„Víla nevíla... nechci být tím, kým se mám stát!"

***

Město Vrisea bylo při slábnoucím slunci naprosto okouzlující. Ohnivá hvězda na něj vrhala tlumené paprsky, a tak se celá země ocitla v odstínech oranžové a červené. Zkrátka vypadala podobně, jako by to bylo v případě zapadajícího slunce.

Zrovna procházeli hlavní ulicí dlážděnou z bílých kostek a mířili přímo k paláci. Rina nikdy v životě neviděla tak žijící město. Vrisei nemohla konkurovat ani vánoční Vídeň, ve které dívka strávila hromadu času u své babičky.

Ve všem tom lesku a třpytu se rusovláska pomalu ztrácela. Neustále se otáčela kolem své osy a se zaujetím sledovala maličké okřídlené děti, které kolem jejich průvodu pobíhaly a smály se. Musely se zde mít opravdu báječně, nad čímž Rina nepochybovala. Celá Rhonie vypadala jako vystřižená z pohádkové knížky.

Vítr odnášel jednotlivé okvětní lístky připomínající svým tvarem ty třešňové, čímž propůjčil tomuto místu jisté kouzlo. Několik těchto květů se usadilo i Rině ve vlasech a ani Orel se neubránil poznámce, že už nyní vypadá jako jedna z nich. Dívka však musela nesouhlasit. Nekráčela ani v nejmenším tak ladně, jako oni, a narozdíl od nich na sobě stále měla oblečené své rudé šaty z večírku, které toho bohužel odhalovaly víc, než sama teď chtěla. Předtím s podobně odhalujícími kousky zase takový problém neměla, ale nyní se to zkrátka nehodilo.

Občas měla problém jít takovou rychlostí, jako oni. Úzké podpatky se Rině zasekávaly mezi spárami dlažby a ona měla co dělat, aby sebou někde nepraštila a nerozplácla se jak široká, tak dlouhá před všemi těmi lidmi.

Po chvíli zadržování dechu nad vší tou krásou se Rina zhluboka nadechla. Vůně vanilky a květin na její čich automaticky zaútočila, s čímž nepočítala, a rozkašlala se. Parfémy v lidském světě voněly mnohdy opravdu pěkně, ale nikdy nebyly tak silné, až by se jí z nich zatočila hlava a musela se na chvíli zastavit. Průvod pokračoval i bez ní k paláci dál a Rina se nakonec ocitla mezi národem fae zcela sama. Tedy skoro. Orel na ni čekal jen o několik kroků dál, za což mu byla vděčná. Nenechal ji tam tak, jako to udělali ostatní.

„Všechno v pořádku?" prohodil a Rina se pokusila alespoň přikývnout. Z nějakého důvodu se jí ve Vrisei přestalo líbit. Působila čarovně, ale na její vkus až příliš. Kdyby ještě někdy ucítila onu silnou vanilkovou vůni, nejspíš by obsah svého žaludku už neudržela. Ostatně nyní od toho také neměla zase tolik daleko.

V každém květináči, který cestou zahlédla, nechali vysadit oranžové květiny připomínající lekníny, jež svou barvou rozrazily všechnu tu zářivou bílou, z níž dívku po chvíli chůze začaly bolet oči. Nedokázala si představit, jak na tomhle místě mohou všechny ty víly žít a dovolit, aby jim slunce od vší té čistoty dráždilo sítnice celých čtyřicet hodin.

„Mhm," zabručela, jakmile omámeně Orla na jehlových podpatcích dohnala. Nakonec se přece jen neudržela, sehla se a poněkud nemotorně si začala boty rozepínat a zouvat. Točila se jí při tom hlava tak moc, že se o muže na chvíli opřela, aby se i s botami v rukou nesesypala znovu na zem. Zaručeně nebyl moc dobrý nápad plahočit se celou tu dálku pěšky, když jí v těle stále kolovalo nemalé množství alkoholu a dopadala na ni únava. Bohužel však ještě netušila, kolik schodů je k paláci čekalo.

„Měla byste se vyspat... a taky se něčeho napít," prohodil, načež ukázal na nedaleký stánek s neznámým nápojem. Rině se téměř automaticky zvedl žaludek poté, co zahlédla zelenou bublající tekutinu. Zakryla si instinktivně pusu volnou rukou a vydala se vstříc dlouhé cestě k monumentální zářivé stavbě před nimi.

Orel si nejspíš onen nápad s nápojem rozmyslel, neboť zanedlouho kráčel vedle dívky a ustaraně si ji prohlížel. Rina na sobě jeho upřený pohled cítila, což ji snad vytáčelo ještě víc, než její bídný stav. Postel. Chci jen do postele, pomyslela si zoufale.

Před schody vedoucími k první z několika teras se rusovláska zastavila a zaklonila hlavu, aby posoudila, jestli se tam zvládne doplazit. V tu chvíli ji vůbec netrápila otázka, co s ní mají v plánu, a proč vlastně míří do paláce, když je prakticky jejich zajatcem.

„Rino," zašeptal muž a jmenovaná po něm hodila tím nejvíc otráveným pohledem, jenž byla schopna vyprodukovat. Opravdu neměla v tomhle stavu chuť se s někým vybavovat.

„Ano?"

Neodpověděl. Beze slov ji vzal do náruče a kdyby nebyl jediným normálním v téhle divné zemi a ona nepociťovala tak silnou únavu, nejspíš by dostal podpatkem přímo do oka za to, co si to dovoluje.

„Co to, do prdele, děláte?! Okamžitě mě položte na zem!" vykřikla a okamžitě toho zalitovala, neboť jí do hlavy vystřelila taková bolest, až s veškerým odporem přestala a nedobrovolně pookřála.

„Dělám to pro vaše dobro."

„No to určitě," utrousila.

„Sama byste ty schody nevyšla. Alespoň ne do pohasnutí slunce a nejsem si jist, jestli bych vás potom nemusel stejně odnést," zpražil ji vážným pohledem.

„Proč se o mě staráte?"

Mlčel.

„Orle!"

Stále žádná odpověď.

„Orlíku," zašvitořila a mile se usmála. Opravdu právě zahlédla malé zatikání v jeho pravém oku?

„Tak už mi neříkejte."

„Budu vám říkat, jak se mi zlíbí," vyplázla na něj jazyk.

Mlčení znamenalo souhlas. Vítězně se na muže zazubila a zbytek cesty jen ospale pozorovala okolí. Mohli vystoupat snad na třetí terasu a minout tak devět sloupů s připevněnými rudými vlajkami vlajícími ve větru, než Rina rezignovala a usnula mu v náručí.

***

Po problouzněné noci se Rina nechtíc probudila s ukrutnou bolestí hlavy. Odmítala jakýkoliv pohyb, či otevření očí a bylo naprosto nemyslitelné, že by se po tom všem, čím si za dne prošla, nechala paprsky jednoho ze sluncí oslepit. Naneštěstí však v místnosti, v níž se nacházela, panovalo přítmí a žádné nepříjemné kužely světla na její oči neútočily. Rozhodla se tedy oční víčka naplno rozevřít a zjistit, kde to vlastně je.

Zklamání, jenž nastoupilo po zjištění, že neleží doma ve své posteli, Rinu naprosto odrovnalo. Polkla a sklopila pohled k dekám, jež ji nemilosrdně přišpendlovaly k matraci. Její tělo zahaloval nespočet různě vycpaných a nadýchaných pokrývek, přes které stěží dokázala zahlédnout okolní prostor.

Zavrtěla se a snažila se nějak posadit. Tím na sebe upozornila jakousi ženu kyprých tvarů, jež ještě před chvílí seděla v křesílku u okna a četla si. Okamžitě se k bezbranné dívce přiřítila a k ústům jí přiložila sklenici s čirou tekutinou. Rina se nedokázala ani pohnout, jak horlivě na její rty žena sklem tlačila, takže ji nakonec probodávala vyděšeným pohledem a poslušně vypila celý obsah sklenice. Kupodivu to nechutnalo vůbec špatně. Sladkokyselou chuť rusovláska ještě chvíli zkoumala v puse, než ji polkla a konečně se dokázala s ženinou pomocí nějak posadit.

Přítmí v pokoji panovalo jen díky tlustým béžovým závěsům. Skrz škvíru mezi nimi Rina zahlédla jasné světlo a byla neskutečně vděčná tomu, koho napadlo je zatáhnout.

„Jak je vám?" promluvila do ticha žena a prohlížela si Rinu zkoumavým pohledem.

„Líp," zamumlala dívka a pomalým kmitáním očí si prohlédla i zbytek pokoje. Podle zatraceně drahého, naleštěného bílého nábytku se zlatými detaily usoudila, že se opravdu nacházela v jedné z palácových komnat a ona žena musela být nejspíš nějakou služebnou, jež jí přiřadili.

Prohrábla si vlasy a zasténala v polovině pohybu, když se jí prsty mezi nimi zastavily. Potřebovaly by učesat. Na tom se s ženou očividně shodly, neboť odlepila pohled od Riny a vydala se k menšímu toaletnímu stolku se zrcadlem v levém rohu místnosti a poukázala na židli vedle něj. Měl to být nejspíš nějaký signál k tomu, aby rusovláska vstala a posadila se tam, kam chce služebná. Ona však zavrtěla nesouhlasně hlavou. Rozhodně netoužila po tom, aby jí tím divným hřebenem, připomínajícím spletené větve do požadovaného tvaru, vytrhala všechny vlasy.

Služebná si povzdechla a díky jejímu zklíčenému výrazu Rina pochopila, že musí být hrozně unavená. Kdo ví, jestli v komnatě nestrávila celou noc, když byla ona sama mimo. Zapochybovala. Byla zde sice vězněm, ale zatím se tak k ní nikdo nechoval. Rozhodla se tedy potlačit veškerou svou hrdost v sobě a vysoukat se z přikrývek, aby ženu alespoň něčím potěšila.

Jakmile přehodila nohy přes okraj postele, uvědomila si, že na sobě už nemá ani své rudé šaty, ale volnou saténovou zelenou košilku, jež musela okamžitě pohladit bříšky prstů, aby se přesvědčila o jemnosti látky. Takovou nikdy v životě neviděla. Dokonce ani ten nejkvalitnější satén v lidském světě nebyl nikdy tak hladký a bezchybný. Polkla knedlík v krku a zvedla pohled k ženě, načež se usmála. V hlavě jí však vyskakovala velká blikající slova: Kdo mě, sakra, převlékl?!

Možná bych měla přestat soudit lidi... ne... fae, podle toho, odkud pochází, pomyslela si a seskočila na zem. Lehce dopadla na chodidla, přičemž se přidržovala jednoho ze sloupů, aby neupadla. Čekala, že ji na první pohled kamenná podlaha zastudí, ale ne. Příjemně hřála.

Služebná nic nenamítala, když za ní Rina došla až po několika minutách, bez remcání se usadila a zahleděla se na sebe do zrcadla. Málem se zděsila, když zahlédla svůj odraz. Vypadala otřesně. Řasenka se musela rozpít určitě už během večírku a stíny si nejspíš rozmazala ve chvíli, když si protřela oči. Takhle ji viděl Orel a královna?! Rtěnka jako jediná zůstala na svém místě. To se však nedalo říct o jejich vlasech, jež trčely na všechny strany.

Polil ji stud. Opravdu jsem v takovém stavu odmítla zkrocení tohohle hnízda?

„Jak jsem se sem dostala?" vyplynula jí první z otázek téměř automaticky.

Žena se natáhla pro hřeben na stolku. „Pán vás přinesl," odpověděla a začala Rině opatrně rozčesávat pramen po prameni. Občas dívka pocítil jemné zatahání, ale jinak byla služebná až neuvěřitelně jemná. Ne jako Rinina máma, která jí vždy vytrhala polovinu vlasů, než se jí povedl obyčejný cop. Tuhle ženu obdarovali opravdu zlatýma rukama.

„Orel?"

V zrcadle zahlédla, jak boubelka přikývla. „Je velitelem královniny stráže."

„Proč se teda staral celou cestu o mě?"

„Pravděpodobně ze stejného důvodu, kvůli kterému se staral dříve i o královnu Leonu."

Nyní byla Rina opravdu zmatená. Nechápala nic, co jí bylo řečeno. Jaké mohl mít důvody?

„Proč jsem tady?" zeptala se na stejnou otázku, jež položila předešlý den i Orlovi. V paláci už přece byli, takže by jí mohl konečně někdo odpovědět.

„Abyste podstoupila obřad víl. Stanete se jednou z fae a až nadejde váš čas, nahradíte královnino místo."

Jednou z fae... Nahradíte královnino místo...

„Cože?!" škubla sebou, když jí ženina slova došla. „Proč bych měla být zrovna já královnou?!"

„Všichni naši vládci pocházeli ze světa lidí. Vy jste jen další v pořadí."

„Ale proč já? Vždyť v ničem nevynikám!"

„Vaši rodinu vybrala královna z nějakého důvodu, Rino. Určitě v něčem vynikáte. Vaše pravá síla se však projeví až po vypití nektaru."

Po vypití nektaru se stanu vílou... fae... To nesmím dopustit. Nechci se stát jednou z nich!