Pamatujete si na Hyunshika? Myslím, že je načase se k němu vrátit.

„Já už nemůžu," začal funět, když postavil krabici na stůl a promnul si poraněné rameno. „Už jsem přinesl asi třicet takových krabic." Postěžoval si. „A těm lidem je jedno, že mám střelné zranění."

Pracoval ve stejné místnosti jako Aneko a její učitelka, které k němu při tomhle projevu sotva vzhlédly.

„Nechci ani pomyslet na následky, které si s sebou odsud odneseme," pokračoval dál ve svém monologu, jak kdyby si všichni ostatní přítomní nepřáli, aby držel hubu. „Především ty psychologické," vzdychal a ukázal si na hlavu. Jako by on neměl mindráků až, až.

Učitelka lítostivě vstala a pomohla mu naložit další peníze do krabice.

„Člověk sem musí každý den chodit do práce, všechno si to vybavovat," promnul si obličej.

„Pro všechny je to těžké," namítla žena. „Dokonce je možné, že někteří z nás utrpí posttraumatický šok." Sklíčeně se podívala na svou zamlklou studentku, která od svého posledního rozhovoru s Jinem byla v depresích, moc nejedla ani nemluvila.

„Tak to jsem vyhrál v loterii," ozval se opět Hyunshik. „Nevím, co může být postraumatičtějšího než přijít o všechno." Vůbec ho nenapadlo, že ženina slova jsou mířena vystresované Aneko. „Přišel jsem o všechno," hekal, „a tímhle se to nevykompenzuje." Ukázal na balíky peněz, které jsme jim nikdy neměli v úmyslu poslat. „Ani v nejmenším." Dodal Hyunshik pohoršeně. „Dvě miliardy wonů," uchechtl se. „Jak směšné! Všichni věříme lidem, kteří nás tu drží zavřené jako dobytek." Stěžoval si.

A v tu chvíli došla Aneko trpělivost. „Nechceš už zmlknout?" obořila se na ředitele Tiskárny. On i její učitelka se na ni káravě podívali, poněvadž si právě dovolila k vysoce postavenému muži hovořit s neúctou.

„Prosím?" povytáhl obočí.

„Abys už držel hubu," zopakovala s nemenší neúctou Aneko.

„Aneko, prosím tě," napomenula ji její učitelka.

„Mám po krk pořád jen poslouchat, jak si tento chlap stěžuje," nedala si Aneko pokoj a odložila další balík peněz stranou. „Když jsi na tom tak zle, proč něco neuděláš?" vyzvala ho.

Hyunshik nakrčil obočí a nevýrazně pokrčil rameny. Co jí na to má proboha říct? Vždyť už přeci zkoušel dostat se odsud tolikrát!

„Taky jsem si pořád na všechno stěžovala," pokračovala. „Na rodiče, na školu, kde mě všichni šikanovali." Loupla pohledem po jedné své spolužačce, která zahanbeně seděla na druhé straně. „Překousla jsem to jednou a pak podruhý. A s tím je teď konec."

„Má milá, poslyš, je pochopitelné, že teď všechno vidíš černě," oslovila ji její učitelka.

„Právě naopak," skočila jí Aneko suverénně do řeči, zatímco neustala v práci. „Vám asi zničí život, ale mně otevřeli oči." Prohlásila. Její učitelka nakrčila obočí na znamení, že se jí tyhle řeči moc nepozdávají. „Uvědomila jsem si, že všichni jsme to, co jíme," nepřestala Aneko se svým proslovem. „A nevím jak vy, ale já už nehodlám dál jíst sračky. Takže odcházím." Rozhodla se.

„Aneko, neříkej nesmysly," napomenula ji učitelka. „Jsem tvoje třídní a jsem zodpovědná za tvou bezpečnost, takže..."

„Seš tady kvůli penězům!" utrhla se zoufalá dívka i na ni. „Budete se cítit jako v bavlnce se svým drobkem na stole. Jste komplici téhle sebranky. Ale já ne." Ucedila.

Její učitelka netušila, jak jí má vysvětlit, že kvůli penězům tu opravdu není a že prostě zůstala jen proto, aby ji mohla chránit, protože jí bylo jasné, že žádné peníze nebudou.

„Navíc, není tak těžké se odsud dostat," ušklíbla se Aneko.

A to Hyunshika, který už chtěl opravdu skoro mlčet navždy, znovu zaujalo. „Dostat se odsud?" zopakoval, protože dnem i nocí nyní nemyslel na nic jiného. „Jak?" zajímalo ho.

„Sama se zraním," pronesla Aneko vážně. Její učitelka si povzdechla, ale nekomentovala to. „Zavedou mě někam jinam, odkud budu moci utéct."

„Ne, ne a ne," zatrhla jí učitelka nyní její pošetilé nápady. „Ať tě ani nenapadne udělat takovou hloupost." Pokárala ji.

„Ale no tak," mávnul na ni Hyunshik. „Jen ji nechte, ať to vysvětlí." Pobídl dívku.

„Viděla jsem to víc než desetkrát od té chvíle, co jsme tady. Stisknou knoflík a trvá jen čtyři sekundy, než se otevřou dveře. Čtyři sekundy, během kterých můžeme rychle vyběhnout ven, to je všechno, co je třeba," tvrdila Aneko.

„Čtyři sekundy je víc než dost na to, aby tě rozstříleli," namítl Hyunshik.

Dívka se mu neohroženě podívala do očí a zatvrzeleprohlásila: „To ještě uvidíme."