j-hope a Jungkook mezitím nepřestávali řvát na Namjoona a Rusy na druhé straně. Jungkook nepřestával křičet své nadšené „RM-ssi!!!" a j-hope po jeho boku ho v tom teď rozhodně neměl v plánu nechat. Jenomže čas tentokrát nebyl na jejich straně.

„Ehm... promiňte," ozvalo se za j-hopovými a Jungkookovými zády.

j-hope ustal v práci jako první a otočil se, aby spatřil Jimina v čisté kombinéze a s čelovkou na hlavě, jak je velmi ustaraně pozoruje. Na tváři se mu zkřivil bolestný úšklebek. Jimin nemusel nic říkat, aby pochopil, že chce, aby šli oba nahoru, především tedy Jungkook. Jenomže Jungkook do toho furt rubal.

„Hej, Jungkook-ah!" zvýšil na něj Jimin hlas, když j-hope zmizel.

„Co je?" štěkl na něj rozdováděny Jungkook. Byli tak blizoučko. Zbývalo dvacet centimetrů. „Jimin-ssi, vyřiď Junghyunovi, že musí vydržet, protože už jsme skoro tam!"

Jimin si k němu klekl. „Pojď nahoru, prosím," požádal jej tiše a diplomaticky, beze známek strachu či smutku, zkrátka jako správný sekretář.

„Cože? Teď? Teď nahoru rozhodně nepůjdu!" odfrkl si Jungkook a vrazil krumpáč do neproražené zdi ještě dvakrát, nebo třikrát.

„Poslouchej mě, Jungkook-ssi!" vyjekl Jimin a pokusil se ho zastavit v kopání. „Jungkook-ssi!!" zaječel nyní tak nahlas, až to Jungkooka zarazilo.

„Co?!" obořil se na něj.

„Pojď nahoru," vyštěkl na něj Jimin přísně. A Jungkook se zarazil. „Musíš jít teď hned nahoru." Zopakoval Jimin.

Jungkook prudce oddechoval. „Nepůjdu teď nahoru, ne!" stavěl si hlavu a začal znovu bušit do stěny.

„Přestaň!" zaječel Jimin v zoufalství a vytrhl mu krumpáč z ruky.

„Já teď nahoru nemůžu!!!" ječel na něj dál Jungkook a svíjel se nyní na zemi. V očích měl slzy. Věděl, že jsme prohráli boj s časem. Nestíháme. A pokaždé, když v týhle válce prohraješ boj s časem, musí někdo nevyhnutelně zemřít.

A pokud Jungkook něco moc dobře věděl, tak to, že je to Junghyun, kdo z nás nyní leží na smrtelné posteli. „Ne!" zaječel a celej uplakanej se podíval na Jimina. „Chybí už přece jen kousek, Jimin-ssi..." Hlas se mu ztratil.

Protože marná sláva. Další pokus už nedostaneš.

Jimin mu položil ruce na upocený ramena. „Musíš jít nahoru," zopakoval už asi po sté. „Protože když teď nepůjdeš," podíval se mu do očí a hryznul se do rtu, „tak toho budeš po celej zbytek života litovat. Takže běž nahoru. Prosím." Přesvědčoval ho.

A přestože z druhé strany se pořád ještě ozýval řev nadšenejch Rusů s naším vůdcem v čele, Jungkook pochopil, že Jimin má pravdu. Chvíli ještě zíral na tu stěnu. Potom však Jimina, který ho neustával pobízel k odchodu, nechal, aby ho chytil za ruku a odvedl nahoru. Takhle opustil tunel těsně před proražením.

Nyní už jsem u Junghyunova lehátka nestál sám. Naproti mně teď stáli V, který mu přikládal na čelo ledové obklady, a Jin, který se díval na raněného v posledním tažení a povzdechl si.

Já jsem se opíral o jeho lehátko a nechtěl, aby odcházel. To, co mi předtím řekl... Tak hezky už o mně dlouho nikdo nemluvil. Před chvíli se vedle mě zjevil ještě j-hope, ale když viděl, že trucuju, zůstal jen lítostivě stát a ani nedutal.

Když vstoupili Jimin a Jungkook do haly, drželi se pořád ještě za ruce a my jsme se všichni čtyři otočili jejich směrem. Jimin Jungkooka pustil a on se začal pomalými kroky přibližovat ke svému bratrovi. Věděl, že je to naposledy. Úplně naposledy. Nasucho polykal.

V a Jin mu uvolnili cestu, aby mohl přijít až k Junghyunovi a chytit ho za ruku. Jimin šel loajálně za ním, takže ti dva stáli přímo naproti mně a j-hopovi. Dva, RM-ssi. Dva. Už dva oficiální páry máš v téhle perfektní bandě plné cizinců.

Když se můj lítostivý pohled na chvíli střetnul s Jiminovým, mírně se uklonil, jako by mě zdravil, a já pochopil, že tenhle naprosto bezkonfliktní člověk nejspíš nebude mít problém ani s neřízenou střelou, jako jsem já. Zopakoval jsem jeho gesto, abych mu dal najevo, že mi v téhle bandě nevadí. Proč by taky měl, že jo?

„Jsem tady, brácho," pošeptal Jungkook Junghyunovi. „Když vydržíš jen chvíli, dokážeme to." Prohlásil. „Viď, j-hope-ssi? Kopeme jako blázni." Zazubil se.

j-hope nakrabatil obličej a utřel si oči. Věděl, že Jungkookovi nakukal, že Junghyuna zachráníme, protože stejně jako my ostatní věděl taky to, že tentokrát to s tím optimismem fakt přehnal. Jenom se nervózně usmál Jungkookovým směrem.

On se opět stočil k Junghyunovi, který ležel uprostřed. Naproti Jungkookovi jsem stál já, naproti Jiminovi j-hope, vedle Jimina se postavil V a Jin, který se dobrovolně nechal zahnat na druhý konec (protože nedobrovolně by se tam nikdy zahnat nenechal), si potom stoupnul z druhé strany vedle j-hopa. Všichni jsme okolo něj stáli a pozorovali, jak Jungkook tiše pláče.

„Buď v klidu," pošeptal mu Junghyun.

„Ale... brácho... já..." Jungkookovi se zadrhával hlas.

„Co?" pokynul mu Junghyun.

„Víš," Jungkook si otřel své srnčí oči. „To, co jsem ti předtím řekl... asi... asi z toho nějak vyplynulo, že tě nenávidím, ale... ale... to k tobě necítím." Popotahoval. „Nemůžu tě nenávidět." Kroutil hlavou.

„Dobře," pousmál se Junghyun a děkoval bohu, že poslal Jungkooka do jeho života. „Jen se uklidni, prosím." Nabádal ho nyní.

„S mámou jsi udělal to, co jsi musel," pokračoval Jungkook však. Junghyun zakašlal. „Ale za to tě nemůžu nenávidět." Vrtěl Jungkook rozhodně hlavou.

Junghyun se na něj usmíval jak měsíček na hnoji. Konečně došel vytoužený nirvány. Naprostýho klidu. A když už se smířil i se mnou, chtěl se usmířit už jen s jednou osobou. „Jimin-ssi?" podíval se kousek za Jungkooka.

„Ano?" oplatil mu pohled překvapený Jimin, který nečekal, že bude mluvit na něj, a naklonil se k němu.

„Dám ti čtyři sta miliard wonů, když si tohoto bláznivýho kluka necháš," řekl mu nyní Junghyun. Čtyři sta miliard wonů. Junghyunův podíl. Když se díval na Jimina a pak opět na svého bratra, pochopil, že přesně tohle chce a musí udělat. Chtěl pro bratra hezkou budoucnost, a ta nyní byla na dohled. „Ale pozor. Je to pěkný kvítko." Zašklebil se nyní na Jungkooka a ten mu úšklebek se slzami v očích oplatil. „Víš, přivedl jsem ti ho sem," pohlédl opět Jiminovým směrem, „ale... ale já a tady SUGA," podíval se ještě mým směrem, zatímco já jen nehnutě stál a lítostivě na něj koukal, „jsme se shodli na tom, že si potřebuju vzít dovolenou. Už dlouho jsem na žádný nebyl."

Jimin se ještě jednou podíval na mě, pousmál se. Potom sklopil hlavu k Junghyunovi. „Samozřejmě," přisvědčil a obdivoval ten šarm a noblesu, s jakou se Junghyun chystá opustit svět.

„Dávej na něj pozor," kladl mu Junghyun na srdce, protože pokud chtěl pro někoho dál žít, tak to byl Jungkook. Možná to pro něj bude lepší, pomyslel si však, aspoň už mu nikdo nebude kazit sex.

Jungkook to však viděl jinak. Bál se, co bude bez svýho bráchy dělat. Jimina miloval, jasně, že jo, ale očividně to nebyl úplně podvodník z povolání jako my ostatní. Jejich další společnej život už nejspíš nebude tak stabilní, jako spíš plnej dramat, vzletů, pádů a riskování. Ale to je ostatně na milostných vzplanutích to nejlepší, nebo ne?

„Jasně," říkal Jimin s mírným úsměvem, i když si sám stále nebyl tak úplně jistej, co to sakra dělá se svým životem.

Jungkook opatrně mnul Junghyunovi rameno. A Junghyun odtušil, že přišel jeho čas. „Pánové," rozhlédl se po nás všech. Prohlédl si jednoho po druhém. Vho, Jina, j-hopa, nakonec mě. „Ještě jsem se nepředstavil celým jménem. Jeon Junghyun. Bylo mi potěšením."

Rozplakal jsem se znovu. j-hope vedle mě a V na druhé straně se taky neudrželi. Jin koukal do země.

Junghyunův pohled samozřejmě na samém konci jeho života spočinul na Jungkookovi. „Mám tě moc rád," zašeptal jeho směrem.

Jungkook brečel nejvíc z nás všech. Nikdo z nás ho ještě neviděl brečet takhle moc. „Taky tě mám moc rád, brácho. Hrozně moc," truchlil, zatímco jeho slzy padaly na Junghyunovo rozstřílený břicho. „A nemám v plánu tě nechat odejít." Vrtěl hlavou. Podobně jako já byl ochotnej zkusit všechny možnosti, i kdyby to měla bejt sebevražda. „j-hope-ssi, přines všechny podělaný výbušniny, který nám zbyly, protože já ten tunel vyhodím do vzduchu." Obrátil se zničehonic j-hopovým směrem. Ten stál vedle mě a oba jsme brečeli jak želvy.

„Ne," zarazil Junghyun svého potřeštěného bratra tiše. „Jestli ten tunel vyhodíš, tak nás všechny pohřbíš." Povzdechl si.

„Ach, brácho," vzlykal Jungkook dál. „Co teď budu dělat?"

„Je třeba jít dál," poradil mu Junghyun. „A pamatuj..."

„Na co?"

„Neohlížej se nazpět."

„Dobře," plakal Jungkook. „Tak dobře. Ale nevím, jestli to dokážu." Sípal a popotahoval.

„Mám tě rád," vydechl Junghyun naposledy a zavřel oči. Na pomalý smrti je fakt fajnový to, že přesně víš, kdy na tebe přichází.

„Já tebe taky," padnul mu Jungkook na hruď. „Já tebe taky." Zopakoval, ale již se mu nedostalo odpovědi. Začal tiše zpívat tu samou píseň, kterou Junghyun zpíval kdysi v tvrzi: „Poslal jsem tě pryč, jako když se loučíš s ptáky na podzim. Když jsem tě nechal dávno za sebou a hleděl jen do prázdné sklenky na stole přede mnou, spustily se mi slzy. Jak jsem tě nechal na místě stát a nyní koukal ke hvězdám. Nevyřčený slova a bolavá láska spustily se mi z očí..."

Na chvíli jsme všichni byli myšlenkama zpátky v tvrzi. Viděli jsme před sebou ty dva, jak se objímají kolem ramen a zpívají tahle slova. Jungkook objímal mrtvého. Jimin a V vedle něj plakali. Jin se snažil jako jedinej z nás ze všech sil udržet. Nebude přeci brečet před ostatníma, to kapitáni nedělají. Nejspíš.

Já jsem se schoulil na rameno j-hopovi, kterej mě pevně tisknul k sobě. Otočil jsem se až k jeho hrudi a chtěl tam zůstat už navždy. Nic neříkal. Došlo mu, jak se asi cítím. Vždyť mě včera v noci nachytal, jak se chystám spáchat zkurvenou sebevraždu.

Existovaly dvě chvíle. Ta první. Šťastná. Junghyun zpívá, točí se s Jungkookem dokola a všichni se dobře bavíme. Ta druhá. Smuteční. Všichni se zármutkem oplakáváme Junghyuna (teda Jin na něho jen zírá a klopí zrak, abych byl úplně přesnej).

V té první chvíli figuroval RM, ale taky Pat, kterej se nedožil konce tohoto přepadení. V té druhé se Jin na chvíli diskrétně ztratil, aby mohl našeho vůdce informovat. Obě ty chvíle byly úplně jiný, a přesto byly obě velmi skutečné. Navíc, jakkoliv absurdně to zní, měly podobnou atmosféru. Nádech jakési čistoty, úlevy a nostalgie. Každej příběh ve skutečnosti obsahuje důležitý chvíle i takový, který snad ani nestojí za zmínky. Tyhle dvě rozhodně spadaly do té první kategorie.

RM na druhém konci drátu plakal rovněž a nenáviděl se zato, že tohle dopustil, přestože slíbil všechny ochránit. Sundal falešný brýle, položil sluchátko na stůl a utíral si vlastní uslzený obličej do rukávu. Měl cíl. Jasnej plán. Ale nechtěl, aby kvůli jeho plánu umírali lidé. To nechtěl. Doufal, že to dokázal všechno naplánovat tak, aby k těmhle tragédiím nedocházelo, ale nejspíš přecenil svoje síly.