slov hned vzápětí litoval, ale nechtěl je vzít zpět, protože měl najednou pocit, že ho Junghyun podvedl. Že mu nedovolil poznat vlastní matku. Že celej jeho život rozhoduje za něj. „Budeme jako dva cizinci," procedil skrz zuby a zoufalého Junghyuna pustil.

Potom se otočil opačným směrem, procházel kolem polic, aniž by příliš vnímal okolí, funěl, jak kdyby právě uběhl maraton a nakonec kopnul do jedné papírové krabice válející se po zemi. Junghyun už se na něj ani nepodíval. Bál se. Bál se, že ze svýho milovanýho bratra vychoval monstrum. Chvěla se mu brada. Zatínal pěsti a hryzal se do rtu. Usedavýmu pláči se ale nakonec stejně neubránil.

Jungkook se vrátil do kanceláře za Jiminem, kterej zrovna dodělával svůj novej pas. „Ty už to máš hotový?" zeptal se šokovaně, když si utíral oči a Jimina viděl stát na opačným konci místnosti a způsobně koukat z okna. Vůbec všechno, co dělal Jimin, bylo uhlazený a způsobný. Chvála bohu za to. Někoho takovýho tahle banda potřebovala jako sůl.

„Jo," usmál se nyní na Jungkooka, ale když uzřel, jak je rozhozený, vyšel mu starostlivě vstříc. „Jsi v pořádku?" prohlížel si ho.

A Jungkook mu padnul kolem krku. Plakal mu na rameno a tisknul ho k sobě, protože už ho nikdy neplánoval pustit. Nikdy. Odteď byl Jimin jedinou jistotou, která mu zůstala. Jimin ho chlácholivě hladil ve vlasech, zatímco plakal. Utíral si slzy a nos do jeho červené kapuce.

Jimin se po chvíli mírně odtáhl a jemně vzal jeho obličej do dlaní. Začal mu otírat zbytečky slz. „Jungkook-ssi," oslovil ho.

„Jo?"

„Dal jsem si jméno Taehyung," zašklebil se zlotřile a spiklenecky mrknul.

Jungkook se k němu trochu více přiblížil a políbil ho. Vždycky věřil své intuici. A ta nyní říkala, že je do Jimina zamilovanej až po uši.