Přilepil jsem plastickou trhavinu na roli papíru s vodoznakem.

„Víš, že na našem ostrově budou platit přísná pravidla, že?" prohlásil za mými zády j-hope, který se ležérně opíral o roli, na které ještě nebyla trhavina. Pořád se mě snažil sbalit.

Ani jsem se na něj neotočil. Popošel jsem dál. On se odtrhl od role a šel za mnou. Víš, s kým vůbec mluvíš, j-hope-ssi? Vážně si myslíš, že MĚ ohromíš nějakými pravidly?

„Ty budeš muset chodit celej den nahej, zatímco já si můžu vzít aspoň bederní roušku," pokračoval však.

To mě přinutilo se zastavit a pousmát. Natočil jsem hlavu doleva, aby mě lépe slyšel. „Běž umístit výbušniny do skladu. Dělej." Uculil jsem se.

Nevím jistě, jak přesně tento vztah vlastně fungoval, ale poslechl mě a odebral se dál. Nejspíš mě nechtěl provokovat, ale chtěl mě svádět a nalákat, abych s ním zůstal. Jenomže já si v tu chvíli nebyl jistej vůbec ničím. Co vlastně budu dělat, až přepadení skončí? Co vlastně dělat chci? Uvědomil jsem si, že nemám žádný plány. Moje všechno bylo právě tohle přepadení, který se chýlilo ke konci.

Šel jsem bezmyšlenkovitě dál. Všechny výbušniny byly na svým místě. Ale potom jsem došel úplně nakonec až k části, kterou jsme provizorně zadělali kovovým plátem. Přimhouřil jsem oči. Proč se za tím plátem kurva ozývá nějaký pípání? Proč zrychluje?

Do prdele. Než jsem se mohl stačit dát na úprk, plát se rozletěl na kusy a tlaková vlna mě odhodila aspoň sedm metrů nazpět. V uších mi hučelo, když se ke mně blížilo ozbrojené komando s opancéřovanými štíty. To ne. Už zase.

„SUGA-ssi!" slyšel jsem někde za sebou volat j-hopa.

Nechoď sem, chtěl jsem na něj zařvat, ale nemohl jsem. Na druhou stranu, kdyby nebylo jeho, tak je nejspíš už po mně. Zjevil se za mnou se samopalem a začal jim střílet na nohy, což je přinutilo zaujmout formaci a na chvíli zastavit.

Naštěstí jsme na sobě měli neprůstřelný vesty. Kéž bychom byli doopravdy neprůstřelní, pomyslel jsem si. j-hope, ten odhodlanej frajer, mě druhou rukou popadl vzadu právě za vestu a zatímco pravačkou střílel, druhou rukou mě odtáhl dozadu za role.

Sám nevěděl, co ho to popadlo. Ale až tak moc byl zamilovanej. Radši by obětoval vlastní život, aby mě zachránil, než by se díval, jak do mě střílejí. Pochopil jsem, že jestli ho vážně opustím, tak ho naprosto zničím.

Zásahová jednotka chvíli střílela do rolí papíru, když jsme byli z dohledu. Zabránili nám tak se vracet a vyrazili vpřed. „Honem!" křičeli jeden na druhého.

„Sakra, moje zbraň," ulevil jsem si, když jsem ji omylem upustil, zatímco mě j-hope vláčel nyní za ruku. Konečně jsem se mu vysmýkl. „Ustupuj!" štěkl jsem na něj a popadl samopal válející se vedle mě po zemi. Střílel jsem za sebe, zatímco jsem běžel za ním.

j-hope přede mnou klopýtnul. Ohlédl jsem se a vystřelil znovu. Byli nám v patách. Kurva. „Běž!" křičel jsem na něj zoufale.

„Honem! Dělejte!" povzbuzovali se členové jednotky v postupu vpřed, zatímco my dva jsme se schovali na konci uličky za rohem. Ta ulička byla ale slepá a naší jedinou možností tak zůstávalo proběhnout přes ni na druhou stranu.

Navíc jsme věděli, že se k nám ti hajzlové mílovými kroky blíží. „Teď," pošeptal jsem j-hopovi, načež jsem si kleknul, on se postavil nade mě, společně jsme vykoukli a začali znovu střílet, což je přimělo zase na chvíli zastavit a krýt se štíty. Takhle jsme ale nevydrželi příliš dlouho.

„Jak se kurva řeší taková situace?!" zaječel na mě j-hope, když jsme se znovu museli schovat.

„Prostě improvizuješ," vydechl jsem a podíval se mu do očí. Byly tak krásný. A tak vyděšený.

„Ale jak?!" svraštil obočí.

„Většinou pěkně blbě," ušklíbl jsem se na něj a rozhlídl se kolem. „Teď." Pokynul jsem mu, načež jsme se oba dali zase na chvíli do krytí. Bylo ale nade všechno jasný, že takhle moc dlouho nevydržíme. „Zasraný ochranný štíty!" zaklel jsem, když jsme se znovu museli schovat. „Musíme jim střílet na nohy." Napadlo mě. „Ale odsud to nebude stačit." Zoufal jsem si.

Ještě jednou jsem se rozhlídl. No tak. Něco tu přece musí bejt. Taky že bylo. Můj pohled najednou přistál na nízkým úložním vozíku, takovým, co se na něj dávají těžký bedny, abys je mohl vézt a nemusel tahat, takže je to v podstatě jenom prkno na kolečkách.

„Víš co?" podíval jsem se odhodlaně na j-hopa, pak na vozík.

„Vždyť tě zabijou..." vydechl zoufale on.

„Kryj mě!" nařídil jsem mu a ignoroval jeho nářky. Takže on pochopil, že v krizové situaci musí poslouchat zkušenějšího, i když jsem to jen já. Vykouknul a opět několikrát vystřelil.

Lehnul jsem si na ten vozík na bok se samopalem namířeným přímo vpřed. j-hope se schoval zpátky, a když mě viděl, jak se připravuju, došlo mu, že to vážně chci udělat a strčil do vozíku.

„Zasraný svině!" zaječel jsem na poldy, když jsem projel uličkou na vozíku, zatímco jsem jim vystřílel půl zásobníku přímo pod nohy. Jednomu vedle druhýho. To je musí na pár vteřin zdržet.

A zdrželo. Velitel Shin, který byl s nimi uvnitř, ale schovával se kdesi vzadu, nařídil okamžitou kontrolu škod.

„Zasáhli několik policistů, pane!" nahlásili mu jeho muži.

„Poběž!" podíval jsem se na j-hopa, který zůstal stát na druhé straně. „Neboj, kryju tě!" Křiknul jsem, protože jsem tušil, že podobně vhodná příležitost už nebude. Teď jsou zmatení z mýho počínání, ale příště je to už nepřekvapí.

Kleknul jsem si a začal střílet. j-hope kolem mě proběhl, párkrát vystřelil do uličky a běžel ještě pár metrů dál.

„Evakuujeme zraněné, honem!" ječel velitel Shin na své muže. „Evakuujte zraněné a postupujte dál za nimi!" Několik z nich už postupovalo dál.

My jsme sice doběhli na konec další uličky, ale východ ze skladu byl pořád zoufale daleko. Navíc jsme je museli zdržovat. Naši parťáci ještě nejsou stoprocentně připravení na úprk.

„Ty vole," vydechl j-hope, když jsme se schovali za dřevěnou bednou. „Jestli jsi tohle podnikal často, tak nechápu, že ještě žiješ." Přeměřil si mě nešťastně. „Ale já nechci, abys to dělal dál. Jednou na to dojedeš." Naříkal.

To asi jo. Nejspíš je to nevyhnutelné.

„j-hope-ssi," oslovil jsem ho nyní ve spěchu, když jsme vedle sebe klečeli za tou bednou. „Jestli se odsud dostaneme živí, tak pověsím samopal na hřebík a sundám ho jen v případě, že na tebe někdo vztáhne ruku. To ti přísahám."

„Vážně?" jeho výraz pookřál.

„To si piš," prohlásil jsem pevně. Celej zadýchanej, ale rozhodnutej s ním zůstat. „Už nevezmu pušku do ruky ani na zkurvený pouti." Jen, co jsem to dořekl, podívali jsme se na sebe a aniž bych musel říkat cokoliv dalšího, opět jsme vylítli do bojové pozice, začali řvát a střílet. Pár těch zmetků, co ještě stálo na nohou, muselo trochu ustoupit a my získali čas. Jiní vlekli ty raněné pryč.

Nám dvěma se do žil vyplavoval adrenalin a endorfiny. Byli jsme jako další slavní zločinečtí milenci. A ne jako. Byli jsme takoví. Bylo to strašně smutný, ale plný vášně, napětí, žalu a strastí, skvělýho sexu, pláče bolestí i slastí. Ale my to měli tak rádi. A měli jsme se rádi navzájem. Jeden měl rád toho druhýho trochu jinak, ale byla to láska se vším všudy. Byla nádherná a kouzelná. A já bych se jí měl přestat bránit jen proto, že jsem zakomplexovanej dement, kterej má pocit, že si lásku nezaslouží.

„Dostaňte je všechny!" ječel velitel Shin na svoje muže.

My se na chvíli stáhli a já si ho prohlížel. Už jsem se rozhodl. „Kromě toho všeho, budeme muset vybrat jméno pro náš ostrov, ne?" nadhodil jsem. „A k tomu snad nebudou potřeba zbraně, leda bychom se nemohli shodnout."

j-hope si mě ohromeně prohlédl. Přestože jsme právě prchali před po zuby ozbrojeným komandem, rozlil se mu po tváři blažený úsměv. „Vážně jsi právě řekl ‚náš ostrov'?" vydechl fascinovaně.

Přikývl jsem. Znamenalo to dvě věci: a) Jo, vážně jsem to řekl. b) Jdeme dál střílet. „Parchanti!" zařval jsem na velitele Shina a pár jeho mužů, kteří to ještě nevzdali.

Velitel Shin pochopil velmi brzy, že asi není tak úplně náhoda, že jsem jim frnknul zpátky do Tiskárny, když právě na vlastní oči viděl, jak jsem s pomocí svého milence vyřadil z akce asi patnáct jeho mužů. Bylo to sice ponižující, ale bylo to tak. Velitel Shin v duchu uznal, že ten hajzlík Kim Namjoon si umí opravdu najmout dobrý lidi.

„Co je podle vás Min Yoongi kurva zač?" vzpomněl si Shin na plukovníka Hana.

To netuším, odvětil mu v duchu, nejspíš prvotřídní mizera a taky kurevsky přesnej střelec. Chvíli uvažoval i nad tím, jestli jsem opravdu neabsolvoval nějakej policejní výcvik. „Dělejte! Dělejte! Na ně!" řval na své muže, protože chtěl mě i j-hopa vidět rozstřílený na kusy.

Ovšem tyhle všechny jeho myšlenky na druhou stranu vzdávaly úžasnej hold mé cti. Pravda byla taková, že jsem nad tím jako malej uvažoval. Že budu polda nebo tak. Ale na vysokou mě nevzali, takže jsem skončil tady. Na druhé straně. Potkal jsem Rihyuka a zkurvil si život. Ale aspoň jsem mohl dělat to, co mě na světě nejvíc baví – nasírat lidi.

Když jsme se opět ukryli za bednou a já vykřikl „Do hajzlu!", protože se k nám začali blížit další policisté, nebyl už vedle mě Rihyuk, nýbrž j-hope. A to mi připomnělo, že jsem to na začátku celýho příběhu kurevsky moc podělal.

„Teď!" zaječel velitel Shin na svý muže.

„Kurva, přicházejí!" slyšel jsem dusot bot.

„Padáme!" vykřikl j-hope, kterej to samozřejmě slyšel taky. Kývnul jsem na něj, a pak se rozběhl a zahnul vlevo do další uličky. Už jenom jedna a staneme u východu. Ale pořád to je zatraceně hodně, když jako já nyní běžíš uličkou, střílíš za sebe, přičemž se za tebou řítí ozbrojený komando.

j-hope zapadnul v půlce uličky za další dřevěnou bednu a já za ním. Dál jsme to nestihli. Dýchali nám na paty. Byli tady.

„Kurva," zaklel jsem a podíval se na j-hopa. Jestli se něco dneska opravdu nesmí stát, tak to, že mi ho zabijou před ksichtem.

On ale při tomhle úprku se mnou postupně získával odvahu. Už věděl, jak má postupovat. „Jdeme na to?" zahleděl se na samopal, kterej mu ležel v klíně.

Znovu jsem na něj kývnul, a tak jsme zase chvíli stříleli na pět těžkooděnců s ochrannými štíty. Nechali jsme toho asi za pět sekund. Byli zkurveně blízko. Asi dva metry za námi. Zůstali jsme vedle sebe sedět za těmi bednami.

„Musíme se dostat ke dveřím!" zavelel jsem j-hopovi, i když se to najednou zdálo naprosto nemožný. Znamenalo to, že bychom museli proběhnout ještě celou jednou uličkou a za roh.

Bál jsem se. Byli tak blízko. A já si poprvé za celou dobu pomyslel, že to chci prostě vzdát. Ale vy si nejspíš říkáte: „Ty blbče, proč bys to vzdával těsně před samým koncem, když jsi měl miliardu příležitostí vzdát to někdy předtím?" A máte pravdu. Nemohl jsem to vzdát. Kvůli j-hopovi ne.

Opět jsem se vynořil a pětkrát, šestkrát vystřelil.

Shin si však myslel, že jsme naprosto vyřízení, a tak přikázal zastavit vlastní palbu.

Podíval jsem se na j-hopa. Potom tupě přímo před sebe. Řekni to, napomínal jsem se v duchu. Řekni to. ŘEKNI TO! Ty to totiž říct CHCEŠ!

„Hoseok-ah," vydechl jsem bezmyšlenkovitě.

„Co?" jemu poskočilo srdce a přeběhl mu mráz po zádech, když slyšel z mých úst své pravé jméno, který jsem vlastně řekl omylem. Ale co na tom záleželo? Co ještě záleží vůbec na čemkoliv?

Podíval jsem se na něj. Seru na to. „Dej mi svou žiletku," požádal jsem. Tu žiletku jsem hodil na zem, když jsme se pohádali v umývárnách. Nevím, proč jsem to udělal, asi jsem prostě jen kretén, ale alespoň jsem si ji tak nevzal s sebou do vězení. Tam by mi ji totiž zabavili. Jak jsem znal j-hopa, automaticky jsem přepokládal, že ji sebral zpátky a určitě ji má nyní u sebe.

„Zásnubní žiletku, myslíš?" vydechl a začal se usmívat.

„Jo," přikývl jsem, aniž bych jako vždy tušil, co to kurva dělám.

Uslyšel jsem kroky. Ti sráči se k nám už zase blížili a Shin to odpočítával. Vylezl jsem ven a začal nás krýt, zatímco j-hope hledal svou žiletku po dědečkovi. „Kryjte se!" křičel velitel na své vojáky.

Když jsem se posadil zpět vedle j-hopa, cítil jsem až v uších, jak mi pulzuje krev po celým těle. První, co udělal, bylo, že mi pověsil svůj zásnubní dar na krk. Já, plnej adrenalinu, jsem byl ještě pořád emocionální až na půdu po všem, co se stalo za posledních pár hodin. Znovu jsem se sebral, tentokrát se štítkem na krku, a s bolestným rykem začal střílet. Musím ho odsud dostat. Musím s ním odejít.

Znovu jsem se svalil vedle něj, totálně bez energie, a uvědomil jsem si, že jsem se při poslední střelbě rozplakal. Takhle to nemůže skončit. Nesmí. „Miluju tě," zavzlykal jsem.

j-hope mě pohladil po vlasech a zastavil se na mém týle. Přitáhl mě blíž, ale já šel dobrovolně do svazujícího polibku během jednoho mizernýho přepadení. Položil jsem mu dlaň na upocenou tvář.

„Jdu na to," vydechl jsem celej uřícenej, když jsme se odtáhli.

„Na co?" zašeptal a zděšeně si mě prohlédl.

„Hoseok-ssi," podíval jsem se na něj vážně. „Já tě odsud dostanu, i kdyby to mělo bejt to poslední, co udělám." Prohlásil jsem zatvrzele. Pochopil jsem, že pokud nám nikdo nepomůže, nemůžeme přežít oba. A vy moc dobře víte, co si vyberu.

Vyberu si samozřejmě tohle: „Já je zdržím a ty běžíš." Řeknu a nedám mu jedinou sekundu mi odporovat, protože vyběhnu ven a střílím na ty hajzly a ti mi to pětkrát, šestkrát naperou do kombinézy, až spadnu na zem a volám na něj zoufale: „Utíkej, kurva!"

Ale on jenom zděšeně křičí: „YOONGI-SSI!" a potom odhodí zbraň a běží ke mně. Zase dělá to, co nechci. Klečí u mě, zatímco já ležím odzbrojenej na zádech a on opakuje moje jméno, vlastně ani nevím, který z nich, asi to střídá, ale to je to poslední, na čem záleží.

Za ním totiž řvou těžkooděnci, kteří si mysleli, že je definitivně po mně: „Ani hnout! Jsi zatčený!"

„j-hope-ssi," vydechl jsem zděšeně, když jsem otevřel oči a viděl ho se sklánět nad sebou. „Ty blázínku, vždyť jsem ti říkal..." oddechoval jsem šokovaně a natahoval k němu ruku. Taky jsem si myslel, že už jsem mrtvej. Ale ještě ne. Všechny zásahy jsem schytal jenom do vesty.

A j-hope, kterej se ode mě neplánoval hnout na krok, si kleknul a dal ruce nad hlavu. „Nestřílejte, prosím!" podíval se zoufale na obrněné komando.

„Odstup od něj a dej ruce nahoru!" štěkl po něm člen zásahové jednotky.

j-hope chtěl poslechnout, jenomže pak se za ním ozvalo zuřivé: „j-hope-ssi, dolů!" Byl to Jungkook se samopalem v ruce, který přišel společně s Jiminem. Ten se jen skrýval za rohem a stočil se do klubíčka, když slyšel, jak Jungkook střílí. Tohle nedokáže. Prostě z toho zešílí.

Jungkook se nyní schovával za tou bednou, kde jsme se původně kryli my. Povedlo se mu však překvapit policii natolik, že jeden z nich upustil svůj štít. Ten nyní držel j-hope, aby kryl sebe i mě. „Zatraceně!" ječel, zatímco střílel.

Jimin a Jungkook se na sebe zoufale dívali přes uličku. Jimin se chytal za hlavu a zacpával si uši. Slyšel, jak Jungkook na druhé straně kleje.

Já vůbec ani netušil, že pořád ještě žiju, takže jsem se sbíral jen velmi pomalu. Rozhlížel jsem se kolem, v hlavě jsem měl vygumováno, netušil jsem, kdo jsem ani kde jsem. Jediný, co jsem hledal, byl můj samopal, kterej při tomhle všem někam odletěl.

„Do hajzlu! Kurva!" ječel Jungkook, kterému došly náboje.

A pak Jimin přímo před sebou uviděl ten samopal, kterej hledám a kterej se sklouzl až dozadu. Nebyl čas. Jungkook zoufale hledá náboje. Nabíjí, ale bude to nějakou dobu trvat. Já jsem úplně mimo. Jediný, kdo nás kryje, je nyní j-hope, ale co až dojdou náboje jemu? Co pak?

Park Jimin pochopil, že nemá na výběr, pokud chce přežít. Popadl ten samopal, začal ječet a střílel na zásahové jednotky hlava nehlava. Jungkook konečně dobil, postavil se vedle něj a začal střílet s ním. Pyšně se usmíval. Byl do Jimina kurevsky zamilovanej.

A společně stříleli tak urputně, až zásahová jednotka začala ustupovat. j-hope mi podal svůj samopal, zatímco sám držel štít. Kryl nás nyní všechny, zatímco my jsme stříleli a dali se na ústup rovněž.

„Okamžitě mizíme!" zaječel Jungkook. „Uteč!" zaječel na Jimina, kterej měl dřevěný nohy.

Když jsem viděl, co se děje, popadnul jsem ho za rameno a tlačil před sebou. j-hope, který šel jako první, už vybíhal schody, já tlačil Jimina před sebou. Jungkook, který šel poslední, na mě kývnul, abychom pohli.

„Ty jsi SUGA, viď?" sípal Jimin, když jsem ho táhnul do schodů.

„Jo..." vydechl jsem a popoháněl ho. Jungkook dole ještě střílel na ty hajzly.

„Nemůžu dál. Necítím nohy," úpěl.

„To se stává, jsou to jen nervy," chlácholil jsem ho, ale netušil, jak mu mám pomoct. „Někdy pomůže, když si představíš, že jen tak bezstarostně utíkáš někdo po pláži. Jdi dál a vůbec nevnímej to, co teď udělám." Vytáhl jsem ho do schodů, vhodil za dveře do chodby a několikrát výhrůžně vystřelil do vzduchu, abych dal Jungkookovi prostor se taky stáhnout.

Tomu se mezitím povedlo zranit jednoho policistu, kterýho Shin nařídil okamžitě evakuovat, ale co měl kurva dělat, když tam zůstal sám, že?

Já a Jimin jsme se rozběhli chodbou. „Děkuju," špitl cestou. „Fakt to pomáhá."

„Já jsem ten, co by měl děkovat, žes mu právě zachránil krk," ušklíbnul jsem se na něj vděčně. Doběhli jsem úplně dozadu. Rozhlídl jsem se na obě strany. „j-hope-ssi! Jungkook-ah!" zařval jsem hystericky.

j-hope u nás byl první. Vrátil jsem mu samopal.

„Jsme všichni?" vynořil se z druhé strany chodby Jungkook.

„Běž pro kulomet, sejdeme se u trezoru," nařídil jsem mu.

„Půjdu s ním," vyhrkl Jimin a vrátil mi můj samopal.

„Dobře," přikývl jsem, protože na dohady stejně nebyl čas.

Tak se naše skupinka čtyř rozběhla společně ke kancelářím, odkud jsme se opět rozdělili na původní páry. Já a j-hope jsme běželi doprava, oni doleva.

Zásahové jednotky totiž nebyly zdaleka pryč. Možná jsme je zdrželi a oslabili, ale určitě nezlikvidovali.