Abby

Opravdu si ten namyšlenec myslel, že s ním půjdu na tu party jen abych zjistila, kdo to je? Vyloučeno.

Bylo to už pár hodin, kdy mi tohle nasadil do hlavy a já na to nemohla přestat myslet. Odjakživa mě lákaly záhady, a to proto jsem to nemohla vyhnat z hlavy. Byla bych asi první, kdo by zjistil, kdo David doopravdy je. A ro bylo, no ano, lákavé.

„Abby?" probudil mě z celodenního přemýšlení hlas a já zamrkala. Seděla jsem ve své lavici a třída byla prázdná.

„Hm?" otočila jsem se za hlasem a když jsem poznala kdo to je, usmála jsem se.

„Vinci. Já...ehm..." koktala jsem, zatímco jsem se zvedala z lavice. Byla jsem tak zamyšlená nad záhadou jménem David, že jsem naprosto zapomněla na konec hodiny.

„Nad čím si přemýšlela? Všichni jsou pryč. Hledal jsem tě, když si nepřišla." Vyzvídal Vinc. Byl to můj kamarád snad odjakživa a byl to upír, takže se mně už docela dlouho snažil naučit, nebo přimět k tomu, aby se moje upíří stránka projevila i něčím víc než tím, že se krmím krví. Někdy.

„No...je to důležité?" zkusila jsem, ale až moc dobře jsem věděla, že Vinc je stejně zvědavý jako já.

„Jde o Davida?" konstatoval a já protočila očima. Také je neuvěřitelně všímavý.

„Vincente..." povzdechla jsem si a vykročila jsem chodbou k hlavním dveřím, které vedli na nádvoří školy.

„Takže jde o něj."

„O koho jiného!" rozhodila jsem rukama a potom co jsem se na Vince kajícně podívala, povzdechla jsem si.

„Odkdy ti zrovna on dělá těžkou hlavu?" zeptal se, zatímco jsme vyšli na ulici. Už byla tma což znamenalo, jelikož bylo jaro, že je docela pozdě. Typovala bych kolem šesté nebo sedmé, a to bylo, na to, že jsme měli vyučování do pěti, hodně pozdě.

„Ode dneška. Šla jsem za školu, aby mi dal pokoj a on si mě našel i v parku. Věřil bys tomu?" zakroutila jsem hlavou.

„Chtěl po mě abych s ním šla na party k Adamovi." Doplnila jsem a nakopla jsem kamínek, který mi ležel přes cestu. Byla jsem ráda, že mě Vincent nenutí do tréninku, jeho soucit byl někdy skličující.

„Tomu se nedivím, nedá se přehlédnout, že se mu líbíš." Zašklebil se a na jeho skoro mramorovém obličeji se objevily vrásky smíchu. Na malý okamžik, než znovu nasadil svůj výraz – Jsem něco víc než vy a vím to. Taky jsem hezčí. -

Abyste chápali. Vincent de Lerie byl upír. A jakožto upír se zasekl na devatenácti letech, už bůh ví odkdy, ale podle jeho nadřazeného chování bych ho typovala na takové šestnácté století. Byl to narcis, patřičně hrdý na svůj krásný obličej s pronikavýma modrýma očima, kterými vás dokázal doslova přimrazit. Je o hlavu vyšší než já, a to nejsem žádný prcek, jenže s ním si se svými 175 centimetry připadám malá.

Kromě jeho očí má úžasnou postavu a vlasy hezčí než kdejaká modelka. Jako správný šlechtic ze šestnáctého století má vlasy po ramena, pískové barvy a lehce vlnité. Pokud ho přistihnete nepřipraveného, vlasy si při kreslení a psaní stahuje bílou stuhou. Mě se to povedlo jednou a potom co jsem si dělala legraci z jeho roztomilých kudrlin, které měl kolem uší, už jsem o tak neviděla.

Ovšem on je zamilovaný leda tak sám do sebe, takže jsem jediná holka, která se v jeho přítomnosti udrží déle než pár vteřin. Lidmi a bytostmi této doby...malinko opovrhuje. Plácám nesmysly, přímo je nesnáší. Ale jinak má dobré srdce, mrtvé, ale dobré.

„Díky Vinci, to je něco, co jsem potřebovala vědět. Z kterého mostu můžu skočit?" zavtipkovala jsem, ale část mě to opravu chtěla myslet vážně.

„Drahá Abby..." začal, chytl mě za ramena a otočil si mě čelem k sobě.

„...skokem z mostu bys ničeho nedosáhla. Jsi nesmrtelná." Řekl mi s vítězným úšklebkem a já protočila očima. Vyvlékla jsem se z jeho paží a znovu jsem se dala na pochod k domovu.

„Ovšem, ne tak nesmrtelná, jako já, samozřejmě." Pronesl ještě a pak nastalo dlouhé ticho. Ano, byla jsem nesmrtelná, ale ne tak, že bych nestárla, jako upíři, Spíš bylo víceméně nemožné mě zabít, zraněním mého těla. Zdědila jsem upíří samo léčivost.

Šli jsme alejí, krásných, vzrostlých lipových stromů, která vedla na konec města, k našemu domu. Nepatřili jsme mezi bohatou elitu, ale mě se náš dům líbil. Mamka z něj dokázala vytvořit kouzelné místo s hromadou rostlin, květin a stromů, jak venku, tak i uvnitř domu.

Náš dům ml dvě patra. Dole byl obývák s kuchyní a ve druhém patře pak můj pokoj, maminčina ložnice a jeden pokoj, který kdysi patřil mému bratrovi. Zemřel, a vzpomínky na něj mě stále bolí, i když už je to pět let. To díky jeho smrti jsem si uvědomila, že náš svět, svět bytostí jako jsem byla já, není nikdy bezpečný a nikdy ani nebude.

Jack byl anděl, nezdědil nic z otcovi upírské stránky, a tak byl vyvolený, aby dělal různou práci pro Vyšší. Nikdy mi neřekl, co přesně dělá, bylo to tajemství, ale jim nikdy neodpustím, že ho vystavili takovému nebezpečí. A že mi ho vzali.

„Zase myslíš na Jacka?" probudil mě Vincentův hlas a já se na něj podívala. Vždy to na mě poznal.

„Jednou ho pomstím."

„K tomu dobrodružství se rád přidám. Po tvé maturitě." Škodolibě se usmál a já znovu protočila očima. Jistě. Maturita.