„Dlouhověkost, dvě slunce, delší den. Na to si budu muset taky zvyknout?"

***

Jak se nakonec ukázalo, svět, jenž viděla Rina z ostrůvku, nebyl ani v nejmenším tak kouzelný, jak na první pohled vypadal. Hned za mostem na ně čekala jakási žena v obležení několika mužů v blýskavé zbroji, od níž se odrážely sluneční paprsky a oslepovaly právě přicházející čtyřčlennou skupinku. Rina si musela zakrýt oči rukou, ale ani tehdy si dav fae nedokázala pořádně prohlédnout. To jí bylo umožněno až tehdy, kdy se žena beze slov otočila a zamířila do hvozdu za ní, kde ji dívka i s jejím doprovodem poslušně následovali.

Při procházení lesem zavřela oči a nechala se mužem s orlím nosem vést. Zemina jakoby jejím nohám sama ukazovala, kudy má jít a kdy má nohu více zvednout, aby nezakopla o některý z kořenů, jež se zeminou prodíraly. Buď na ni dával muž pozor, nebo měla opravdu štěstí, neboť ani jednou po cestě neškobrtla, nenarazila do stromu či do jednoho z vojáků, kteří kolem nich utvářeli jakýsi ochranný kruh.

Rina si v tomhle sevření však připadla jako v kleci, než aby byla za ochranu ráda.

Nakonec z nudy svá víčka přece jen zase rozevřela, aby si mohla okolí prohlédnout. Schválně očima putovala po vysokých statných stromech, jejichž název neznala. Byla to jediná možnost, jak na všechny ty fae okolo nezírat jako na zjevení.

Občas mezi větvemi zahlédla proskočit čipernou veverku s šedým kožíškem nebo vzlétnout ptáčka, jenž se možná zalekl zvuku, který vydávaly při chůzi kovové pláty brnění fae. Les bohužel nežil tak, jak by si Rina v čarovné zemi představovala. Neslyšela šumění větru ve větvích, ani zpěv ptáků v korunách stromů. Jako celá tahle země něco konkrétního postrádala – hlas.

„Jak se vůbec jmenujete?" začal z ničeho nic muž kráčející vedle rusovlásky.

Jeho otázka dívku lehce vyvedla z míry. Nečekala, že by se s ní někdo z osob, jenž ji unesli, vybavoval a zajímal se. I přesto však koutky svých úst stočila do letmého úsměvu a otočila se na něj. „Katarina. Všichni mi však říkají Rina."

„Pěkné jméno," přitakal, načež musela dívka uhnout pohledem. Cítila totiž, jak jí stoupá červeň do tváří a celé její tělo naplňuje příjemné teplo vyvolané nevinnou lichotkou. Pokud si toho muž všiml, nedal na sobě nic znát.

„A vaše jméno?" zeptala se Rina tiše. Stále byl pro ni cizím člověkem a ona byla už odmala varována, že s cizími lidmi nemá mluvit. Kdyby se téhle rady držela, nikdy by však nepoznala ty, kteří v jejím životě měli velkou váhu. Jestli je jedním z nich i muž s orlím nosem, to nevěděla. Zkrátka to riskla, neboť k němu cítila mnohem větší sympatie, než ke komukoliv jinému v celém širém okolí.

„Orel."

Rina se neubránila pobavenému uchechtnutí. Okamžitě si zakryla rukou pusu, aby ho třeba nějak svým smíchem neurazila. „Vážně?"

Střelil po ní pohledem a úsměv jí oplatil. „Samozřejmě. Čekala jste snad něco jiného?"

„Mhmm," zabručela, načež se musela kousnout do tváří, jak zábavná jí celá situace přišla. „Vlastně ano. Něco, co se víc hodí k víle." I když mu tohle jméno sedělo víc než dokonale.

„K fae," opravil ji.

„Sám jste se nazval vílou!"

„Vílím mužem," nepřestával. Dle jeho rostoucího úsměvu ho popichování s mladou dívkou bavilo a Rina mu nakonec dala za pravdu. On byl v tomhle světě zkušenější, než ona.

„Proč jsem vlastně tady?" pohlédla na něj se zájmem a nedočkavě čekala na odpověď. Nepotěšila ji však tak, jak by mohla. Čekala něco mnohem víc rozsáhlejšího. Něco, co by jí konečně odškrtlo tuhle otázku ze seznamu, ale nestalo se tak.

„To se dozvíte v paláci."

„V paláci? Jako takové té obří kamenné stavbě s nehorázně drahým vybavením, kde žije král?" Úplně zapomněla na svou předchozí otázku a okamžitě si začala představovat, jak asi bude sídlo krále vypadat.

Orel pozvedl obočí, načež souhlasně přikývl. „Nám však vládne královna," vyvedl ji z omylu a poukázal před sebe na ženu, jež je na kontinentu beze slov přivítala. Kráčela mezi čtyřmi strážnými, kteří ve svých rukou drželi kopí a hrdě vypínali hruď. Rině ani v nejmenším nepřipomínala královnu. Jako první ji napadlo, že mohlo jít nanejvýš o velitelku a ne hlavu celé téhle říše.

„Ta ženská že je královna víl?" zaprskala dívka zklamaně.

„Fae," zašklebil se.

„Tak fae," zakoulela očima a založila si ruce na prsou. Neustále si ženu v popředí prohlížela. Co na ní bylo tak speciálního, že se stala královnou? Čím si udržovala svou autoritu?

„A ano je... A dost možná vás právě slyší. Neobléká se sice jako vznešená vládkyně, alespoň mimo palác ne, ale je jedním z našich nejspravedlivějších a nejúspěšnějších vládců za poslední tisíciletí."

Slovo tisíciletí projelo Rinou jako kdyby ji zasáhl blesk. „Kolik vám je?!" vykřikla tak hlasitě, až se na dvojici otočili i někteří z vojáků a dokonce i sama královna, na jejíž tváři pohrával chápavý pobavený úsměv. Netvářila se nijak udiveně. Věděla, čím si právě dívka prochází. Sama stála před lety na jejím místě.

„Všem v téhle konkrétní skupině, až na královnu, už bylo nejméně tisíc let."

„Do prdele..." Chytila se za hlavu. Jak je tohle sakra možné?! Narazila na další věc, která v téhle zemi nedávala vůbec žádný smysl.

„Nebojte, zvyknete si na to, až budete jednou z nás."

Znovu tahle odpověď.

„Co tím myslíte?" znervózněla. Ruka, kterou jí položil na rameno nejspíš v přátelském gestu ji totálně odzbrojila a Rina měla co dělat, aby se na místě nezastavila a nedožadovala se odpovědí na všechny své otázky.

„Jak jsem již říkal, stanete se jednou z nás. Jednou z fae."

Bylo jí jedno, že má kolem sebe desítky vojáků a neví, jak otevřít bránu. Chtěla vzít nohy na ramena. O to víc na ni dolehl fakt, že zkrátka nemohla. Byla zde cizincem, neznala to tu. Co by dělala, kdyby se rozhodla utéct? S největší pravděpodobností by spadla přes okraj. Proto raději mlčela. Rty držela semknuté k sobě a nedokázala najít vhodná slova, která by její pocity dostatečně jasně popsala. Ve svém nitru se třásla jako osika. Klepala se strachy, protože netušila, co s ní po příchodu do paláce bude a jestli ještě někdy uvidí svou rodinu a přátele. Dokonce i ten blbec z večera jí chyběl. Chtěla svůj prostý život zpět!

Objala si paže a zhluboka dýchala. I když si od své puberty zakazovala projevovat veškerou bolest, slzy měla na krajíčku a sváděla boj sama se sebou, jestli by opravdu nebylo lepší utéct. Hodně daleko, pryč od všech těch okřídlených bytostí, pryč z tohohle světa. Hlas v jejím nitru křičel a naříkal, ale Rina nemohla. Nemohla dát průchod svým pocitům. Ne před královnou a všemi těmi muži, již by ji automaticky považovali za spodinu, pokud jí samozřejmě už dávno nebyla.

„Nebojte," zašeptal Orel, načež rukou sklouzl z Rinina ramene až k jejím křečovitě zatnutým prstům, jimiž si drtila paži. „Jako fae budete moct kdykoliv mezi obyčejné lidi."

„Vážně?" zamumlala a s nadějí v očích pohlédla na vílího muže vedle sebe.

„To vám slibuji," položil svou pravou ruku zaťatou v pěst na srdce a zdůraznil tak, jak vážně svůj slib myslí.

„Nemusíte mi vykat, připadám si staře," pokusila se změnit téma. Při svých slovech koukla mimo, aby se nemusela střetnout s jeho ocelově šedým pohledem.

„Já jsem tady ten starý," zavtipkoval a sundal svou ruku z té Rininy. Hřálo ho u srdce, že dívce alespoň trochu zlepšil náladu.

„Jsme tady, Rino," zašvitořil po chvíli ticha Rininým směrem zrovna, když procházeli mezi posledními stromy hvozdu. Dívce se tak naskytl pohled na opravdu čarokrásné město, jehož mohutné hradby nedokázaly skrýt, co se za nimi nachází.

Obrovský palác postavený z velmi čistého bílého kamene stál na jedné z teras, z nichž se celé město skládalo. Už od pohledu působil velmi naleštěně a přímo skvostně. Maličké věžičky zdobily každé jedno podlaží, přičemž tvořily kolem celého paláce jakousi spirálu. Rina musela zaostřit, aby zahlédla i takové detaily jako třeba balkóny, z nichž se spouštěly okrasné oranžové květiny s jasně zelenými listy, nebo jemné zlaté zdobení ať už vlysů, střech i jednotlivých oken. Celý tenhle výjev rusovlásce připomněl rodinný výlet do Visutých zahrad Semiramidin.

Až při prohlížení odrážejících se slunečních paprsků od okenních skel Rině došlo, že zde nepanuje noc tak, jako tomu bylo u nich.

„Proč je tu den?" zašeptala stále očarována vší tou nádherou, kterou v dáli viděla. Nemohla se dočkat, až spatří i zbytek města, jež bylo prozatím před očima všech zcela skryto. I srdce jí splašeně bušilo, jak moc se cítila natěšeně. Všechny její myšlenky směřující k domovu na chvíli přehlušil hlas touhy po prozkoumávání.

Chvilka tady mi neublíží, pomyslela si.

„Čas zde plyne o něco rychleji, než v lidském světě. Zatímco tam uběhne 6 měsíců, zdejší lid o rok zestárne. Den tu má stejný počet hodin, co u vás. Koukni," poukázal na věže paláce. Rina chvíli netušila, na co se má přesně dívat, ale když její hlavu uchopil do svých teplých dlaní a namířil její pohled tím správným směrem, spatřila dvě velká zářivá slunce. Jedno z nich však bylo o něco tmavší. Působilo pohasle.

Dívka nad nimi žasla a snažila se pochopit, jak vlastně asi fungují, že ani nevnímala, jak moc Orlovy ruce hřály do chvíle, než je z jejich tváří sundal a ona pocítila letmý závan chladu.

„Jedno slunce svítí prvních deset hodin a to druhé jej poté vystřídá, přičemž to první znatelně pohasne," vysvětloval.

„A co noc? Tu tady nemáte?"

„Máme, ale je oproti délce dne zcela nepodstatná."

„Neradi spíte?" pobaveně se podivila, neboť ona sama noci milovala. Klid a ticho za světla vyhledávala velice těžko.

„Spánek miluji," slastně přivřel oči a povzdechl si, „ale narodil jsem se jako fae světla, takže jsem se se životem na slunci musel smířit."

„Fae světla? Takže jsou i fae tmy?"

Lesk v jeho očích pohasl, načež letmo kývl. Mlčel. Rina se nad jeho zakaboněným obličejem musela zamračit. Z nějakého důvodu jí o nich nechtěl říct víc. Netušila, jestli k tomu má nějaký důvod, či nikoliv. Nechala to proto plavat a zaměřila se raději na pomalu se otevírající bránu města.

„Snad se vám Vrisea zalíbí," zamumlal odtažitě a Rina v srdci ucítila nepatrné bodnutí, jakmile pochopila význam věty. Znovu jí začal vykat.