Paní učitelka odsávala vzduch z dalšího pytle s penězi. I tahle předtím tak optimistická žena, byla nyní vyčerpaná a zoufalá kvůli osmi idiotům, kteří vnikli do Tiskárny.

„Může mi někdo vysvětlit, co je tohle kurva za sračku?" slyšela nyní nadávat Vho na opačné straně místnosti. Ten posléze přišel až k ní a ukázal jí špatně odsátej a zabalenej kus plastu s bankovkama uvnitř. Žena tam stála a povzdechla si. Její žačka, Aneko, stála na druhé straně, v rukou taky držela nějakej balík a bezradně krčila rameny. „Takhle ne," rozčiloval se mezitím V. „Řekli jsme si ruličky po dvou miliardách, ne? Prosím. Chci to mít pořádně když už, sakra."

V okolo nich prošel, pohlédl na hodiny a zkontroloval, kolik je v tuhle chvíli vytištěno – asi polovina toho, s čím se původně počítalo. Bilion a půl. Ucházející. Ne podle plánu, ale ucházející.

Do kanceláře, kde se balily bankovky, vstoupil Jin, který musel organizovat nějak moc věcí zaráz. Ale alespoň se nějak zabavil a nemyslel u toho na nevyhnutelnou smrt. „Budeme tisknout prachy ještě dalších několik hodin," oznámil Vmu, když stanul před ním. „Potom zastav stroje a smaž všechny registry." Nařídil mu, než vešel dál do místnosti. „Chci, abyste všichni pracovali naplno! Jedem!" zařval na rukojmí a několikrát tlesknul, aby je povzbudil.

Potom se zastavil u Ari, která skládala peníze do balíků na druhé straně a dělala to sice úplně blbě ale co už. Jin se laškovně pousmál a co nejelegantněji se opřel o stůl. „Už je to tak," usmál se na ni. „Slyšel jsem o dalším moc hezkém místě ve Federálním rezervním systému."

Ne, taky moc nechápu, co se jí tím snažil říct. A V, kterej přešel místnost, popadnul ho za paži, zamračil se a pokynul mu: „Pojď sem na chvíli.", načež ho vytáhl za dveře, to nechápal rovněž.

„Jak je na tom Junghyun?" dožadoval se.

Jin se zahleděl do země. „Je stabilní," zamumlal.

V pokýval hlavou a v překotných myšlenkách znovu pohlédl na hodiny na chodbě. „Zbývá nám ještě několik hodin, je to tak?" uvažoval.

„Jo, už jsem to říkal," zamračil se Jin nechápavě.

„Mám dát tisknout padesátitisícovky?" podíval se na něj V vzrušeně a významně.

Jin však nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Padesátitisícovky jsou pro snoby," povzdechl si. „A připadám ti snad jako člověk, co nemá vkus?" nakrčil obočí.

Jin nikdy nepřestal myslet na sračky. Do poslední chvíle. I když ty bankovky nikdy neměly bejt jeho, nesmířil by se s tím, kdyby mezi nima byla nějaká padesátitisícovka, tedy bankovka s nejvyšší možnou hodnotou.

„Jin-ssi," pokusil se ho V stáhnout zpátky na zem.

„Vím, můj vkus je pochybný," Jin si dál jel svoje. Ale přesně to bylo na Jinovi tak okouzlující. Nikdy ti neřekl to, co chceš slyšet. „Ale..."

„Tak mám tisknout, nebo ne?" skočil mu netrpělivý V do řeči.

„Maximálně deseti a dvacetitisícovky," trval Jin na svém.

V si povzdechl a pokýval hlavou. Věděl, že ho nemusí vůbec poslouchat. Ale chtěl mu výjimečně udělat radost. „Pane Mine!" zavolal na rukojmího u stroje a přišel až za ním. „Zastavíme stroje a vyměníme desky. Budeme odteď dělat bankovky v hodnotě deset a dvacet tisíc." Prohlásil V rozhodně a spěchal zpátky do kanceláře.

Pan Min se k němu přiblížil a zdvořile se uklonil, i když ho už V skoro nemohl vidět. „K vašim službám, V-ssi," zamumlal a taky se pustil do práce.