Hyunshik se potil jako prase. A to je něco, co bys opravdu dělat neměl, když na sobě máš dvě kila výbušnin. Hlavou mu běželo už poněkolikáté to, co během celýho přepadení – Jimin. Jak mu řekl, že byl příliš ve stresu, když se s ním prve pohádal.

Teď byl totiž taky ve stresu.

A celý si to rozmyslel i tentokrát. Už zase si to rozmyslel a začal blekotat na j-hopa něco takovýho: „Vím, unáhlil jsem se, ale tohle... tohle si nezasloužím. Prosím. Prosím, ukaž, že ti zbyla alespoň nějaká špetka důstojnosti." Jemu jo. Ale tobě jí zrovna moc nezbývá, hochu. „Nemůžu dýchat," sípal. „Prosím. Pomoz mi."

Kdyby byl prozíravější, už by mu došlo, že ta výbušnina nemůže být aktivovaná, protože jinak už by vyletěl do vzduchu a půl tiskárny s ním. Ale tak inteligentní zdaleka nebyl.

j-hope si mezitím dával ještě dezert – čokoládovou zmrzlinu, co našel někde u něj v mrazáku. Takže zatímco Hyunshik se dusil horkem, j-hope si ten pohled vychutnával s ledovou pochoutkou na jazyku.

„Tak jsme tady!" zahlásal zrovna Jin, který i s Matem vedl rukojmí z další směny, aby se i oni mohli v klidu najíst. „Vezmeme si jídlo a posadíme se." Pyšně položil na zem papírovou tašku a nechal rukojmí, aby si jídlo sami rozebrali.

Svůj pohled totiž směřoval na Hyunshika. Párkrát zdvihnul obočí. Taky nechápal, jak je možný, že mu ještě nedošlo, že si z něj dělají prdel.

„Každý na metr od ostatních, jak kdyby byla podělaná pandemie," zavelel Jin. „Honem, honem, honem." Popohnal je a třikrát tleskl. „To je ono, hlavně zvesela." Povzbuzoval.

Aneko a její učitelka si sedly přímo před Hyunshika se svou porcí nudlí a se sklopenou hlavou se pustily do jídla.

„Mat-ssi, pozdrav Hyunshika," pobídl Jin svého kumpána a sám s úsměvem zamával na druhou stranu haly. Mat zase zavalil něco rusky, než se společně odebrali pryč. Ale Hyunshik se na ně ani nepodíval.

j-hope na chvíli zmizel z dohledu s nimi.

Což byla vynikající příležitost pro Hyunshika pokusit se navázat komunikaci s ostatními rukojmími. „Je tu něco, co nemá žádnou logiku," začal. Tak vida! „Předtím mi řekli, že když se jen trochu zpotím, vyletím do vzduchu. A přesto mě drží tady v tomhle nesnesitelným, ďábelským vedru..." začal si dlaní otírat čelo. Jeho dlaň ale byla zpocená stejně, takže to bylo asi jako vytírat kaluž promáčenou hadrou. Pokus dobrej, ale nic víc.

Navíc, i když si tedy uvědomil, že tu něco nehraje, stejně ho to vůbec nespasilo. „Nejlepší bude, když se uklidníte a budete potichu," navrhla mu učitelka sedící na zemi v první řadě.

„Nedává to žádný smysl," zopakoval pohoršeně Hyunshik.

„Co?" pípla tiše Aneko.

„No co asi?" vyštěkl na ni Hyunshik. „Ta bomba nedává žádný smysl. Myslíš, že by riskovali, že zakopnu nebo se budu potit, aby celej jejich plán doslova vyletěl do vzduchu? Ne! To by bylo šílené, takhle ti lidi nefungují." Nuže, máš pravdu, Hyunshik-ssi, to bychom opravdu neriskovali. Jenomže co s tím budeš dělat? Zvlášť když ani ostatní rukojmí už ti nevěří.

„Buďte zticha!" okřikla ho Aneko náhle příkře.

„Snaží se nás psychicky terorizovat, nedochází vám to?" pokračoval Hyunshik. Já nevím, jak vy, ale nejspíš jsem nezažil větší psychickej teror, než je právě tento člověk. „Snaží se nám nahnat strach, nechápete to? Není to skutečné! Blafují!"

„To vůbec netuším, ale ani to nechci vědět," odsekla Aneko. „Takže zmlkněte!"

„Sundám si to, už jsem se rozhodl," oznámil jim bez obalu všem. Upřímně jsem fakt rád, že v tuhle chvíli jsem si bezmyšlenkovitě drandil po silnicích a nemusel řešit tyhle sračky. „Sundám si to, už dál nemůžu!" prohlásil totiž Hyunshik a zbytek rukojmích se od něj odtáhl co nejdál. Nejméně odvážní po čtyřech docupitali až na druhej konec haly. „O nic nejde," snažil se je uklidnit, „musíte přeci chápat, že kdybych měl explodovat, nebyli byste..."

Aneko to nevydržela a vstala. „Uklidni se a sedni si," začala s ním opět mluvit bez zdvořilostí, protože jinak to očividně nešlo.

„Kdo kurva seš, ty malej fakane, abys mi říkala, co mám dělat?!" utrhl se na ni Hyunshik rozjívenej jak buldok. „Je to tvoje vina, že nás tady zavřeli!" Odfrkl si a začal dělat to, co my všichni, když jsme k zbláznění nasraní – mlít totální hovna.

Aneko upustila zbytek jídla na zem a vykročila k němu blíž. „Moje vina?" zopakovala ublíženě, když stála asi dva kroky od něj.

„Ano, tvoje vina," potvrdil přikývnutím svá předchozí slova.

„Vy jste tu ředitel a proklouzlo vám sem osm pošuků, jako by jim to tu patřilo," připomněla mu. „Existuje na světě nějaká jiná továrna na peníze, kterou přepadli? Jenom tahle, že jo? Tak to vám gratuluji, protože jste se právě zapsal do dějin." A ironicky mu zatleskala. „Teď nás, prosím, alespoň nevyhoďte všechny do vzduchu a posaďte se." Ucedila na něj.

Hyunshik na ni chvíli nevěřícně zíral. Ale nad jejímislovy mu konečně sklaplo. Pochopil, že svým vztekem nedosáhne ničeho jinýho nežtoho, že si zprotiví ten zbytek, který byl nejspíš víceméně ještě pořád na jehostraně. Takže se opět posadil a držel hubu. Děkujeme, Aneko.