„Nejspíš to byl můj osud, že jsem se v Rhonii ocitla. Co když se ale osud spletl?"

***

Rininy nohy uvězněné v třpytivých střevících našlapovaly na okvětní plátky jasně oranžových květin, které se snášely ze stropu a pluly vzduchem jako okřídlení ptáčci. Rusovláska si připadala jako v pohádce. Každý její krok doprovázela jemná melodie loutny, klavíru a píšťaly spolu s tichým cinkáním, jež se jí v hlavě rozléhalo a nabývalo na hlasitosti.

Nedokázala se hnout byť jen jediným krokem z cestičky, jež tu pro ni připravili. Všechny pohledy se na dívku upíraly a vítaly novou budoucí fae mezi sebe. Dokonce i královna sledovala každičký Rinin krok, jako kdyby se ujišťovala, že k ní a poháru opravdu dojde.

Královna Leona až nyní vypadala jako součást svého lidu. Zářivě bílé vlasy jí spadaly v loknách ledabyle k ramenům a mezi nimi se jí uhnízdila třpytivá koruna ze zlatých stvolů a větviček s kvítky zdobená těmi nejskvostnějšími drahokamy, jež se daly v Rhonii nalézt. Dnes si oblékla dlouhou róbu podobnou té Rinině, která svou bledě modrou barvou krásně ladila s jejími dokonalými stříbrnými křídly. Neměla je sklopená tak, jako ostatní v altánu, nýbrž je držela hrdě zvednutá a pyšnila se jejich krásou.

Až když Rina dorazila ke stolku s pohárem, královnin soustředěný výraz pookřál a ona své plné rty zvlnila do povzbudivého úsměvu, za kterým se však skrývalo mnohem víc, než jen pobídnutí. Dychtivě rusovlasou dívku pozorovala a čekala na ten pravý okamžik.

Sluneční paprsky jedné z hvězd Rinu štípaly na kůži a každičký tón hudby v její hlavě spouštěl ohňostroj. Celá tahle situace na ni působila nepřirozeně a nuceně. Asi tak, jako celá Vrisea, již obklopoval vanilkový opar.

Nutili ji k tomu, aby podstoupila jejich obřad víl a stala se jednou z nich. Chtěla to však vůbec? Marně si namlouvala, že by mohl být dobrý nápad žít několik stovek let a nepřijít o svou krásu, ale co rodina? Nedokázala se s nimi nijak spojit. Jak by poté vysvětlila své zmizení na tak dlouho? Už za jediný den byli schopni rodiče vyhlásit pátrání.

Sklopila pohled ke zlaté tekutině a prohlížela si v ní svůj odraz. Opravdu vypadala jako víla. Ne tak, jako oni, ale vypadala. Jako kdyby sám nektar chtěl, aby mezi ostatní zapadla, i když v srdci navždy zůstane člověkem.

„Dnešním dnem započne cesta jedné z nás. Nová duše opustí lidskou říši a navždy se stane jednou z fae. Vzdejme tedy hold Rině, vílí princezně, která Rhonii bude sloužit ve jménu cti, slávy a sebeobětování," promluvila zvonivým hlasem královna, přičemž ladně gestikulovala rukama, než nakonec přistoupila k jmenované, pozvedla pohár s nektarem a přiložila jej dívce k ústům.

Navždy... Navždy... Navždy...

Rina nemohla. Nechtěla. Nebylo však úniku. Královnin pohled přikoval Rininy nohy k podlaze a ona se nedokázala ani hnout. Její ústa jakoby sama pochopila královninu žádost značící se jí v lesknoucích se nafialovělých očích. Napij se a staň se jednou z nás.

A tak se zlatá tekutina převalila přes dívčin jazyk až nakonec našla svou cestu hrdlem, které v tu chvíli pohltil oheň. Zalapala po dechu. Chtěla polknout, zbavit se té šílené bolesti, jež jejím tělem prostupovala jako přílivová vlna. Její hlasivky toužily vykřiknout, ale nevyšel z ní ani tón. Jen tam tak stála a pila a pila. Celé její tělo žhnulo, měnilo se a Rina netušila, co si počít. Měla chuť vytrhat si všechny vlasy, zničit výzdobu okolo, umlčet hudebníky, někoho praštit. Vztek však hodně rychle nahradila nejistota, když bolest a pálení jako kouzlem pominulo. Dokonce i královnino spoutání zmizelo a ona se skácela v bezvědomí na zem.

***

Následující den se Rina cítila jako zmrzačený pes. Po obřadu ji podle Zonyiných slov přinesli zpět do komnat a následně zase odešli. Nechali ji napospas osudu a dívka nechápala proč. Ptala se své služebné, jestli na ní nezpozorovala nějakou změnu, ale ta jen zavrtěla hlavou, na níž měla blond vlasy napůl skryty pod šátkem. Vypadala nervózně, jako kdyby se proměna ve fae nikdy tak dlouho nezpozdila.

Ani Orel se za Rinou nezastavil.

Nad vzpomínkou na okřídleného velitele stráží si dívka povzdechla a přetočila se na bok. Nedokázala ležet klidně a už vůbec ne na zádech. Již od probuzení v nich pociťovala palčivou bolest, jež zklidnily pouze obklady z jakýchsi listů, které se podobaly kapradí. Podle Zonyi mohlo jít o Rinina vlastní křídla, která se klubala ven, ale prozatím vypadala její záda netknutá. Dívka tomu nechtěla věřit. Její mysl si nepřipouštěla skutečnost, že by jí opravdu narostla křídla.

Sledovala znuděně odhrnuté závěsy, za nimiž právě dohořívalo druhé ze sluncí a jejich místo nahrazoval studený srpek měsíce, který jako jediný po obloze cestoval. Vílí svět se nořil do tmy a Rina si připadala jako Alenka v Říši divů. Každičký detail v této zemi jí přišel tak neskutečný a umělý. Nic zde nepřipomínalo život na Zemi.

Zdejší lidé nejspíš zaspali dobu, když zde žili stále v palácích a domech z kamene. Proč si ze světa lidí neodnesli nějakou technologii, proč neunesli nějakého vynálezce, aby zdejší život přiblížil alespoň trochu tomu modernímu? Měla příliš mnoho otázek, avšak žalostné množství odpovědí.

Nakonec to už nevydržela a s frustrovaným zabručením se odkopala a nechala chladný noční vzduch prostoupit své tělo. Posadila se. Nejspíš ji čekala další probdělá noc. Doma by si zašla udělat horkou čokoládu s pořádnou porcí marshmallow, kterou tak moc milovala, ale v paláci zřejmě nic takového neměli. Určitě ještě vařili nad ohništěm jako někde v jeskyni.

Přehodila nohy přes okraj postele, zaplula chodidly do chlupatých bačkůrků a následně zamířila k otevřenému oknu. Její pohled okamžitě upoutal onen skleněný altán, na který měla skvělý výhled a právě zářil tlumeným namodralým světlem. Ani když pořádně zaostřila, dovnitř nedohlédla. Dokázala pouze pozorovat stíny tančící po skle. Kdo by tam v tuhle pozdní hodinu mohl být?

Rinu přepadla zvědavost. S hlasitě tlukoucím srdcem toužícím po dobrodružství se natáhla pro svícen s dohořívající svíčkou, tiše doběhla ke dveřím, pootevřela je a vykoukla. Na chodbě stáli dva strážní a vypadali, že je ve službě nejspíš přemohl spánek. Opírali se o zeď za sebou, tak tak drželi svá kopí a hlava jim klimbala na prsou. Dívka se sama pro sebe usmála a opustila komnatu. Tiše za sebou zavřela, ještě jednou strážné zkontrolovala a poté zamířila stejnou cestou, kterou předchozí den absolvovali s Orlem, směrem do zahrad.

Na chodbách nepotkala ani živáčka. Jedinými živými tvory v okolí byli strážní, kteří buď podřimovali nebo stáli s pohledy upřenými před sebe a malou holku v noční košilce nevnímali. Rusovláska našlapovala opatrně, aby je svou neopatrností nějak nevzbudila. Moc dobře o své nešikovnosti věděla, tudíž si dávala pořádný pozor na to, aby neztropila nic, čím by mohla kohokoliv v paláci probudit. S ušima nastraženýma se nakonec přeci jen dostala k proskleným dveřím vedoucím do zahrad.

Položila ruku na kliku zdobenou zlatými ornamenty a stiskla. Dveře se samy otevřely, aniž by vydaly sebemenší zvuk. Někdo se o jejich panty musel určitě dobře starat.

Ohlédla se a střetla se s pohledem jednoho ze strážných několik metrů od ní. Nic neříkal, pouze ji probodával pohledem, jako kdyby se snažil zjistit, co má v plánu. Rinu sžíral pocit, jako kdyby právě porušovala nějaký nepsaný zákaz nočního vycházení. Kromě Orla a Zonyi s ní nikdo jiný nemluvil a ona se i tak cítila vinna. Připadala si strašně. Proč s ní nikdo neprohodil ani jedno slovo, když se podle všeho měla stát příští královnou?

Rozešla se po štěrkové cestičce směrem k altánu, který svým zjevem připomínal spíš nějaký honosný skleník, než místo pro uspořádávání událostí. Ruku se svícnem si musela přidržovat pravačkou, aby se jí tak moc netřásla. Kdo by řekl, že bude venku taková zima. Že jsem si já blbá nevzala třeba župan! zanadávala si v duchu.

Necelé dva metry od altánu vydechla a sfoukla svíčku, aby její světlo uvnitř nikdo nezahlédl a neodhalil ji. Položila svícen na nejbližší kámen a potom po špičkách došla až ke sklu altánu, o které se opřela. Naklonila se ke vchodu a nakoukla dovnitř.

Jakási osoba v kápi se motala kolem stolu, u kterého Rina ještě včera pila nektar, a sbírala... okvětní plátky ze země? Proč? Pozvedla obočí a naklonila se ještě víc. To by ale nebyla ona, kdyby jí ruka po oroseném skle nezklouzla a Rina s výkřikem nespadla přímo do hromady shrabaných květin, jež byly v momentě znovu úplně všude a úklid mohl začít od začátku.

„Au," masírovala si tepající loket, který si pádem musela nejspíš narazit.

„Ty?!" promluvila ona osoba a dívka až v tu chvíli zjistila, jak blízko stojí. Doslova na ni shlížela. Ani tak jí však neviděla do tváře, takže otázku spojenou s varovným podtónem nepochopila.

„Hele!" vyšlo z Rininých úst, když ji ona osoba chytila pevně za zápěstí, bez sebemenších problémů zvedla a zatáhla ven z altánu kamsi na odlehlý travnatý palouček.

„Co tady děláš?!" promluvila znovu a Rina konečně pochopila, komu onen hlas patří. Ten idiot z večírku! Okamžitě ucukla, i když si tím způsobila palčivou bolest v ruce.

„Na to bych se měla spíš ptát já tebe!" zaječela stále šokovaná, jak se sem někdo ze Země dostal.

„Pocházím odtud," pokrčil ledabyle rameny a rusovláska se zamračila.

„To není možné... Neviděla jsem tvá křídla..."

„A jak víš, že nějaké mám," broukl a vítězně se usmál, když z jejího obličeje vyčetl, že se zarazila.

„To není možné..."

„To už jsi říkala."

Začínal ji seriózně štvát, až měla sto chutí mu zase jednu vrazit. Z nějakého důvodu však zaváhala. Mohl by být její spojkou s rodinou.

Z ničeho nic však vyjekla. Podlomila se jí kolena a ona nechápala, co se s ní děje. Záda měla v jednom ohni. Uprostřed nich cítila nehorázný tlak smíšený s bolestí, jako kdyby jí do nich někdo vrazil dýku. Tak moc to bolelo, až musela zalapat po dechu a předklonit se. Tiskla víčka k sobě a zrychleně dýchala doufajíc, že ta bolest pomine. Dokonce i onoho muže opakujícího její jméno s přehledem ignorovala.

Určitě to byl on, kdo za tohle všechno mohl. Natahoval k Rině ruku. Tu okamžitě odehnala svou pravačkou, načež jejím tělem projela následná vlna bolesti. Další výkřik. Křičela, třásla se a brečela, jak moc bolestivé to pro ni bylo. Nevěděla, co se s ní děje. Úplně hořela, přes slzy skoro neviděla. To však netušila, co přijde dál.

Praskání a nehorázná bolest v jejich zádech Rinu totálně odrovnala. Tak tohle je smrt? Takové utrpení prožívá každý, kdo je zavražděn? Nedokázala vyčerpáním dále křičet, natož racionálně myslet. Mužovy ruce už neodháněla a nechala se jimi konejšivě hladit, což jí nejspíš pomáhalo, nebo jenom byla tak mimo, že jí i ta bolest přišla normální.

„Musíš pryč," zamumlal, když všechna ta muka pomalu odcházela. Rina myslela, že omdlí. Rusé vlasy se jí lepily ke zpocenému obličeji a v té tmě stěží viděla jeho natož to, co jí najednou na zádech přidalo dalších pět kilo. Připadala si tak slabá, až místo odpovědi prostě jen kývla.

Vzal dívku do náruče a i s ní se zvedl. Vyčerpaně na něj pohlédla.

„Co se stalo?"

Místo odpovědi však zavrtěl hlavou a chystal se odejít, když v tom k Rininým uším dolehl známý hlas. Orel.

„Co si myslíš, že děláš, Terane?!"

Tak Teran? Tak se jmenuje?

„Moc dobře víš, co s ní udělají, až se o její proměně dozví."

O mé proměně?

„Je princezna. Nic se jí nestane."

„Tak, jako se nestalo mně?"

O čem to mluví?

Zavrčení. Rina nepoznala z čí strany se ozvalo.

„Jestli jí něco uděláš!"

„Tak co? Zabiješ mě? Po mém vyhnání by to bylo osvobozením."

Vyhnání?

„Co jim mám říct?"

„Cokoliv, jen nemluv o květu."

S těmito slovy se Teran i s Rinou v náručí rozběhl mezi stromy.

Tak tohle byla ta obávaná proměna? Je ze mě fae? Člověk v těle víly? Vyhnanec? Nebo snad zrůda?