„Proč mám tak šílený strach z toho, že uvidím na svých zádech něco, co by tam být nemělo?"

***

Následující den byl pro Rinu plným utrpení. Napůl v mdlobách se nechala Teranem nést, a když se zrovna poštěstilo a nesnila, zakaleným pohledem pozorovala okolní přírodu. Nedokázala odhadnout, kam má muž namířeno. Stromy vypadaly všechny stejně kouzelně. Měsíční svit se od jednotlivých sytě zelených listů odrážel, což mělo za následek to, že se nad celým stromovím utvářel stříbrný třpytivý opar.

I když působil les tiše, Rina tak nějak tušila, že právě onen klid je jeho předností. Milovala hvozdy, ve kterých si mohla odpočinout od všeho toho ruchu velkoměsta, ale nyní ji hrobové ticho znervozňovalo a fakt, že si s ní musel několikrát během cesty pohodit, protože mu nejspíš tíhou padala, jí na jistotě nepřidal.

Nebyla schopna slova. Rukou se sotva přidržovala jeho lehce oroseného krku a snažila se zůstat při vědomí co nejdéle, i když se jí to moc nedařilo. Na svých zádech cítila tlak, ale nutkání sáhnout si na ně potlačila ihned, co Teranovi málem z náruče při sebemenším pohybu vypadla.

Po chvíli se raději nechala unést temnotou noční oblohy a zavřela oči. Propast spletená ze snů ji volala a ona se nemusela ani příliš namáhat, aby jí dosáhla.

***

„Měla by ses najíst a napít," probudil Rinu mužův hlas, přičemž jí k ústům přiložil jakousi koženou nádobu, ve které při pohybu zašplouchala voda.

Dívka již nebyla v jeho náručí, nýbrž ležela lehce opřená o kmen stromu. Znaveně rozlepila oči, natáhla ruku k čutoře, aby ji mohla sama uchopit a přidržet si ji, a zhluboka se plnými doušky napila. Měla tak strašnou žízeň. Od proměny její tělo prahlo po vodě a Rina nevěděla, jak víc Teranovi poděkovat, když ji muk v podobě vyprahlého hrdla zbavil.

Jakmile veškerou vodu vypila, obdarovala ho upřímným úsměvem, pod kterým by roztál nejeden mladík. S Teranem to však ani nehlo a pouze přikývl, načež se k Rině otočil bokem a začal něco hledat v brašně vedle sebe. Svou velikostí nebyla ani tolik nápadná, proto Rinu nepřekvapilo, že ji viděla nyní poprvé. Brašna však nepatřila mezi věci, kterých si dřív nevšimla, jako jediná. Zaregistrovala konečně i jeho špičaté uši, jež z vlasů vykoukly téměř okamžitě, sotva si sundal kapuci, která mu v přehrabování vadila.

„Proč jsi mě odnesl?" zachraptěla. Musela vědět, co se stalo a proč v paláci nemohla déle zůstat, když se o ni tak pěkně starali.

„Věř mi, nic pěkného by tě tam nečekalo," promluvil Teran po chvíli ticha, jako kdyby zvažoval, co Rině odpovědět. Konečně našel věc, kterou celou dobu tak horlivě hledal. Podal ji dívce, přičemž sledoval její reakci.

Rina sklopila pohled a znechuceně si od něj vzala kus chleba, jehož kůrčičku nahradila jakási bílá věc. Nechtěla hádat, o co jde. Už už se chystala chleba zase odložit a nikdy víc na něj nesáhnout, když ji Teran ujistil, že se nejedná o plíseň ani nic podobného, co by jí mělo ublížit. Nevěřila mu. Měla však tak obrovský hlad, že se po hlasitém zakručení v břiše přece jen odhodlala, čichla k pečivu a následně z něj vydlabala pouze jeho vnitřek, jenž si po malých kouscích začala strkat do pusy.

„Ten zbytek by tě nezabil," poznamenal a Rina se na něj zašklebila. Mohl být rád, že se rozhodla sníst alespoň něco. Navíc ani doma neměla onu kůrčičku moc v lásce a Teran rozhodně nebude jedním z těch, kteří by jí nutili něco, co nevypadá o nic víc vábněji, než klasických chléb.

„Co by mě tam čekalo?" zeptala se Rina zvědavě, načež si do pusy narvala i poslední sousto, nad čímž se Teran uchechtl. Musela vypadat jako křeček. Připadala si tak. Vnitřek toho divného pečiva však chutnal tak sladce, až neodolala a musela si ho v puse užít nehledě na to, jestli by se jím zadusila nebo ne.

„To ti řeknu, až uvidíš, co ti ze zad vyrostlo," zalhal. Nechtěl jí o o plánu královny nic říct. Alespoň ne nyní.

„Co mi ze zad vyrostlo?!" lekla se, prudce se posadila, načež toho okamžitě zalitovala. Zády jí projela taková bolest, až se málem zkácela zase zpět nebýt Terana, který ji zachytil za rameno nejspíš proto, aby sebou o kmen stromu netřískla a nepoškodila si to na zádech ještě víc, ať už to bylo cokoliv.

„Říkají tomu Křídla žáru, ale lepší pojmenování je spíše květ."

„Květ?"

Tak o tom s Orlem mluvili? O té věci, co mi nyní trčí ze zad, a kvůli které se cítím o pět kilo těžší?

„Uvidíš sama."

„Kdy?" zamračila se na něj. Neměla chuť na další tajnosti, hádanky a hry. Potřebovala informace a Teran byl v širém okolí jediný, kdo by jí je mohl poskytnout. O téhle zemi nic nevěděla. Dokonce ani o fae samotných, i když jednou nyní právě byla, a její neznalost ji děsila.

„Až se dostaneme na území Tmy."

Takže jsou i fae tmy? vybavila se jí otázka, kterou Orlovi před nedávnem položila.

Zbytek cesty šla po svých. Byla sice ještě trochu unavená a mimo, ale chodit bohužel zvládla. Jelikož něočekávala nějakou delší procházku, ani ji nenapadalo vzít si pořádné oblečení. Místo toho na sobě stále měla svou nehorázně krátkou košilku. Naštěstí jí Teran půjčil svůj plášť, o který se při nasazování o tu věc na zádech zadrhl. Neopovažovala se na tu věc sáhnout, proto poprosila muže vedle sebe, aby jí pomohl, a ona si tak mohla konečně prohlédnout jeho oblečení, které celou dobu skrýval pod pláštěm.

Ani ji nepřekvapilo, co měl na sobě. Čekala sice něco víc...vílího, ale ani tomuhle se momentálně nedivila. Nepřevlékl se. Stále jeho tělo zakrývala ona košile z párty a černé riflové kalhoty, jenž se k tomuto světu vůbec nehodily.

Pochází snad taky ze Země? Jeho původ Rině v tu chvíli přišel tak neuvěřitelný. Nemohl pocházet odtud, když se oblékal tak, jako většina mužů, které znala. Jeho záda nezdobila žádná křídla jako Orla a další obyvatele Vrisei. Neubránila se otázce proč asi. Možná to má něco společného s rozhovorem s Orlem. Zmínil tam, že mu Rhoďané něco udělali. Ale co?

S přibývajícím světlem přidal Teran do kroku a Rina byla nucena ho dohnat. Nevěděla, jestli byla za své papučky ráda, či nikoliv. Asi by nechtěla bořit své bosé nohy do navlhlé hlíny, ale špinit růžovou chlupatou látku taky nebylo to pravé ořechové. Bylo jí jich líto.

Plyš a podobné materiály měla dívka strašně ráda. Doma si k narozeninám dokonce koupila chlupatou tyrkysovou deku, pod kterou trávila každičkou noc v posteli a stala se její nejbližší přítelkyní. Pohlcovala Rininy vzlyky, poslouchala rozhovory, jež vedla hodně často sama se sebou, a nejednou tlumila i jiné zvuky.

Nad vzpomínkou na své první poznávání těla se musela rusovláska uchechtnout. Všiml si toho bohužel i Teran a s pozvednutým obočím se otočil přes rameno. Zavrtěla hlavou a dělala jakoby nic. Nepotřebovala mu vysvětlovat své myšlenkové pochody.

„Už mi povíš, proč jsem musela pryč?" zkusila to znovu.

„Ne," odpověděl prostě a pokračoval ve svižné chůzi dál, jako kdyby ho rozjasňující slunce s druhým v závěsu nutilo spěchat. Nevnímal jiskřící květy rostoucí v blátě, které svými kroky zašlapával a ukončoval tak jejich kratičký život. Chtěl být co nejdřív mimo tenhle les.

Povzdechla si. Ztrácela trpělivost. Nejspíš nebyl zrovna nejupovídanějším člověkem, ale i tak by Rině mohl o tomto světě něco povědět.

„Patříš k fae tmy?"

„Jak o nich víš?" Zpomalil a srovnal s dívkou krok.

„Orel se nepřímo zmínil."

„Ten starý páprda?" rozesmál se. „Myslel jsem, že je nesnáší."

„Možná proto mi o nich nic neřekl. Ale co ty? Tobě nevadí o nich mluvit. Netváříš se tak, jako on."

„Nepatřím k nim," odvětil tiše. „Ale znám někoho, kdo by se za fae tmy dal považovat."

„Někoho?"

„Jmenuje se Eirin. Brzy ji taky poznáš, neboj."

„Proč jsi na mě najednou tak milý?" změnila téma.

„To ty jsi byla na párty ta nepříjemná, pamatuješ? Já se ti snažil pomoct." Probodl ji pohledem, načež se sebevědomě usmál. Udeřil hřebíček na hlavičku.

„Byla jsem opilá," svedla Rina svou vinu na alkohol, čemuž se jenom zasmál.

„Hmm... Takže teď už nejsi?"

„Věděla bych o tom."

„Nemyslím si."

„Ale já ano."

„Když je člověk opilý, mnohdy si svůj stav ani neuvědomuje."

„Teď jsem ale plně při smyslech," založila ruce na hrudi a po očku sledovala, jak se jeho mimické svaly při mluvení pohybovaly.

„Takže můžeme konečně probrat to líbání?" zazubil se.

Tímhle dokonale pohřbil veškerou další konverzaci. A Rininu náladu vlastně taky. Zamračila se. Nejraději by mu vrazila znovu jednu do míst, kde by jej to hodně bolelo, ale bohudík pro něj nyní nebyla v úplně nejlepší kondici.