Mira si sundala propocenou košili a zůstala jenom v tílku.

Namjoon před ní nyní seděl s vlastní košilí rozepnutou, povolenou kravatou a hrudí oblepenou přísavkama z polygrafu.

Mira si svázala vlasy a zkontrolovala přístroj na stole, který ukazoval, že její protivník je dost nervózní. Srdce mu bušilo jako o závod. Zhluboka vydechla a ukázala na revolver za opaskem, který ho měl upozornit, že nemá provádět žádný hovadiny. Na to on popravdě ale ani nepomyslel. „Zhluboka dýchej," poradila mu. Nechtěla, aby před ní teď zkolaboval, to by bylo dost na pytel. „Jsi nervózní?" zeptala se na zkoušku.

„Ne, jsem v pohodě," zkusil říct on a přístroj ohlásil změnu v chování jeho srdečního svalu.

Mira se ušklíbla. Jasná lež. Zatraceně, pomyslel si on, ono to fakt funguje. „Vidíš tamhle tu čáru?" zeptala se ho. On lehce stočil panenky směrem dolů, ale jinak neříkal nic. „Každá tvoje lež se promění v několik ošklivých křivek. Děje se tak v důsledku změny krevního tlaku, srdečního rytmu a dechové frekvence." Vysvětlila. Potom přísně dodala: „Takže odteď se mi neopovažuj lhát, protože to poznám."

On na chvíli zavřel oči a jen přemýšlel nad tím, že když teď bude muset říkat úplnou pravdu, jeho románek tak určitě půjde do kytek. Na svůj veleslavnej plán přitom ani nepomyslel.

„Jméno," začala vyzvídat.

„Kim Namjoon."

„Místo narození."

„Ilsan."

Přístroj neohlásil další lež. Mira tedy naznala, že je nutné zabrousit trochu... ehm... hlouběji. „Věděl jsi, že zničíš Krtečka?" chtěla vědět.

RM se kousnul do rtu. „Ano," přikývl posléze.

Miře se nahrnuly slzy do očí. „Byl jsi to ty, kdo zavinil jeho nehodu?" zeptala se.

Očekávala další „ano" a smířila se již s tím, že před ní sedí další vrah. On ale pohotově vyrhkl: „Ne!" a ona se zmateně podívala na polygraf. Žádné vychýlení. Že by tenhle cápek uměl obchcat i ten pitomej přístroj?

Výslech pokračoval. „Byl to tvůj nápad vykrást Státní tiskárnu?"

„Ne."

„Koho to napadlo?"

„Mého otce."

Mira si vzpomněla na mě, jak jsem něco podobného vyhrkl ve stanu v poslední možné chvíli. Zamračila se. RM se jí teď opravdu snaží říkat pravdu? Vážně? Blbý na tom všem bylo, že ať už nyní říkal cokoliv, ona mu stejně nechtěla věřit. A na to ti opravdu žádnej polygraf nepomůže.

„Zemřel dřív, než to mohl provést, takže tohle je jakási pocta," dodal RM, když se Mira příliš dlouho topila ve vlastních myšlenkách.

Mira si konečně spočítala jedna plus jedna. Nebyl jsem to jen já, kdo mluvil o Namjoonovu otci. On už s ní o něm mluvil taky. „Ta tvoje pitomá historka o zatracenejch jablkách," ušklíbla se sarkasticky. „Podělaná historka o biomoštu, kterou jsi mi vyprávěl včera v posteli, byla ve skutečnosti historka o loupeži." Připomněla mu nevěřícně.

RM naproti ní seděl s kamennou tváří. Věděl, že to posral, ale zpátky už to vzít také nemohl, takže usuzoval, že nejlepší bude to vyřešit prostě v klidu a bez zbytečných emocí. Jenomže to šlo kurva těžko, protože tohle byla od samýho začátku citová záležitost.

„A já tě poslouchala jako blbá kráva," plakala před ním Mira a nadávala mu. „Vysmíval ses mi od samýho začátku."

„Nevysmíval jsem se ti," opravil ji rychle.

„Ale jo, vysmíval. Od zkurvenýho začátku!" zaječela na něj.

„Nevysmíval jsem se ti," zopakoval. „Můžeš si to zkontrolovat na polygrafu." Pohodil hlavou směrem ke stolu, který stál po jeho levici. „Jen se podívej." Požádal ji. Ona se slzami v očích poslechla. Ale její žal neustával. Nemohla tomu věřit. Nechtěla. „Můj otec měl nemocného syna a v kapse ani vindru," pokračoval RM tiše. Otočila se zpátky k němu, ale byla zmatená a zlomená. „Co bys udělala ty?" Mira na to neodpověděla. „Trávil dny promýšlením loupeží," vyprávěl proto dál. Z levého oka mu při vzpomínce na otce vytekla slza, ale zatínal zuby, aby další už nepřicházely. „Aby mi mohl zaplatit nemocnici v USA." Tam se RM naučil víc než obstojně anglicky. Sice neuměl všechny ty praktický věci jako my ostatní, ale byl svým vlastním unikátním balíčkem. Zatraceně moudrej, důvtipnej a důmyslnej. A to všem ostatním loupežím v historii lidstva vždycky dost chybělo. „Dělal to ze zoufalství," vykládal nyní Miře, která, ač nerada, plakala s ním, „protože mi chtěl zachránit život. Protože nikdo..." odmlčel se. Oči skleněné a plné bolesti.

Seděl tu před ní zranitelný tak, jako už si dlouho nepřipadal. Ale chtěl jí to říct. Protože ji miloval. Protože chtěl, aby znala pravdu o světě, v němž žije. „Nikdo," zopakoval proto se zatnutýma zubama, „nikdo na světě mu nepomohl." Kousnul se do rtu. Nyní to byla Mira, kdo poslouchal jeho. „A potom," pohlédl jí do očí, „když se pokusil o to, oč se snažíme my všichni, přežít a zachránit bližní, prostě... prostě to do něj našili." Povzdechl si.

Nyní naproti sobě seděli a oba plakali. Žili v neřešitelném světě plným neřešitelnejch událostí s jedním neřešitelným milostným vzplanutím na krku. A takhle měli odteď žít už navždy.

„Stalo se to před vchodem jedné banky," nasucho polkl. „To je skutečnost, Mira-ssi." Nyní pouze šeptal. „Nejspíš existuje spousta způsobů, jak lze chápat, co je a není spravedlivé. To už je na tobě." Zkonstatoval nakonec.

Mira se zamračila. Pořád ještě se cítila ublížená a podvedená. „Myslel sis, že jsem snadná kořist, protože jsem týraná žena?" procedila skrz zuby.

„Ano," přiznal ponuře. „Myslím, že jsem si to myslel."

Mira pokývala hlavou. „A když jsi pustil do tisku moje odmítnutí osvobodit osm mladistvých ve prospěch Ibary Aneko, věděl jsi, že mě veřejně zlynčují, že mi zničíš kariéru a že to uvidí moje máma i dcera?" pokračovala o poznání rozhněvanějším tónem.

„Ano, Mira-ssi," zopakoval. „Zachoval jsem se jako darebák. A přiznávám to. Co ještě chceš, abych řekl krom toho, že na to nejsem pyšný?" Pokrčil nechápavě rameny.

„Aha," vytáhla kapesník a vysmrkala se. Potom znovu vzhlédla. „Takže ses se mnou vyspal jen proto, že jsem velící inspektorka tohoto případu, viď?" Prohlásila odměřeně. Skoro to ani neznělo jako otázka. Byla si tím téměř jistá a cítila se dopáleně.

Namjoon jí ale opravdu nelhal v tom, co cítil. „Ne," zavrtěl hlavou. „Zase takovej darebák teda nejsem." Pokusil se obhájit.

„Vyspal ses se mnou jen proto, že velím případu! Ano, nebo ne?!" zopakovala rozčileně.

„Ne!" zopakoval prudce on.

„Přestaň mi už zatraceně lhát, kurva!" zařvala na něj, že to muselo být slyšet široko daleko ještě mimo tvrz.

„Ale já ti nelžu. Jak ještě to mám dokázat, proboha?" ušklíbl se na ni. Pochopil jen to, že nechce věřit ani tomu zkurvenýmu polygrafu.

„Chceš mě přinutit, abych ti uvěřila, že ke mně něco cítíš?" nakrčila levé obočí, až do něj dostala další tik. Nechci radit, ale asi by se jí hodil nějakej hořčík.

„Mira-ssi, já tě přeci nenutím věřit vůbec ničemu," kroutil hlavou a zajíkal se. „Ale prostě... prostě to cítím." Vydechl. Ona se na něj dívala s vyvalenýma očima, které prosily o milost, a celá se třásla. Už netušila, čemu ani komu by měla věřit. Její život se jí právě celej rozpadal pod rukama. Cítila se jako v pasti. „Nečekal jsem to, ale prostě se to stalo," krčil RM naproti ní bezradně rameny. „Přihodilo se to nám oběma, Mira-ssi. Muselo se ti to stát taky, protože co jinak děláme tady?" Rozhlédl se zmateně kolem sebe. Ona si ho jen plaše prohlížela. „Proč ještě nejsem v cele?" vyptával se jí. „Co to kurva je? Co tady ještě vyvádíš, pokud do mě nejsi zamilovaná?"

Mira plakala. Koukala na něj popletená a zdeprimovaná. Věděla, že má pravdu. To na tom bylo to nejhorší. Ale z téhle mizerné situace ji nakonec osvobodil telefonát. Vstala ze židle a popošla několik kroků, aby mohla hovor přijmout.

„Ano, Shine?" ohlásila se.

RM neslyšel, co se dozvěděla, i když ho možná napadlo, že Shin řekl přesně tohle: „Inspektorko, Min Yoongi je fuč."

Slyšel jen její zděšené „Co?", když se s hrůzou v očích podívala jeho směrem, na což vůbec nereagoval.

„Byl na cestě k soudu, protože chtěl vypovídat před soudcem," vysvětlil Shin z policejního stanu. A Miře bylo rázem jasný, že tohle celý je součástí našeho zkurvenýho plánu. „Konvoj byl přepaden bandou lidí, zřejmě z východního Ruska. Aktivoval jsem Operaci Klec, takže jen doufám, že ještě neopustili okolí Soulu." Povzdechl si.

„Okamžitě požádej soudce o vydání mezinárodního zatykače," nařídila mu Mira. No to je paráda. Děkuju pěkně. „Chci, abyste zablokovali silnice, přístavy a letiště. A nasaďte hlídky na hranicích se zkurvenou Severní Koreou. Ten parchant, co vám zdrhá, je totiž schopnej asi tak úplně všechno." Všichni z nich jsou, dodala v duchu.

Mira se totálně nasrala. Ale já byl pořád jen jeden na celým světě. Podobně jako když hledáš jehlu v kupce sena.

Položila telefon a podívala se na Namjoona, kterej mezitím nehnul brvou, jen prováděl tiché meditace s otevřenýma očima. Vrátila se k němu a odložila revolver na stůl. „SUGA utekl," oznámila mu a z očí jí šlehaly jiskry.

A on si mezitím jen pomyslel: Ach, díky Bohu.

„Byl jsi to ty, kdo dostal vraha z jednoho z nejstřeženějších vězení, zatímco tě držím tady?" podívala se na něj tak vyjeveně. Netušila, jestli mu má nadávat, či mu složit upřímnou poklonu. Stejně jako my ostatní smrtelníci nechápala jediné: Jak tohle sakra dělá?

Šokovaně jej pozorovala, jak přikyvuje. „Nuže, ve skutečnosti jsem to měl připravené už předtím, než jsem se s tebou sešel v kavárně," dodal skromně a popostrčil si brýle blíže ke kořeni nosu.

Čtyři Rusy, co mi zachránili krk, uvítal toho dopoledne v klaunském kostýmu s omluvou, že dorazil zrovna před vteřinkou. Se všemi se uvítal a popřál upřímnou soustrast tomu, co se mnou v dodávce nejvíc mluvil. Nedávno mu totiž při jedný vloupačce umřel brácha. To jsem nevěděl. Ale ani bych nechtěl. Těch hlubokých lidských příběhů při přepadeních už mám po krk.

Mira na našeho vůdce nyní jen zírala. „Máš to všechno naplánovaný na milimetr, co?" ušklíbla se. „Ale stejně sis pustil do bandy týpka, kterej ostatní ohrožoval tak, že ho museli vyhodit? SUGA mlel naprostý hovna, když jsem ho vyslýchala. Nebyl na to připravenej. Musel si proti sobě někoho poštvat. Koho? Seokjina?" Tipla si. RM nemusel nic říkat na to, aby jí došlo, jak to nejspíš celý bylo. „Vybral sis špatně, RM-ssi," odfrkla si. „Vpustil sis do svýho dokonalýho plánu vraha. Nepředvídatelný nebezpečí a člověka, co ti to celý jen posere."

„Taky jsem si to myslel," pousmál se. „Ale nejspíš ho oba přeceňujeme. SUGA je obyčejnej člověk jako ty, nebo já. A krom toho," nadzdvihl obočí, „jednou sis ho už přála poznat." Ušklíbnul se.

Vytřeštila oči. „Učil tě hrát na to zatracený piano," vyhrkla. „Proto máte ten zkurvenej nástroj tady v patře." Hodila hlavou směrem ke klavíru ofašovanýmu igelitem. „Proto jsme na něm našli jeho otisky." Zasyčela. Už zase se cítila dopálená.

Mira se na Namjoona nepřestávala mračit. Ať počítala, jak chtěla, výpočty jí neseděly. Nemohla se smířit s tím, že miluje člověka, kterej má za kamaráda vraha. Nemohla se smířit s tím, že ten samej vrah, kterýho vyslýchala, koexistuje s nějakou svou verzí, ve které učí hrát Namjoona na piano, směje se s ním a tlachá s ním o životě. Nechce se smířit s tím, že existuje část mě, kterou by si přála alespoň maličko poznat.

„Mira-ssi," oslovil ji, když odtušil, nad čím přemýšlí. „Jsi naučená vidět v lidech jejich prohřešky. Soudíš Yoongiho, protože udělal chybu. Soudíš ho proto, že máš strach, že jediná chyba člověka definuje."

„Drž hubu," okřikla ho.

„Já to ale chápu," ohradil se. „V tvým povolání tomu tak skutečně je. Jedna jediná chyba je celá tvoje definice." Podívala se na něj. On si povzdechl. „Ve skutečnosti jsou ale všichni lidi mnohem komplikovanější. A já vím, že máš strach, Mira-ssi, vím to. Vidím ti to na očích." Zašeptal. „Ale já už jsem tě prokoukl, víš?" Pokračoval. „Neodsoudila jsi Yoongiho proto, že máš strach z jeho chyb, ale proto, že máš strach, že jeho chyby mohly být tvoje. Protože jsou. Takový chyby děláme ve skutečnosti všichni. Když jsi slyšela jeho příběh, představovala sis tu situaci. Stála jsi tam a stál jsem tam já, viď? A když to do mě naprali, tys zareagovala stejně a na oplátku to narvala do toho poldy. Nebo snad ne?" nadzdvihl obočí.

Mira otevřela ústa a zase je zavřela.

„Každej zamilovanej člověk by se v jeho situaci zachoval stejně. Já. Ty. My všichni. Lidi koneckonců nejsou zase tak rozdílní, jak se na první pohled může zdát," pokrčil rameny.

„Přestaň!" zařvala na něj a prohrábla si vlasy.

„Mira-ssi," oslovil ji poněkolikáté a přimhouřil zrak. „Ale já ti to říkám proto, že ty jsi v té situaci právě teď. Jsi v situaci, kdy si vybíráš, jestli budeš napadnutelná tím, čemu říkáš ‚světská spravedlnost', nebo se zachováš v souladu se zákonem a dáš mi navždy sbohem. Na hraně se zákonem se nemusíš ocitnout vždycky jen proto, že někoho zabiješ, ne? A já... já už jsem ti pověděl všechno. Přišel jsem sem bez nejmenší známky odporu. Dovolil jsem ti tenhle absurdní výslech, protože..." hryznul se do rtu, „protože už dál nesnesu ti lhát. Nechtěl jsem ti dál ubližovat. Avšak před komplikovanou volbou se nemusíme ocitnout nutně proto, že jsme provedli něco zlého. Každý byl na začátku nevinný, když si poprvé vybral špatně. Úplně každý."

„Mlč už konečně," zašeptala nyní spíš jako prosbu než jako rozkaz a zkoušela nad celou touhle absurdní situací přemítat. Jistý bylo jen to, že odsud vyjde jiná. Poznamenaná. Změněná.

„Všechno je to jen o tom..." zkusil to naposledy.

„Drž už do prdele hubu, kurva!" vyjela na něj a zlostí si rozpustila vlasy. „Nehodlám tě dál poslouchat, ty zkurvenej hajzle." Vynadala mu a postavila se. „Víš ty co? Máš pravdu. Odteď všechno ostatní sdělíš soudci. Protože já si na rozdíl od vás zabedněnců umím vybírat správně." Prskla, odpojila ho od přístrojů a namířila na něj revolver. „Vstaň!" štěkla. „Zvedni se, sakra!" Pomohla mu vstát, když neposlouchal. „Běž." Zavrčela. „Hoď sebou."

On nesnášel, co musí udělat. „Pokračuj!" rozkazovala mu, když uprostřed místnosti zastavil.

„Je mi to moc líto," povzdechl si.

„Pokračuj!" zaječela.

Jenomže on se k ní vmžiku otočil, chytil ji pod krkem, a i když měla v ruce zbraň, on ji uspal jedním chvatem dřív, než ji mohla použít. Na lidském těle se totiž nachází místo, které se latinsky nazývá sinus caroticus. Když jej dokážeš podráždit správně, tvoje oběť do deseti sekund usne. To předtím udělal Mat se mnou a nyní RM udělal to samé Miře. Oba byli medici začátečníci, ale tohle je fakt bavilo.