„Hotovo. Časovače a fotobuňky rozmístěny," oznamoval mi j-hope skoro znuděně, když jsme na konci přepadení společně rozmisťovali výbušniny po celé budově, abychom to těm grázlům trochu znepříjemnili, až se sem budou dobývat, což nepochybně budou. Vlastně už to dělají. Jenomže to jsme my dva ještě nevěděli. Pro nás to bylo jako další obyčejnej večer. Konečně obyčejnej. Oba jsme na sobě nyní měli neprůstřelné vesty, i když je fakt, že kdyby se podělala nějaká výbušnina, bylo by nám to stejně úplně k ničemu.

„Tohle policii na chvíli zabaví," ušklíbnul se na mě z druhé strany chodby, „budou muset deaktivovat jednu po druhé, sráči jedni."

j-hope se podíval mým směrem, jak jsem přilepoval poslední výbušninu naproti. „Mimochodem, co děláš zítra?" zeptal se mě.

„Zítra?" pronesl jsem, jako bych to slovo slyšel poprvé. Byli jsme zrovna ve sklepě, takže jsem mu posvítil baterkou do obličeje, abych na něj vůbec pořádně viděl. Když uhnul pohledem, protože jsem ho příliš oslnil kuželovým světlem, zašklebil jsem se. „Co já vím? Nejspíš se budu plavit na obchodní lodi a dělat tam kuchaře. To byl stejně můj původní plán." Ušklíbnul jsem se.

„Ale budeš tam úplně sám," postoupil ke mně o pár kroků, „se všema těma drsnýma námořníkama." Upozornil mě. „To by ti nevadilo?" vyzvídal. Postavil se přede mě.

Taky jsem udělal krok k němu. „Snad si nemyslíš, že se neumím sám bránit," významně jsem si ho prohlédl. „To bys mě urazil." Naše nosy se sebe nyní téměř dotýkaly, jak jsem stál blízko. „Nebo to říkáš jen proto, že bys mě před nima chtěl bránit radši sám?" Založil jsem ruce na hrudi.

„Ne, o to nejde," povzdechl si.

„Ne?" ujistil jsem se.

„Chtěl jsem jen říct," rozpačitě se poškrábal na hlavě. „Že ta plavba dnes bude naše poslední povinně společná cesta. A já netuším, co zase vyvedeš, až přijedeme do přístavu. Mohl bys třeba taky naskočit na vodní skútr, prostřílet si cestu a prostě zdrhnout. Ale já chci, abys zůstal pěkně potichoučku se mnou. V mojí kajutě." Prohlížel si mě přísně.

„A když tě neposlechnu, tak co? Potrestáš mě?" vyzval jsem ho tiše a svůdně.

j-hope mě chytil za bradu a přinutil mě podívat se mu do očí. „Možná," prohlásil neurčitě. Potom se začal usmívat.

To donutilo k úsměvu i mě. „Vždycky tak jednoznačný," zamumlal jsem sarkasticky.

„Hej," ozvalo se v tu chvíli po mé pravici a jeho levici, protože jsme stáli naproti sobě.

Určitě jste si všimli, že můj život nebyl tolik obtěžován panem ředitelem Hyunshikem jako životy jinejch únosců. Možná to bylo jen tím, že jsem tu nějakou dobu nebyl, možná jsem měl prostě štěstí. Ovšem v tu chvíli, kdy nám zkazil intimní chvilku tím, že řekl: „Právě jsme narazili na cihlovou zeď.", jsem se fakt nasral.

„Podrž to," vrazil jsem j-hopovi do ruky svoji baterku. Potom jsem se sehnul a sebral ze země velký kladivo válející se nám za zády. Pomalým, výhružným krokem jsem se s ním došoural k Hyunshikovi. Doufám, že ho to v tom přítmí alespoň vyděsilo, pokud nic jinýho. „A vy tu zeď prostě prorazte, ne? Co byste s ní chtěli dělat?" podal jsem Hyunshikovi kladivo. „Vede do kanalizace a tamtudy utečeme. Tak sebou hoď, Hyunshik-ssi." Poplácal jsem ho po rameni a potom uhnul trochu dozadu, když se mírně sklonil a jeho čelovka mě na chvíli oslepila. Protočil jsem oči a vrátil se k j-hopovi.

Hyunshik se vrátil ke dvěma dalším rukojmím, kteří mu měli pomáhat. „Vidíš všechny ty bomby?" zajíkal se nyní. „Do hajzlu," ulevil si nyní a zašel za roh. „Dvacet let mýho života v troskách." Ulevil si a padnul na zem. Dobře mu tak. Potom se trochu vzpamatoval, oklepal a podíval se na jednoho ze svých společníků. „Tak dobře. Dej mi to kladivo."

„Jsme dvě stě metrů od ústí," hlásila mezitím podzemní jednotka. „Odhadovaný čas: Šest minut. Jdeme. Upozorníme na jakýkoliv seismický otřes." Ajta krajta.

A tak se k nám blížili.

RM mezitím zkontroloval, jak moc jsou blízko a zjistil, že hodně. Spojil se s nevlastním bratrem skrz novou vysílačku. „Okamžitě zastavte řetěz," nařídil mu.

„V-ssi, odcházíme," zjevil se Jin u Vho v kanceláři o pár sekund později.

„Ještě jsme neodnesli všechny peníze!" protestoval V a ukázal dozadu, kde stále zbyly balíky peněz.

„Už tak máme nadměrné zavazadlo," ušklíbl se na něj Jin. Potom se rozhlédl po rukojmích, kteří nosili balíky. „Vážení," oslovil je dramaticky a odkašlal si. „Bylo mi velkým potěšením vás přepadnout, ale nyní je načase užít si zaslouženou dovolenou." Vzal do ruky jeden balík peněz, ten rozházel po zemi a zašklebil se. Rukojmí na něj pořád hleděli jako na cvoka, ale on si to vyhazování peněz okolo tolik užíval, že ho nechtěli rušit.

Mira došla do nemocnice a naprosto nenápadně prošla ke Krtečkovi do pokoje. Chvíli se rozhlížela kolem sebe, když šla po chodbě, ale okolo ní prošlo jen pár pacientů a jinak si jí nikdo nevšímal.

Opatrně si prohlédla Krtečka skrz prosklené dveře. Ujistila se, že je opravdu vzhůru, dýchá sám od sebe a hlavně je naživu. Potom se postavila zády ke dveřím. Kolem ní prošla nějaká lékařka a zkoumavě si ji prohlédla, ona si narazila kšilt více do obličeje, aby ji nikdo nepoznal. Potom otevřela dveře, vpadla dovnitř, sundala čapku a zůstala zírat na usmívajícího se Krtečka.

„Ahoj," oslovil ji.

Ona, dojetím neschopná slova, se sesunula na židli vedle něj a zběžně si otřela oči, aby už znovu neplakala. „Jak ti je?" zeptala se po chvíli a položila mu své dlaně na jeho větší, kterou měl položenou na mohutném krtčím břiše.

„Vždyť víš," ušklíbl se. „Sama to vidíš."

„Jsem ráda, že ses z toho dostal," vyhrkla pohotově. Odmlčela se. Potom dodala: „Myslím, že ti dlužím velkou omluvu."

„Přestaň s omluvami," odbyl ji. „Protože když jsi mě nazvala starým záletníkem z binga, bylo to to nejvíc ponižující, co mi bylo v životě řečeno." Najednou se tomu ale začal smát. Jako by tohle všechno, tenhle život, nebyl nic jinýho než prostě jen k pláči absurdní. Mira se začala smát s ním a zahanbeně schovala obličej do dlaní. „Nemohl jsem klidně odpočívat ani v tom pitomým kómatu," zavtipkoval Krteček.

„Moc se omlouvám," povzdechla si Mira, když opět vzhlédla.

Krteček zvážněl, načež se zeptal na jednu z nejdůležitějších otázek: „Proč tě stáhli z případu?"

„Protože si myslí, že patřím k té zlodějské bandě," přiznala Mira na férovku.

Potom se jí ovšem Krteček zeptal na to úplně nejdůležitější, což bylo: „A patříš?"

Mira zavrtěla hlavou. „Ne," prohlásila vážně. Nejspíš měla dodat něco jako: „Jednou budu.", ale na to je možná ještě příliš brzy.

„Ale měla jsi něco s tím cápkem, ne?" připomněl Krteček.

Mira se kousla do rtu. „Ano," přikývla.

„A jsi do něj zamilovaná." To nebyla otázka. Krteček jí to prostě oznamoval. Znal ji příliš dlouho na to, aby to poznal. Mira nasucho polkla. Nemusela na to ani odpovídat. Krteček od ní odvrátil zrak. „Řeknu ti, kde je ten hangár," prohlásil po chvíli úvah. „Odtamtud řídí celé přepadení."

Mira sklopila zrak, ale nic neřekla.

„Jestli chceš očistit svou pověst," podíval se na ni Krteček znovu, „prostě vyřeš ten případ a poraz je." Poradil jí. Taky byl zamilovanej. Každým coulem svýho krtčího těla i duše. Zamilovanej do ní. Chtěl ji nechat slíznout všechnu smetanu, kdyby to mělo znamenat, že bude zachráněna.

Ona o tom chvíli uvažovala. Jenomže to ještě netušila, že zásahové jednotky už zjistily, že Krteček je vzhůru a jsou jí taky na stopě.

„Já už ale vím, kde je hangár," řekla Mira Krtečkovi. Potom dodala naprosto přesvědčené: „Ale neřeknu jim to."

Zásahové jednotky se blížily do pokoje a přikládali si prsty na ústa, aby doktůrci i pacienti zůstali potichu. Jako jo, je to trochu zvláštní, když se ti po chodbách nemocnice prochází skupina těžkooděnců, ale co naděláš, vyhodit je odtam asi nemůžeš.

„Ale proč?" zamračil se Krteček na Miru.

„Protože už opravdu nevím, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní," odfoukla si pohoršeně vlasy z čela. Byli jsme víc špatní my, kteří ji vodili za nos šest dní, ale s grácií, nebo policie, která se sice tvářila, že ji bude za každou cenu chránit, ale stejně ji nakonec poslali do hajzlu, když měli sebemenší příležitost? Mira netušila. Odpověď na tuhle otázku bude teprve muset objevit.

Krteček se na ni vážně díval. Chtěl jí říct, že dělá chybu, jenomže v tu chvíli dovnitř vtrhli ti dobráci policisté a začali na ni řvát: „Stůj! Ruce nad hlavu!"

Mira se podívala na Krtečka a on na ni. Oba pochopili, že nyní se nedá nic dělat. Mira jim buď řekne, kde je hangár a osvobodí se, nebo jim to neřekne a hodí celou svoji kariéru za hlavu.

Mira vstala ze židle. „Ruce vzhůru," nařídil jí jeden z nich. Krteček to jen úzkostlivě pozoroval. Tohle teda bylo probuzení z kómatu se vším všudy.

Mira hleděla na své kolegy a cítila se podobně jako já, když mě obklíčili před tiskárnou, ne-li ještě hůř. Ona je přeci znala. Nakrčila obočí a přišla až před toho, kterej stál uprostřed a povykoval na ni. Byli dlouholetí kolegové a on na ni nyní mířil pistolí. A druhej z nich ji zboku sejmul a smýknul s ní o zem jako i se mnou před Tiskárnou. Jako by i ona nebyla nic víc než vlastní chyby. Najednou před sebou jasně viděla tu bolestivou nespravedlnost.

Krteček tam jen seděl na posteli a zíral na to, jak Miře jeho kolegové právě spoutali ruce za zády, prudce ji vztyčili na nohy, donutili ji předklonit se přes okraj postele a začali ji šacovat. Mohla tak jenom civět do očí Krtečkovi a on do těch jejích.

Cítila se hloupě, ale najednou si přála, aby okolo ní stála ozbrojená banda, naše banda s Namjoonem v čele, a všechny ty zkurvysyny postřílela. Nechápala, jak je to možný, ale nic na světě si nepřála víc. Přála si víc vidět j-hopa, kterej ji nasíral skrz telefon. Přála si víc vidět Jina, kterej si z ní tři hodiny dělal prdel, když nás přišla navštívit do Tiskárny. Byla tak zoufalá, že si přála vidět mě, osobu, kterou nemůže vystát a kterou hodiny a hodiny vyslýchala, přičemž ze mě nebyla schopná vytáhnout nic užitečnýho. Nesnášela se za to, ale tohle si přála.

Mohla jen prosit pohledem Krtečka, aby něco udělal. Aby zastavil tu očividnou demagogii. Musel přeci něco tušit, ne? Jenomže byl samozřejmě v šoku a pořád to byl jen Krteček. Takže jako vždycky neudělal nic. Vůbec nic. Jen pozoroval, jak jeden z kolegů surově popadnul Miru kolem pasu a vleče ji ven z místnosti. Gratuluju, Krtečku, figuruješ v našem příběhu pět minut a už zase jsi za debila. A ne, ten srdcervoucí pláč posléze už fakt ničemu nepomůže.