Abby

Normálně bych touhle dobou měla být ve škole a učit se, ale mně se nechtělo. Takže jsem mezi první hodinou a druhou vyrazila ven do městského parku. Nejsem zrovna vzor pilného studenta, ale komu by to vadilo. Nejsem člověk, takže mi můžou být starosti lidí ukradené.

Mé jméno je Abby a jsem, kdo by to řekl, anděl. Ale aby toho nebylo málo, jsem kříženec. Má matka je anděl a otec, no ten byl upír. Takže ano, jsem sice anděl, ale i upír.

Člověk by řekl, že na zemi je spousta bestií, mně podobných, ale kupodivu, až takový kříženci jako jsem byla já, jsou spíše výjimkou. Jistě máme tu temné anděly, démony různých podob, vlkodlaky a cokoliv si dovedete představit, ale ne všichni se snaží zapadnout mezi obyčejné smrtelníky. Za tohle může má matka. Trpí utkvělým přesvědčením, že chci být normální holka, co chodí na normální školu a vůbec nikdo neví co je zač. Že najde prince na bílém koni, kterému bude jedno, když se mu zakousnu do krku a pochutnám si na něm a budeme spolu žít šťastně až navěky. Moje matka, je blázen, opravdu.

Sice chodím do školy, ale rozhodně se nesnažím nějak maskovat to, kým jsem. Proč taky? Je zábava vidět strach v očích lidí. I když, ne vždycky se mi to vyplatilo.

Začátky, kdy jsem chtěla být ta hodná, byli náročné. Jsem sice napůl upír, ale nijak jejich silou neoplývám. Takže mě zvládne spoutat parta lidí a věřte nebo ne, když vám vytrhávají pera z křídel, není to nic příjemného. Kupodivu.

Potom co jsem se rozhodla, už nebýt ta hodná, se vše změnilo. Začala jsem jim přímo dokazovat, že jsem lepší než oni, což jsem opravdu byla a najednou už jsem se jich nemusela bát. Šlo jen o to ukázat jim, že jsou obyčejní a já ne.

Jednoho dne, bylo to před půl rokem, pamatuju si to, jakoby to bylo včera, jsem šla chodbou a u holčičích záchodů jsem se zarazila. Něco bylo jinak, cítila jsem to. Vždy mě tady totiž čekala parta lidí, kteří by se mnou hráli jejich oblíbenou hru. A já jsem vždy prohrála. Dnes to tak ale nebylo, nikdo tu na mě nečekaně neskočil, prostě, normální chodba s holkou co civí do prázdna a nechápe co se děje. Co se změnilo.

Stačila, ale jen malá chvilka, abych přišla na kloub tomu problému. Tedy, problém to začal být až posledních pár týdnů. Předtím to byl jen kluk. Normální nový kluk na škole. Proto jsem najednou nebyla tak důležitá. Byl tam on. A mě začalo peklo na zemi, což jsem v tu chvíli bohužel nevěděla.

Leckdo by si řekl, jak to je super. Lidi vám dají pokoj, máte klid, nikdo vám neubližuje, ale opak byl tak trochu pravdou. Začali mi ty naše hry chybět. On mi jednoduše všechno vzal a co bylo horší, byl oblíbený. Ne tak jako já, kdy by mu ostatní ubližovali, oni ho zkrátka měli rádi a mně to vadilo. Ano, opravdu mi vadilo to, že už nejsem středem pozornosti, ať už byla jakákoliv.

To i kvůli němu jsem se rozhodla trochu svoje chování vůči lidem změnit, šlo to těžko, ale nakonec jsem docílila toho, čeho jsem chtěla. Respektu, který si jako nadřazený druh zasloužím. Ovšem on byl výjimka. On prostě přišel a zničil mi život. Jak tragické. Opravdu.

Doslova mi nedá pokoj, asi si myslí, že když je mi podobný tak hned budeme kamarádi, ale to se plete. A jelikož to nehodlá pochopit, tak ho mám neustále za zadkem a to se mi opravdu nelíbí. Už mě nebaví se před ním doslova schovávat.

Posadila jsem se pod jeden ze stromů a zadívala jsem se do jeho koruny. Byl moc pěkný jarní den. Foukal slabý vítr a všude byl čerstvý vzduch. Idylka. Idylka, která pro mě neměla dlouhého trvání.

„Abby!" zakřičel nějaký hlas a já potichu vzdychla. No nemluvila jsem o něm před malou chvílí?

„Davide, ty jeden otravný hmyze." Procedila jsem skrz zatnuté zuby a snažila jsem se ignorovat jeho postavu, která na mě vrhala stín. Chápejte, ne, že by ten kluk nebyl pěkný, hotový idol všech dívčích srdcí, ale já jsem na něj kašlala. A jemu to jeho malý mozek očividně zapomněl připomenout.

„Ale no tak, proč jsi na mě pořád taková?" řekl, jakoby byl smutný pejsek, který čeká na večeři. Zmučeně jsem si opřela hlavu zpět o kmen stromu a vzdychla.

„Já ti nevím. Znáš mě pár týdnů a od té doby od tebe nemám pokoj. Víš, že by se to pomalu dalo považovat za obtěžování? A to je trestný." Zabručela jsem, ale on si sel vedle mě. K nevíře, opravdu.

„Co kdybys vypadl za tím svým fanklubem holek bez mozku. Hodíte se k sobě." Řekla jsem, ještě než jsem se od něj odsunula.

„Abby, Abby. Vždyť jsme stejní. Co bych dělal s nimi, když můžu být s jednou z mého druhu?"

Ty slova mě skoro zvedly na nohy.

„Co prosím?!" vyjekla jsem a podívala jsem se na něj.

„No, ty jsi anděl, já jsem anděl."

„Ty jeden idiote! To, že máme oba křídla, ještě neznamená, že jsme stejní! Já jsem napůl upír kdežto ty..." nedokončila jsem větu. Já jsem vlastně ani přesně nevěděla kdo je. Povídalo se, že je napůl démon, ale jiné zvěsti zase říkali, že je to čistokrevný anděl. Pak jsem taky slyšela, že by měl být napůl vlkodlak. Takže otázka zní, kdo vlastně je.

„Kdo vlastně jsi?" dostala jsem ze sebe po tom dlouhém rozhovoru sama se sebou a David se usmál. Doslova se samolibě zašklebil. Věděl, že to nevím.

„Když se mnou půjdeš na tu párty k Adamovi tak ti to povím."

„Tak na to zapomeň!" vykřikla jsem a už jsem byla na nohou. Tahle informace mi nestojí za to, abych byla na nějaké stupidní párty. To ani náhodou.

„Uvidíme." Usmál se ten slimák. Já jsem si jen odfrkla a zamířila jsem pryč. K čertu se školou, jestli se aspoň při hodině dokážu zbavit toho jeho úsměvu, beru raději to. A zamířila jsem do budovy.