Zprávy toho dne jsem neviděl, ale prý byly plný překvapení. RM je sledoval v hangáru. Docela se mu líbilo, že už máme i vlastní znělku a že jsme středem dění v celé zemi. Pokyvoval hlavou do rytmu.

„Pátý den únosu," promluvila moderátorka ve studiu. „Zraněný je jeden rukojmí a dva policisté."

Ve stanu si to samozřejmě pouštěli taky.

„Výbuch, útěk rukojmích."

I Miřina matka to viděla a upřímně z toho málem dostala srdeční záchvat, který měla dostat už včera, když ji RM málem otrávil.

„A nyní kamery naší televize míří na místo, které sleduje celý svět."

Následoval střih na reportérku se svým kameramanem. V perimetru se k nim přidali dva policisté. „Kryjte je až ke vchodu," přikázala jim Mira ze stanu.

Mladá reportérka stanula před dveřmi brány. Nemohla uvěřit tomu, že ji něco tak velkýho vůbec svěřili. Upřímně? Dopřáli jsme jí po tomhle všem zdárnou kariéru.

„Otevírají dveře," upozornila Mira kolegy skrz vysílačku. „Buďte neustále ve střehu. A doprovoďte je pod schodiště, jak požádali."

Policisté se samopaly zůstali stát pod schody, zatímco žena v kabátku, podpatcích a sukni s kamerou po boku pomalu vycházela nahoru. Dramaticky. Jako by to byl nějakej podělanej historickej okamžik. Ale možná, že byl. Ulice v celé zemi v tu chvíli zely prázdnotou. Všichni seděli doma a sledovali zprávy. Bylo to něco unikátního. Reportérka a kameraman se rozhodli vstoupit do Tiskárny cenin na vlastní pěst, bez jakékoliv ochrany.

Když za nimi zapadly brány, čekaly na ně tři postavy v maskách. Jedna z nich však masku po chvíli sundala, dala ji jednomu z těch dvou a nakázala jim: „Vraťte se na svý místo." To byl samozřejmě Jin. „Dobrý den," vyšel reportérce naproti.

„Dobrý den," pozdravila i ona jeho a potřásla si s ním rukou.

„Jsem Kim Seokjin a mockrát děkuji, že jste přišli," mrknul na ni.

„Můžete si prosím nasadit tohle?" podala mu mikrofon reportérka.

„Jistě," přisvědčil. Tohle má být přeci další velká show. Tak ať je to hezky se vším všudy!

Všichni, kdo sledovali televizní obrazovky, mezitím slyšeli říkat moderátorku ve studiu tohle: „Zdá se, že už máme příchozí signál, takže nyní přejdeme do živého vstupu."

A o milisekundu později už v policejním stanu sledovali reportérku a Jina, který si zastrkoval mikrofon kamsi do kapes. „Seokjin-ssi, musím se vás zeptat, proč jste dovolil, aby sem vstoupili novináři a vysílali naživo?"

Jin se na chvíli zahleděl přímo do kamery a upravil si obvaz na hlavě. „Tohle je rozhodující okamžik pro všechny, víte?" podíval se ženě do tváře a několikrát pověstně nadzdvihl obočí. „My všichni, co jsme tady společně uvnitř, zažíváme těžké časy a bylo zapotřebí, abyste to natočili a zveřejnili." Objasnil bez rozpaků. „Prosím, pojďte za mnou." Pokynul jim oběma dále do muzea.

Miřina matka to taky sledovala a slyšela moderátorku ve studiu, jak říká: „To byl Kim Seokjin, pro policii známá firma. Únosce, informátor a člověk odsouzený za obchod s bílým masem." Stará paní to šokovaně sledovala. Ani v nejmenším by ji nenapadlo, že ten násilník v televizi je ve skutečnosti nevlastní bratr hodného Namyoona.

Jin dovedl reportérku i s kameramanem do haly, kde čekalo dvanáct lidí v červených kombinézách. „Tohle jsou rukojmí, kteří budou konečně osvobozeni," oznámil slavnostně.

Mira se dívala na obrazovku na úlovky, které jsme jim hodlali poslat. „Zdá se, že je doopravdy pustí," vydechla úlevou. Velitel Shin a plukovník Han se mračili a přivírali oči, pomysleli si, že ještě zdaleka není dobojováno. „Ať jsou připravení lékaři." Nakázala však Mira svým podřízeným okamžitě.

„Všichni jsme z toho trochu nervózní," vykládal Jin reportérce další naprosto nezáživný příběh. „Jsou trochu jako děti těsně před zvoněním na přestávku. A já vám všem chci moc poděkovat," usmál se na rukojmí před sebou. „Za statečnost a odvahu, kterou jste prokázali."

Rukojmí klopili hlavy k zemi, vážně už chtěli jít domů.

Jin přešel k jedné ženě, která byla v osmým měsíci. „A tobě bych chtěl poděkovat obzvlášť," potřásl si s ní. „Tobě i tvému dítěti. Oba jste nám dost pomohli." Jak, prosím tě? „Prokázala jsi, že jsi velice silná žena." Položil jí ruku na břicho. No fuj.

„Proč jste se rozhodl rukojmí osvobodit právě teď po celých pěti dnech, kdy jste je držel v zajetí?" zachránila reportérka těhotnou ženu, když Jinovi položila další otázku.

Ten se k ní melodramaticky otočil. „Je neuvěřitelné, že už je to celých pět dní," vydechl blaženě. „Je skoro těžké uvěřit, že to byla tak krátká doba, viďte?" Loupnul šibalsky očima opět po rukojmích, kteří jen přikyvovali hlavou. Potom přešel k reportérce. Neměla z něj ani trochu strach. Cítila se sebevědomě. V rukou držela poznámky a měla v plánu se držet scénáře.

Jenomže, když se bavíš s Jinem, měl by sis v prvé řadě uvědomit, že vůbec nic nepojede podle tvýho zkurvenýho scénáře. „Víte," oslovil reportérku dramaticky, „musíme přiznat, že tohle je pro nás velice těžký okamžik." Sklopil hlavu do dlaní a promnul si spánky.

V v masce stál opodál a celou situaci bedlivě pozoroval. Snad by i zakročil, kdyby to bylo moc blbý, ale musel uznat, že Jin si zatím vede dobře. Uměl to natahovat, a to se nám hodilo.

„Situace je kritická," povzdechl si Jin nyní.

Mira ve stanu mu tu frašku nechtěla žrát ani za nic.

„Nezbývá nám nic jiného než se vzdát, proto jste tady."

Mira vytřeštila oči. Co jen je tohle zase za sprostou habaďůru?!

Jin zatnul ruce v pěst a ještě jednou si vážně prohlédl všech dvanáct rukojmích. „Tohle gesto je začátkem konce pro všechny," prohlásil pevně jejich směrem. „Mat-ssi!" pohodil hlavou ke dveřím. „Nastal čas. Můžete jít." Oznámil nyní již skoro bývalým rukojmím s naprostou vážností a hrobovým klidem. Potom si s každým z nich potřásl rukou a poděkoval.

„Odstřelovači připraveni," hlásil velitel Shin. „Zásahový týme jedna, udržujte odstup."

„Rozumím." Ozvalo se z vysílačky.

A tím to pro dvanáct dalších lidí celý skončilo. Byli propuštěni.

„Osvobodíme rukojmí a budeme se snažit domluvit na podmínkách kapitulace, které by pro nás byly výhodné," oznámil Jin se zdviháním obočí reportérce.

„Opravdu jste se rozhodli, že se vzdáte?" ujišťovala se v lehkém šoku.

Mira propalovala televizi pohledem. Přála si, aby Jin říkal pravdu. Jenomže Jin málokdy říká úplnou pravdu.

„Došli jsme k závěru, že jsme prohráli," říkal nyní.

A Miře jen běželo hlavou: Tak proč se potom RM při jejich rozhovoru cítil tak na koni? To přeci nedává sebemenší smysl!

„Otevřete dveře!" zakřičel Jin dopředu.

A celá země sledovala vycházet dvanáct lidí ze Státní tiskárny cenin a peněz. Mira a Han vyšli ze stanu, aby se na ten šťastný okamžik plný emocí podívali. Zásahové jednotky odváděli propuštěné do bezpečí.

V televizi mezitím rekapitulovali Jinův srdcervoucí projev o tom, jak bídně jsme dopadli. Bylo to formulováno jako první dobrá zpráva z Tiskárny po pěti dnech. A vskutku musím uznat, že to dobrá zpráva byla. Hned s námi začínalo soucítit víc a víc lidí. RM měl pravdu. Plán Kamerun zafungoval tak, jak měl.

Jenomže to zdaleka nebyl konec přímýho přenosu. Jin bez masky stál nyní nad Patovou zahalenou mrtvolou položenou v odpočívárně na stole, naproti němu reportérka s kameramanem a na boku V a Mat v maskách se samopaly.

„Nevím, jestli už jste někdy viděla mrtvolu," povzdechl si Jin směrem k reportérce. Ta jen zavrtěla hlavou. „Pro některé z nás je to taky poprvé." Dodal. „Ale vy jste sem přišla vyprávět pravdu, ne?" Tentokrát žena přikývla.

A Miře ve stanu došlo, že teprve teď se to celý začíná ubírat úplně špatným směrem. Dovolila, aby Jin, kterýho pomluvila na všech frontách a kterýmu pošpinila jméno až do morku kostí, promluvil před celým národem.

„Tak tady ji máte. Tohle je pravda," ukazoval nyní na zesnulého. A Mira to celé se zděšením pozorovala, ale už to nemohla vzít zpět. „Byli jsme zbiti, poraženi." Díval se reportérce do očí. „Je důležité, abyste to potvrdila, prosím."

Žena přiložila dva prsty mrtvému na krk. „Ano, je chladný a nemá puls. Je mrtvý," přisvědčila do kamery.

„Rukojmí, kteří utekli, ho praštili do hlavy. Několik hodin poté zemřel," pokračoval Jin a nedodával tak úplně, že byl vlastně udušen. To ale jistě nebylo to podstatné. „Je možné, že pro lidi tam venku nebyl tenhle muž nic víc než zloděj. Ale pro nás to byl kolega a kamarád. A na tohle vás nikdo nepřipraví, nikdo." Tvrdil moderátorce. „Tohle je jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli osvobodit rukojmí."

V vskutku musel uznat, že tohle je víc, než od Jina čekal, a i když nikdo neviděl jeho výraz pod maskou, jeho oči v tu chvíli byly plné chvály.

Matův obličej taky nebyl vidět, ale měl na krajíčku, když pozoroval mrtvého parťáka.

A Mira ve stanu konečně pochopila, že nám jde pouze a jen o to, abychom v lidech vzbudili emoce. Pochopení. Lítost. Uvědomila si, že dost brzy budeme mít spoustu fanoušků a na straně policie nebude stát nikdo. I Shin vedle ní nesouhlasně kroutil hlavou.

„Někteří z nás si mysleli, že se odsud nedostaneme živí, ale upřímně, nikdy bych si nepomyslel, že to bude on," plácal Jin dál svý emotivní hovna.

„Co tím chcete říct?" nechápala reportérka. „Že v bandě byli lidé rozhodnutí se obětovat?" Nakrčila obočí.

„Ne, to ne," odbyl ji Jin mávnutím ruky a jeho truchlivý pohled opět spočinul na Patovi. Ve skutečnosti Jin počítal jenom s tím, že jediný, kdo se odsud živý nedostane, bude on. Ale všechno mělo být bohužel ještě trošičku jinak. „To s tímhle nemá nic společného." Zalhal Jin. „Jsme prostí lidé, máme problémy různého typu... asi... asi jako každý. Někteří z nás jsou smrtelně nemocní." Přiznal a myslel tím „já jsem smrtelně nemocný". „A... a museli jsme podniknout takhle zoufalý čin, abychom něco zanechali svým rodinám a našim milovaným."

Jin zdvihl zrak a zase nadzvednul obočí. Tentokrát vážně a zoufale, jako by všechno, co říkal, byla stoprocentní pravda.

A najednou, když se té ženě podíval do očí, stalo se mu něco, co se mu běžně nestává – do jeho vlastních očí se nahrnuly slzy. „Promiňte," zašeptal náhle, odvrátil se stranou a popošel pár kroků.

Reportérka ho samozřejmě následovala. Jin si stoupnul až za druhý stůl v místnosti. Za ten, který byl blíže ke dveřím, a otíral si obličej. Nevěděl, co to do něj vjelo. Reportérka stála na druhé straně stolu, stejně tak kameraman.

Mat a V se postavili za ně a podívali se na sebe. Měli sice masky, ale oba byli dost udivení.

„Pravdou je, že trpím degenerativním onemocněním, které se nazývá Hellmerova myopatie," prohlásil Jin se slzami v očích do kamery. Najednou byl vzteky bez sebe. Zatínal pěsti a chtělo se mu křičet. Polykal obří knedlík v krku. Poprvé do jeho mizernýho života pronikly opravdové emoce. „Policie to věděla," pokračoval. Oči měl zarudlé. Nemusel ani přehrávat. Šlo to samo. „A potom..." kroutil hlavou, aby zahnal smutek, který byl tak nepříjemně bolestivý, „potom o mně začali bez jakýchkoliv zábran šířit lži. Proto bych jim rád něco řekl." Odmlčel se.

A Mira si pomyslela: Tak tohle jsme fakt posrali.

„Jsem zloděj," Jin se nyní díval do kamery tak upřeně, že si Mira skoro myslela, že se dívá přímo na ni. „Byl jsem jím celej život, přepadával jsem banky, klenotnictví, vykrádal jsem i vily. To všechno před kýmkoliv s chutí přiznám. Ale nikdy," přísně se zamračil, „nikdy bych nikoho neprodal. Nikdy jsem neprodal žádnou ženu!" Zaječel, dupnul si a opět musel schovat obličej do dlaní. „Nejsem kuplíř, kterej obchoduje s lidmi a zneužívá mladistvé, to já nejsem!"

Celá země nyní viděla, jak Jin pláče.

„Až odsud budete odcházet, zeptejte se policie, v jakém soudním procesu jsou uvedené tyhle záležitosti," požádal reportérku, která si to hned zapsala. Na tvářích měl slzy, ale až do konce si zachoval pevný hlas.

„Chcete říct, že policie lhala veřejnosti?" ujistila se reportérka, která si snad až doposud neuvědomila, jak moc ji tohle celý bude zajímat a bavit.

„Policie lže," odfrkl si Jin pohoršeně. „Lže veřejnosti. Lhala mým kamarádům a pošlapala jméno mé rodiny."

Mira a její kolegové měli na jazyku něco sprostýho, ale ani jeden z nich to neřekl nahlas. Protože věděli, že přesně tohle si zasloužili. Jin se nyní nepokoušel provést jim další sviňárnu. Chtěl jen očistit svý jméno. Každej by to na jeho místě udělal. Jak mu to asi mohli mít za zlé?

„Jsem zloděj," oznámil Jin hrdě celýmu zpropadenýmu státu. „Ale mám stejně jako všichni svaté právo nebýt pomlouván. Mám stejné právo jako každý zemřít v pokoji a důstojně." Jeho hlas se začínal ztrácet. „Nemůžu dál," odvrátil se od kamery. „Vypněte to."

To ráno jsme byli aktuální téma hned pro několik zemí z celýho světa. Lidé oněměli v taxících, v kavárnách i pokud šli zrovna náhodou po ulici a viděli někde zapnutou telku.

Byli jsme podělanej Kamerun hrající bosý proti Brazílii a všichni chtěli, abychom vyhráli. Protože Jinovo zoufalství, opravdový zoufalství v zatraceným přímým přenosu, na nás i na lidi tam venku mělo působit jako odraz ode dna, na kterým jsem se váleli. A dobrý na tom všem bylo, že z úplnýho dna vždycky vede cesta jen vzhůru.

Byla to Mira a její kolegové, kdo nyní byli v pěkný prdeli. Najednou ve zprávách neběželo nic jinýho než Jinův projev o tom, jak všem lhali.