Upřímně myslím, že co se stockholmského syndromu týče, pořád na tom byl Jimin líp než chuděra Ari, kterou momentálně Jin nutil ve své kanceláři s ním tancovat a chlastat. Když nedopila skleničku, dopil ji za ni, a když se nechtěla moc hýbat, chytil ji za bradu.

„Na copak myslíš, že jsi tak strnulá, hej?!" obořil se na ni, už zase ožralej a hlavně mimo reálnej svět. Líp už ho popsat neumím. Fakt ne.

Dívka neodpověděla. Pochopila, co po ní chce, když pustil hudbu. Proto bez dalších slov vsunula svou dlaň do té jeho a druhou mu položila na rameno. On si ji přitáhl blíže k sobě za pas. Jin jí u toho začal vyprávět opilecký kydy: „Dívám se na tebe a chci o tobě vědět všechno." Začal. Bohužel neviděl ten utrápený výraz v dívčiných očích, který prozrazoval vše od toho, že se jí Jin příčí až po to, že by byla radši všude jinde, jen ne tady s ním.

„Jednou jsem byl ve Finsku," odtušil Jin a promluvil pro jistotu o něčem jiném – sám o sobě. „Chtěl jsem být všude jinde, jen ne tam. Už ani nevím proč, asi jsem tam podstupoval nějakou neúčinnou léčbu nebo tak něco. Nicméně, když jsem se vrátil domů, uvědomil jsem si, že to byl jen pocit. Je to jen pocit, že někde chceme, nebo nechceme být. Proto nemysli na to, kde bys byla radši, a povyprávěj mi o každém dni, který jsi neprožila po mém boku. No tak."

Jinovi se pletl jazyk tak moc, že už ani nebyl schopnej vymýšlet příklady, který by dávaly jakž takž smysl. Ale to od něj ostatně nikdo z nás neočekával, že ne?

„Chci vidět každý tvůj úsměv, každou slzu a každý šťastný moment. No tak. Pověz mi o nich," pobízel ji. Ne že by ho to omlouvalo, ale on vážně už tak trochu netušil, co dělá. Neopil se proto, že by potřeboval být za každou cenu zhýralý, nýbrž proto, že upřímně řečeno zmíral strachy snad nejvíce z nás všech, přičemž si potřeboval nejvíce z nás všech zachovat chladnou mysl.

To se mu upřímně moc nedařilo. Jak vždycky říkám, láska a tahle práce nikdy nejdou dohromady, ale v tomhle případě nešlo o romantické vzplanutí. Ta láska, kterou Jin cítil k našemu vůdci, jenž vyrůstal většinu života jako jeho bratr, byla tak velká, že ji Jin nedokázal unést. Zabil by se, kdyby se mu něco stalo. Přede mnou by to nepřiznal, aby byl kurevsky vyděšenej, že je náš vůdce v pasti, a kvůli tomu začal chlastat ještě trochu dřív, než u něj bylo obvyklé, a sváděl trochu oplzleji, než u něj bylo obvyklé: „Jsi pro mě fascinující záhadou, Ari." Šeptal do ucha nevinné holce. „Tak například... Tvůj první polibek." Podíval se na ni. „Pamatuješ si, kdo ti ho dal?"

Ari plaše přikývla.

„Jak se jmenoval?" zajímalo ho.

„Taejin."

„Jin," vydechl spokojeně Jin. „Přesně jako já." No tak moc přesně zase úplně ne. „Tento jinej Jin," jasně, pojďme mu říkat prostě „jinej Jin", „se musel cítit jako... ehm... opravdu šťastný muž. Trochu jako Neil Armstrong, když se procházel po Měsíci." Zašeptal Jin.

Jeho problémem bylo, že Ari vážně doopravdy miloval. Ale Ari vážně doopravdy nemilovala jeho. A on neuměl žít s odmítnutím. Proto si ženy raději bral dřív, než to s ním přestaly myslet vážně. Tentokrát to nešlo.

„Všechna poprvé jsou zvláštní," vykládal nyní. „Jedinečné. Všechna naposled se nedají srovnat, nemají cenu. Proto jsem při prvním rozvodu brečel jak želva, a při tom posledním se cítil jen jako otupělý mrzák. A faktem je, že lidé," zastavil se i s Ari uprostřed místnosti, „obvykle neví, že je něco naposled, ale já to přinejmenším tušil. Protože... nalejme si čistého vína, zbývá mi šest měsíců života." Přinejlepším, chtěl dodat. „Možná, že míň, to už je jedno," zastrčil dívce pramen vlasů za ucho, „protože jedna z mála věcí, na které mi teď opravdu záleží, víš... víš co to je?"

Kde je můj bratr? Co se s ním stalo?

Položil dívce ruce do vlasů. „Chci vědět, že budu žít tady uvnitř této krásné, chytré hlavičky navždy."

Skláněl se k ní. Chtěl ji políbit.

A přesně v ten okamžik jsem rozrazil dveře od„jeho kanceláře" já sám. Tohle už nebylo o mně. Nebo o j-hopovi. Tím, že jsmezapnuli televizi, jsme si otevřeli bránu do pekel. „Jin-ssi," oslovil jsemkapitána a tak nějak přešel ten fakt, že svírá v náručí vyklepanou holku,„něco se stalo. A je to vážný."