Nevím, jestli je to až taková pravda, ale někde jsem slyšel, že když ti pustíš žilou, začneš bejt sentimentální. A já byl tu noc teda sentimentální až na půdu.

Stál jsem nyní u Junghyuna a rozhodl jsem se tu stát třeba celou noc, bylo mi to fuk. Tisknul jsem mu dlaň a nad vším reflektoval. Naše první pravidlo znělo: Žádná jména ani osobní vztahy. RM si představoval přepadení bez projevů vzájemných sympatií, ale když jsem tam Junghyuna viděl, jak se usmívá, uvědomil jsem si, RM možná pomyslel na všechno, jen na nás ne. Nemusíš nikomu říkat svoje zatracený jméno, aby tě mohl mít rád. To jméno, jedno slovo, nás kurva nedefinuje.

Ať už jsme chtěli, nebo ne, najednou jsme všichni byli jako rodina. A Junghyun byl i pro mě trochu jako starší brácha, mužská autorita, kterou jsem nikdy v životě neměl.

„Čemu se směješ?" zeptal jsem se ho něžně, jak na mě hleděl.

„Tvým nápadům, ty liško podšitá," přiznal s úšklebkem. „Utekl jsi a vrátil ses do tiskárny." Pronesl obdivně.

„Však víš," oplatil jsem mu úšklebek. „V převleku za policajta jsem to měl až moc lehký."

„Všem jsi jim zamotal makovice," usmíval se na mě. „Muselo je to vážně nasrat. A já jsem rád, že jsi ty zmije nasral." Zašeptal. „Za tenhle neohroženej výstup bys zasloužil metál." Zasmál se znovu.

„Spíš pětadvacet řemenem," opravil jsem ho sklesle. „Kdybych nebyl tak pitomej, neležel bys teď tady a... a... Junghyun-ssi?" Vytřeštil jsem oči a rozhlédl se kolem, protože Junghyun ztrácel vědomí. Opodál stál Mat a já se podíval jeho směrem. „Třese se." Vyřkl jsem, ale hlas mi šel do ztracena.

Mat mi přispěchal na pomoc, zatímco já se Junghyuna snažil mírně proplesknout, aby zůstal při vědomí. „Je bílej jako sníh ve Stalingradu," zkonstatoval Mat a zoufale si promnul obličej.

„A má puls okolo pětatřiceti," zamumlal jsem zděšeně, když jsem nahmatal Junghyunovy skomírající tepny. „Běž pro Vho, ať mi vezme další krev. Potřebuje transfúzi."

„SUGA-ssi," oslovil mě Mat se zkroušeným úsměvem. „I Junghyun sám nám zakázal brát víc tvé krve. Rozumíš?" Díval se mi přímo do očí a já rozpačitě přikývl. „Vezmu jinou negativní nulku. Ještě jich pár máme." Navrhl.

„Dobře," přitakal jsem. „Běž. Honem."

Mat se rozběhl pryč. Začal jsem tleskat Junghyunovi před obličejem a pak jsem mu ještě jednou mírně poklepal na tvář. Potom se konečně probral. „Je to dobrý," vydechl jsem úlevou. „Jsi zase tady s námi." A pohladil jsem ho po propocených vlasech. „Jsi v pořádku? Vážně nemám jít darovat víc krve? Však víš, kdyby došla..."

„To se opovaž," zamumlala káravě a mělce oddechoval. „Zakázal jsem to proto, že vím, že se cítíš provinile. Ale není tvoje zatracená chyba, že to do mě naprali." Mluvil pomalu a skoro šeptal. Musel jsem se k němu sklonit blíž. „To, co jsem ti předtím řekl... Yoongi-ah... já... jsi mnohem chrabřejší, než jsem si myslel." Vydechl. Potom jsem musel chvíli počkat, než se zase nadechne. „Navíc vím, že nemůžeš bejt jinej člověk, než už jsi. Můžeš být lepší, třeba omylem nevraždit lidi a tak... Však víš... Ale jsou věci, se kterejma se musíš prostě smířit, protože je na sobě nikdy nezměníš. A jenom hlupáci za takový věci ostatní souděj. Doufám, že to víš taky?"

Pořád jsem jen přikyvoval. „Už nemluv," nabádal jsem ho. „Šetři dechem."

„Potřebuju mluvit," odbyl mě. „Kdy jindy bych se měl ze všeho vypovídat, když ne teď?" Namítl. „Co myslíš? Zvládneš tu nade mnou bdít a všechno to poslouchat, fešáku?"

Fešáku. Tak mi říkal, když se mnou chtěl vtipkovat nebo být za dobře.

Yoongi-ah. To bylo pro chvíle, kdy mě káral nebo chtěl vést vážné rozhovory.

SUGA-ssi. Pro všechny ostatní příležitosti.

Nemusel jsem mu říkat pravý jméno. Nemusel jsem si dokonce ani vymýšlet to nový, abychom si k sobě našli nějakou vazbu. Lidský vztahy jsou obecně dost komplikovaný i ve chvíli, kdy jsou čistě profesní, natož když s někým trávíš pět měsíců v kuse plus jedno emocionálně vyčerpávající přepadení. RM si neuvědomil, že to není pitomý jméno, co definuje vztahy. Jsou to emoce. A jak už sám poznal při svým románku s Mirou, to, co ke druhejm lidem cítíš, si jen tak nevybereš.

Proto jsem nyní znovu stiskl Junghyunovu dlaň a odhodlaně procedil skrz zuby: „Tebe já budu poslouchat až do soudnýho dne." Jenomže ten nastane za míň než několik hodin.

Takhle jsem tam stál do sedmi do rána. Junghyun střídavě podřimoval a mluvil. Já ho střídavě budil a utěšoval.

Jungkook a j-hope celou tu dobu kopali tunel bez ustání. Pracovali už přes deset hodin a ještě ten tunel neprorazili. Byli vyčerpaní. Ale dávali do toho úplně všechno. Jimin, kterej nosil kamení ven z tunelu, je úzkostlivě pozoroval, protože i jemu došlo, že už tu strávili nějak dlouho času a že oba už musí bejt dost vyždímaní. On sám byl ostatně taky. Popadnul další lavór plnej šutrů a vynesl ho nahoru.

Pak přišlo první dobrý znamení. RM a Rusové kopali z druhý strany a zvuk, kterej dělali jejich krumpáče, začal brzy doléhat i na tu naši.

RM v tunelu si posvítil na hodinky. Věděl, že se s námi každou chvíli setká a moc se na nás těšil.

Jimin vysypal dalších deset kilo suti před trezor, ruce se mu u toho třepaly únavou, ale nepovoloval, i když hrozně nahlas funěl. V tomhle bídným stavu ho našel V. „Jak to jde s tím tunelem?" zeptal se ušmudlaného a durch propoceného Jimina opatrně.

„Už to skoro máme," postavil se Jimin znovu pořádně na nohy a poslušně přikyvoval. Dříve tak uhlazené vlasy mu nyní lítaly všude po obličeji. Potom se sehnul, aby vzal další lavór.

V přišel k trezoru, aby mohl nakouknout dovnitř.

Jimin vedle něj neustával v práci. Hrabal teď všechnu suť na jednu hromadu, aby se kolem ní dalo chodit.

„Hej, drahouši," oslovil ho V a poklepal mu na rameno.

„Jo?" otočil se na něj zadýchanej Jimin a pustil další prázdnej lavór na zem.

„Proč si trochu neodpočineš, co?" navrhl mu V nyní. Jimin si protáhnul záda a ztěžka oddechoval. „Že je to dobrej nápad, viď?" pokynul mu V.

„Tak dobře," přisvědčil Jimin, který už se sotva držel na nohou.

„Tak pojď," pousmál se V. „Doprovodím tě do umýváren, ať cestou nezkolabuješ." Nabídl se.

RM vylezl na druhé straně tunelu v hangáru a předal svůj krumpáč Rusovi, kterej ho měl jít vystřídat. Taky makal celou noc a věděl, že jsme blízko. Pořád měl ale v hlavě Miru. Bál se, že už ji nikdy neuvidí.

Ona měla naopak hlavu plnou jeho. Seděla pořád v tom stanu a vedle ní byl pozastavený záběr z bezpečnostní kamery v kavárně, na kterým se líbá s vůdcem naší bandy. Zaklapla ten notebook, aby na něj nemusela dál zírat. Přesto si nedokázala vytřást Namjoona z hlavy.

On se posadil ke stolu a udělal to, co ho napadlo první. Zavolal do policejního stanu a modlil se, aby mu to zvedla právě ona. „Inspektorko?" ohlásil se.

„Obávám se, že paní inspektorka se vám nemůže věnovat," Hanův uštěpačnej hlas, kterej byl tím jediným, co v telefonu slyšel, ho málem uhranul na popel. „Je totiž vyšetřována pro možnou spolupráci na přepadení a maření soudní moci." Vysvětlil Han, jako by na to byl pyšnej.

V Namjoonovi hrklo. Došlo mu v plným rozsahu, co způsobil ženě, do které se zamiloval.

„Ale to už vy přeci víte, ne? Máte s ní důvěrný vztah," řekl Han, jako by to jen připomínal.

On nasucho polknul.

„Už víme, kdo jste, Namyoon-ssi. Nebo bych spíš měl říct ‚Namjoon-ssi'?" triumfálně se odmlčel. „Takže už není nutné, abyste dál používal ten modifikovaný hlas."

Jeho identita byla venku. To, za co tehdy seřval mě a j-hopa, se najednou ukázalo být jeho vlastní chybou. Ale to všechno proto, že ve skutečnosti nejsme zase tak rozdílní, že jo?

RM chvíli mlčel. Potom si uvědomil, že plukovník Han má pravdu. On, Kim Namjoon, už nemá co ztratit. Vypnul modifikátor hlasu. „Plukovníku Hane," procedil.

Mira se ohlédla po reproduktorech a špicovala uši. Byl to on. Namjoon. Jeho hlas. Ale jaký to překvapení, že?

Nyní říkal: „Máme vevnitř muže, který umírá kvůli vaší střelbě. Jestli tam okamžitě nepošlete lékaře, zpečetíte jeho osud."

Mira nešťastně hleděla na plukovníka Hana, který se Namjoonovi posmívá. „Jediný, kdo zpečetil jeho osud, jste vy a ten mistránek, co nám zdrhnul a vlítnul zpátky do tiskárny na motorce," setřel ho. „Ostatně vy jste asi v něčem ještě horší, Namjoon-ssi." Zkonstatoval posléze. „Neničíte životy náhodně ale s vědomím, že kdykoliv zničeny být mohou. A s tímhle vědomím jste zničil život i vaší kamarádce inspektorce, nemám pravdu?" šklebil se Han nyní. „Jak to může vaše svědomí vůbec snést?" nadhodil.

„Podívejte se," přerušil ho RM, „jestli chcete, tak si dlouze a plodně promluvíme o stavu mého svědomí a nejlépe taky o tom vašem." Prohlásil. „Ale nyní potřebujeme lékaře. Hned."

„Žádné ‚potom' nebude, milej zlatej," dusil ho Han dál. „Víme, že se ukrýváte nedaleko odsud. A taky známe polohu třech retranslačních vysílačů, které zaznamenaly vaše hovory s inspektorkou během posledních pěti dní." Tak jasně, ty chytrej, když předtím se ještě neznali. „Prohledáme každý dům," nedal si však Han pokoj. „A když to budete nejmíň čekat, zaklepeme vám na dveře. Takže to raději přestaňte komplikovat a vzdejte se." Navrhl nakonec.

„Jak už jsem řekl inspektorce, vzdát se nikdy nebyla naše volba," ucedil RM dopáleně. „Takže tady na vás budu čekat." Dodal a zavěsil.

Tak jako my všichni myslel na Junghyuna, který se sice zuby nehty držel, snad víc kvůli nám všem než kvůli sobě, ale nezbývalo mu mnoho času. RM to věděl. Věděl, že abychom mohli plán dotáhnout do konce, bude muset Junghyuna obětovat. Ale opravdu to dost markantně hnulo s jeho svědomím. Začal se skoro modlit a tak.

Plukovník Han byl se sebou až nezdravě moc spokojenej. „Ne všichni lidé nás nechají vstoupit do svých domovů," zarazil jeho násilný plán velitel Shin. „Spousta lidí je na jejich straně." Dodal, když k němu Han pohoršeně vzhlédl, načež se dokonce se zamračením postavil. „Jsou to pro ně hrdinové z televize a my je chceme dostat za mříže." Krčil Shin bezradně rameny.

Plukovníku Hanovi ale nebylo nic svaté. „Požádejte o soudní příkaz," přikázal. Ty emocionální sračky okolo ho nezajímaly. Mira na něj hleděla a začínalo jí docházet, že do jeho rukou se nikdy neměla dostat žádná moc. Byl to nebezpečnej člověk. Svéhlavej. Kterej cokoliv může, vyřeší násilím, a přesně proto by neměl velet mírové operaci.

„Nemůžeme vyrazit dveře asi deseti tisícům bytů," namítal neustále Shin, aby ho zastavil. „Musíme alespoň zúžit okruh."

„Dobře, tak zúžíme okruh," ustoupil plukovník Han alespoň o centimetr. Potom však zopakoval: „Ale už ať mám ten soudní příkaz na stole."

Mira se odvážila vstát a přiblížila se k nim. „Vidím, že máte všechno pod kontrolou, takže moc dobře nerozumím tomu, co tady vlastně dělám," oslovila plukovníka sarkasticky. „Jsem snad zatčená?"

„Ne, inspektorko, to nejste. Pouze vás vyšetřujeme," zavrtěl hlavou velitel Shin, protože Han už se s ní nehodlal dál vybavovat.

„Tedy dobrá," povzdechla si ironicky, protože tahle zkurvená hra se životy už opravdu cokoliv „dobrého" postrádala a ona to věděla. „Takže já půjdu." Oznámila jim a vydala se ven ze stanu.

„Inspektorko," zarazil ji Shin ještě.

„Ano?" pohlédla na něj.

„Než půjdete, potřebuji, abyste mi odevzdala svůj odznak a pistoli."

To je asi to nejvíc ponižující, co se ti jako inspektorovi, kterej velel celýmu případu, může těsně před koncem stát. Mira si je oba prohlídla, zamračila se, v duchu jim vynadala do zkurvysynů a odložila pistol i odznak na stůl před sebou.

„Taky mi můžete napíchnout telefon, jestli chcete!" zařvala na ně vztekle, když opouštěla stan.