Ironií osudu se stalo, že to byl Jimin, kdo s čelovkou a lavórem v ruce odnášel kusy suti, které už Jungkook odrubal. Nikdy teda žádnej tunel tak úplně nekopal a bylo to pro něj víc fyzicky vyčerpávající, než by se mohlo zdát, i tak ale už asi pět hodin usilovně pracoval a nosil těžkou suť stále nahoru, načež se zase vracel dolů. I když už nemohl, nevzdával to.

Procházel nyní začátkem tunelu zpátky za svým milým, kterej bez pauzy rubal a rubal, pot z něho lil jak z prasete, ale na to nedbal, a prostě jenom dál pokračoval v práci. „Jungkook-ssi," oslovil ho Jimin už trochu znepokojeně. „Kook-ah!" vyjekl zděšením, když Jungkook ještě jednou praštil do kamene, ale vyčerpáním se již svezl na zem, a rychle dobelhal k němu.

Jungkook ztěžka oddechoval. Jimin chytil jeho pravou dlaň do svých. „Jungkook-ssi," zopakoval. „Musíš přestat." Tvrdil. „Nemá žádnej smysl, aby ses tu udřel." Začal mírně masírovat jeho svaly na rukou.

„Co?" vydechl Jungkook nepřítomně.

„Prostě přestaň. Nech toho kopání," Jimin popadnul Jungkookův krumpáč a odložil ho stranou. „Měl bys toho nechat a přemluvit svýho bráchu, aby šel do nemocnice." Navrhl. Zdálo se mu, že pracují už nesnesitelně dlouho na to, aby to mohli stihnout, než bude s Junghyunem amen. Bohužel měl pravdu.

„Odsud vede jen jedna cesta, Jimin-ssi," odbyl ho Jungkook však. „To jest tímhle tunelem." Na chvíli švihnul zrakem po neproražené sutině. „A já tou cestou půjdu společně s Junghyunem." Odfrkl si pohoršeně. „A víš proč?"

Jimin svraštil obočí.

„Tak víš?"

„Ne, proč?" povzdechl si Jimin, kterýmu bylo jasný, že ho asi nepřesvědčí, ale to neznamenalo, že s jeho rozhodnutími souhlasil. Ještě pořád mu připadalo trochu víc nelogický obětovat vlastní život, když se prostě můžeš zachránit. Jasně, skončíš ve vězení, ale budeš živej, a o to jediný přeci jde. Nebo ne?

„Protože až se odsud dostaneme," pokračoval Jungkook. „Už na sobě nebudeš mít červenou kombinézu, ale nahodíš sako a budeš nádhernej, zatímco já tě budu čekat u oltáře." Díval se Jiminovi upřeně do očí. „A potřebuju, aby tam byl můj brácha po mým boku a šel mi za svědka. Chci, aby mě vzal za rameno a aby viděl, jak jsem šťastnej."

A tak měl Jungkook poprvé v životě jeden obrovskej sen. Už ani netušil, kde se v jeho hlavě vzal, ale najednou byl tady. Moc nad tím nepřemýšlel, ale chtěl si Jimina vzít a strávit s ním zbytek svýho života.

„Proto nepřestanu," prohlásil nyní odhodlaně.

Jimin netušil, co mu na to má říct.

Ale naštěstí se za nimi dostavil j-hope s krumpáčem, čelovkou a lopatou. Právě mi nakázal se konečně převlíct a odpočívat, protože jsem se dobrovolně vzdal litru krve. Taky se rozhodl, že on půjde pomoct kopat, abychom odsud konečně mohli zmiznout.

„Tak co? Dáme se do práce?" zahalekal nyní optimisticky na ty dva.

„Do práce," zopakoval Jungkook, zorničky se mu rozšířily a opět začal kopat. Jimin se s povzdechem odebral odnést další kusy suti nahoru. „Jdeme na to?" podíval se Jungkook na j-hopa.

„To si piš," přitakal j-hope a přidal se k němu. Najednou měli oba společnej cíl a byli schopní táhnout za jeden provaz, aby dostali z týhle díry všechny ty, který tak horoucně milují.

„Už jenom zkurvenej kousek!" hekal Jungkook, zatímco zarýval svůj krumpáč do kamenné stěny.

„Už tam skoro jsme, sakra!" odfrkl si j-hope, aby se povzbudil, když začal kopat s ním.

„Chybí kousíček, j-hope-ssi, malinkej kousek!"

„Ani ne dva metry!"

Volali jeden přes druhýho. A takhle se postupně měli dostat až ven. K našemu vůdci. Za naší svobodou.