„Za jediný den jsem se stala zajatcem a svůdkyní. Je ještě něco, o čem bych měla vědět?"

***

Zatímco Rině Zonya, jak se žena později představila, rozčesávala zacuchané rusé vlasy, dívka plánovala, jak se z téhle šlamastyky dostane. Zírala na sebe do zrcadla a prohlížela si bez dutání boubelatou fae za sebou. Až na špičaté uši a složená křídla vypadala jako normální člověk.

Pokud bych po své přeměně mohla do našeho světa, zmizela by mi křídla? Na tuhle otázku se chtěla Zonyi už nějakou dobu zeptat, místo toho však mlčela a uvažovala dál. Dokázala bych se vůbec s rodiči a Olivií po tom všem bavit, pokud bych vypadala jako kříženec elfa a mouchy? Nad tímto přirovnáním se uchechtla několikrát zamrkala, aby zahnala slzy smíchu, které měly nutkání utéci.

Nemohla si pomoct. Nedokázala si zvyknout na ono označení fae. Zjev těchhle stvoření jí více seděl ke slovu víla, i když se jednalo o totožné pojmenování.

Co by mohlo být na životě zde tak strašného, když bych měla svou volnost? Zamyslela se. Orel říkal, že zde plyne čas rychleji. Mohla by v Rhonii splnit své povinnosti a poté se vrátit do lidského světa, aniž by uběhla nějak extra dlouhá doba. Nad tímto nápadem její dobrodružné srdce zajásalo a dívku okamžitě nejistota z přeměny přešla. Nemůže to být přece tak zlé.

Zavrtěla hlavou tak prudce, až její cop vyklouzl Zonye z rukou. Rina si tak okamžitě vysloužila káravý pohled. Kousla se do rtu a sklopila hlavu, přičemž jí do očí spadaly vlasy z pomalu se rozplétajícího copu.

„Musíte být na obřadu slušně upravená!" okřikla ji služebná, načež začala prameny opět splétat.

„To už je dneska?" zpanikařila dívka. Její dřívější nápad se jí naprosto vykouřil z hlavy a nahradily jej obavy. Nechtěla být fae, nechtěla křídla a už vůbec se nechtěla stát královnou! Vydechla veškerý vzduch z plic, objala si paže a zavřela oči. Proč já? Strach a nejistota z budoucnosti ji pomalu naplňovaly, i když se snažila sama sobě namlouvat, že to bude dobré. Po chvíli se však na židli klepala jako ratlík a neustále tak kazila Zonyinu práci. Ta její vlasy uchopila ještě pevněji a dívčin stav nekomentovala.

„Za pár hodin."

Za pár hodin... Nervozita na sebe nenechala dlouho čekat. Nikdy neměla ráda situace, kde by byla středem pozornosti. Netušila, jak probíhá onen obřad, ale byla si plně vědoma toho, že se všechny páry očí budou upírat jen a jen na ni. I z blbého zkoušení ve škole se vždy vymluvila na nevolnost nebo si nechala napsat za pět, i když látku uměla dokonale. Avšak vypití nektaru před celým národem fae bylo něco zcela jiného. Zvládnu to vůbec? Pozornost na párty zvládala přece bravurně, tak proč by tohle mělo být až tak jiné?

„Nemáte se čeho bát," uklidnila ji několika slovy Zonya, jakoby z jejího strnulého těla vycítila, jak moc se onoho obřadu bojí. „Pán bude po vašem boku, kdyby se něco přihodilo, a královna vás povede. Žádný stres." Poodstoupila a několikrát nad svým dílem pokývala hlavou. Ve tváři se jí zračila spokojenost.

Rina sledovala její odraz v zrcadle do doby, než zmizela někde ve vedlejší místnosti, a poté opatrně vztáhla ruce k účesu. Podle hmatu musela Zonya cop nějak šikovně připevnit k týlu. Dívka natočila hlavu na stranu, aby na onen výtvor viděla. A opravdu. Jednotlivé prameny služebná zapletla a poté je přichytila ozdobnými pinetkami ve tvaru květin.

Pousmála se. Připadala si jako princezna, i když se jí momentálně zrovna dvakrát stát netoužila. Stále nechápala, proč si vybrali zrovna ji.

Tiché zaklepání na dveře rusovlásku vytrhlo z prohlížení sebe samé. Ještě, než však odpověděla dále, sáhla po namočeném hadříku a umyla si veškerý rozmazaný make-up. Ať už to byl kdokoliv, nepotřebovala, aby ji viděl upatlanou a rozespalou s očními stíny a řasenkou po celém obličeji. Následně si v rychlosti nandala alespoň zdravíčko a trochu řasenky a zrychlila tak Zonyinu práci.

Dveře se tiše pootevřely a dovnitř vešel Orel, který okamžitě střelil pohledem Rininým směrem. I když měl ve tváři kamenný výraz, dívka postřehla, jak se zarazil. V ten moment si i ona uvědomila, že má na sobě stále jenom saténovou košilku, která jí tak tak zakrývala určité tělesné partie.

Dívka se v tu chvíli nervózně zazubila a zvedla ruku se záměrem, prohrábnout si vlasy. Zastavila ji naštěstí těsně před tím, než se stačila dokonalého Zonyina díla dotknout.

„Možná bych měl přijít později," promluvil do ticha Orel. Jeho hlas byl pro Rinu jako pohlazením po duši. Tolik mu chtěla poděkovat za jeho ochotu, že se o ni včera postaral, ale nyní na to nebyl ten správný čas.

„To nebude nutné," zašeptala, přičemž vstala a rychlými kroky doslova odběhla za paraván v protějším rohu pokoje, kde zrovna Zonya přehazovala šaty, jež si měla na dnešní obřad obléct. Ani v nejmenším se nepodobaly těm jejím rudým, na které byla zvyklá a které skončily bůhví kde. Jejich lehkou průsvitnou oranžovou látku zdobily jemné zlaté detaily. Rina nepochybovala o tom, že je slunce roztančí, až budou nezkrotně jiskřit a třpytit se jako miliony diamantů. K Rininému jednoduchému, avšak modernímu, stylu se však ani nepřiblížily. Neměla ráda tyhle předekorované róby s dlouhými vlečkami. I na školní ples si vzala jedny jednodušší bez jakéhokoliv zdobení a byla nadmíru spokojená.

Povzdechla si, když se zahleděla na své tělo odrážející se v zrcadle za paravánem. Noční košilka jí smyslně obtahovala všechny ženské křivky, avšak i když dříve poctivě cvičila a chodila běhat, nikdy nedosáhla kýženého výsledku. Její prsa se nejspíš po dosažení patnáctin zbláznila. Dorostly tak moc, až je začínala Rina občas nenávidět. Mužům okolo ní se možná líbily, ale jí ne. Všechna trička, které si chtěla doma obléct, musela být automaticky o jednu nebo dvě velikosti větší, aby v nich nevypadala jako štětka.

Možná právě proto děkovala bohu, když na paravánu přistál i smetanově bílý korzet, jenž by je mohl trochu zkrotit. Vůbec jí nezáleželo na tom, jak nebo jestli bude moct dýchat, hlavní bylo, aby příliš nevyčnívala.

Rina bohužel do takovýchto kusů oblečení nikdy nelezla. Korzet, který ji měl brzy udusit, viděla poprvé na vlastní oči a byla Zonye neskutečně vděčná, když ji zachránila, za paravánem se k ní přidala a začala ji svlékat a následně navlékat do spodničky i daného korzetu. Nakonec Rině přes hlavu přetáhla první ze tří dílů oněch lehounkých šatů, po nichž následovaly i poslední dva díly.

Dívka nakonec musela uznat, že v nich nevypadala zase tak špatně, jak si myslela, že bude. Pěkně potrhovaly její postavu a hlavně zakrývaly splývavou vzdušnou sukní její tlustá stehna. Sama sobě se Rina líbila.

Očividně ale nevypadala dost kouzelně na to, aby o jejím vzhledu, po opuštění zástěny, Orel prohodil byť jen jedno jediné slovo. Pouze pozvedl obočí a od Riny si tak vysloužil naštvaný pohled. Blbec jeden, pomyslela si.

Sklonila se, aby si mohla zapnout jednoduché boty na podpatku s páskem kolem kotníku ozdobené několika drobnými třpytivými kamínky, a dala si záležet, aby její stažená prsa šla při sklonu vidět víc, než by si kdykoliv předtím dovolila. Nikdy neměla potřebu muže takhle svádět, ale chtěla alespoň trochu potrápit jeho fantazii. Jako kdyby nestačilo, že viděl pomalu celý její holý zadek.

Přes právě procházející Zonyu Orlův výraz neviděla, pokud si samozřejmě jejích předností vůbec všiml. Nespokojeně zamlaskala a po vyzvání jej následovala ven z komnaty.

„Mohu vědět, proč se celou dobu tváříš jako kdybys snědla kyselý citron?" promluvil nakonec. Nejspíš mu ticho na chodbách ve společnosti Riny dělalo problém.

„To teda nemůžete," odsekla a založila ruce na prsou, zatímco si prohlížela klenuté stropy zdobené drahokamy a malbami rudých a oranžových květin.

„Rino," zašeptal varovně, ale dívka jej nevnímala. Kráčela po jeho boku do doby, než se v něm vzedmula vlna vzteku a on ji chytil za paži tak silně, až bolestí vykřikla. Nedobrovolně se tak střetla očima s jeho ledově šedým pohledem, z něhož pomalu cítila, jak jí tuhne krev v žilách. Takového ho za ty dva dny neviděla. Pozvedla obočí a se zatajeným dechem čekala, co z něj vyleze.

Vydechl. Rinu okamžitě ovanul jeho hřejivý dech s vůní mentolu, nad čímž se podivila. Od kapitána stráží takovou starost o svůj vzhled a vůni rozhodně nečekala.

„Proč tohle děláš?" zamumlal.

Kam se podělo jeho milované vykání?

„Dělám co?"

„Viděl jsem, o co se pokoušíš. Promenádování v téměř průhledné košilce s holým pozadím, vystavování ňader. Vražedné pohledy, které jsi po mně vrhala, když jsem celou dobu mlčel a snažil se tvou provokaci ignorovat."

„A?" zčervenala, když zmínil její zadek. Netušila, že ta zatracená košilka odhaluje tolik!

„Chceš mě svést, Rino?" zavrněl. Nejspíš by to dívce připadalo sexy, nebýt téhle opravdu divné situace. Rozesmála se.

Opravdu si myslel, že jsem ho chtěla svést? Bože.

Zavrtěla pobaveně hlavou popadajíc se za břicho, vymanila se mu ze sevření a rozešla se chodbou dál. Nechala jej za sebou. Na kázání o jejím pubertálním chování náladu neměla.

Její zvonivý smích je provázel až do chvíle, kdy už smíchy málem brečela, jak absurdní jí tahle situace přišla. Mezitím dorazili do palácových zahrad a Rina se stále culila jako totální idiot. Orel vůbec nechápal.

Před monumentálním skleněným altánem jí položil ruku na odhalená záda, aby pokračovala dovnitř sama. V tu chvíli Rina pochopila, že už není úniku.

Kousla se do rtu a bez proslovu o tom, co se od ní očekává a jak bude obřad probíhat, vykročila směrem ke kulatému stolu uprostřed s pohárem se zlatou tekutinou. Najednou dívce nebylo proti srsti se z něj napít. Očaroval ji, vábil ji k sobě a ona poslouchala. Poslouchala tichá líbezná slůvka linoucí se z královniných úst, jež ji dokonale oblbla, a ona bez odporu prostupovala mezi davem víl směrem k poháru, ke královně, ke své nové budoucnosti.