„Budete mi chybět... Mami, tati, Olivie."

***

S pohasnutím i druhého ze sluncí se na obloze objevil přesně mezi nimi dokonale kulatý, bělostně zářící měsíc v úplňku. Téměř černou oblohu pomalu začínala rozsvěcovat maličká světélka tak, jako celé nádvoří. Podél židlí se rozhořívaly lucerny ledově bílým světlem, které mělo reprezentovat sílu a moc úplňku jako ostatně celá výzdoba, jíž si mohla Rina prohlédnout až nyní.

Stála uprostřed kruhového nádvoří, v jejímž centru se rozprostíral perleťový koberec protkaný stříbrnými nitkami. Kolem ní seděli ve třech sekcích dvořané a vzrušeně si štěbetali, neboť každou chvílí měl obřad začít. Mezi nimi, vždy v uličce, stály tři zakryté klece a Rina si nemusela dávat dvě a dvě dohromady, aby jí došlo, co... nebo spíš kdo se v nich skrývá. Arcali, onen muž se zelenými vlasy a třetí fae, jehož si pořádně ani nevybavovala.

S prvními tóny loutny se daly věci do pohybu. Královna Leona předstoupila před svůj lid a začínala strojeně odříkávat modlitbu, která se až příliš podobala té, jež Rina slyšela před vypitím nektaru.

„Dnes jsme se sešli, abychom osvobodili jednu z našich budoucích vládkyň. Nektar jí nenadělil křídla tak, jako nám, potomkům světla, ale květ, jež je znamením zla, které musí být zničeno. Zbavme proto tuto fae tíhy, zbavme ji ohně, jenž do našeho světa nepatří!" pronesla hlasitě, načež pokývla dvěma mužům, v jejichž rukách Rina spatřila řetězy. V tu chvíli zpanikařila a zběsile se rozhlížela kolem sebe, jestli nezahlédne Eirin. Její přítelkyně však nebyla k nalezení a dívku pohltil strach. Byla na všechno sama. Tíha, jak královna řekla, na ni ulehla celou svou váhou a ona se se vyděšeným pohledem bez okolků podvolila strážným, kteří jí k zápěstí připevnili okovy a ty následně řetězy spojili s oky v zemi, kterých si Rina předtím nevšimla.

Poté přešli ke klecím, odkryli je a nakonec tři spoutané fae dovedli k Rině, ke které přistoupili ještě dva další muži. Tedy jeden pro každou z víl.

Zachvěla se při spatření mrtvolně bledé Arcali a jejich druhů. Opravdu se s nimi bude moct propojit, když jsou v takovémhle stavu? Zapochybovala. Co když to na ni Arcali jen hrála a celou dobu chtěla, aby se Rina obřadu zúčastnila a obětovala se královně? Co když žádné spojení elementálů neexistovalo a ona jí to jen namluvila? Polkla.

„Nechť započne rituál za úplňku!" zvedla královna ruce do vzduchu, otočila se ke čtveřici fae a s lišáckým úsměvem pohlédla Rině do očí plných děsu, které by Leonu dost možná přesvědčily o tom, že o svém osudu dívka nic neví, nebýt zpovědi Iwixe.

V tu chvíli se do Rininých zad zaryl rozpálený kus železa a ona, omámená bolestí, zalapala po dechu. Bylo to mnohem horší, než čekala. Záda jí celá hořela a malé částečky kovu se nořily čím dál tím hlouběji do kůže, až měla pocit, že jí květ zanedlouho odpadne. Nedokázala se ani pořádně nadechnout, jak mučivá trýzeň to pro ni byla. Všude kolem cítila smrad pálícího se masa s kovovým pachem krve. Svíjela se na kolenou, škubala řetězy ze všech svých sil, ale akorát ubližovala sama sobě, než aby se někam hnula. Zakaleným pohledem sledovala, jak fae vedle ní podstupují to samé, avšak v bezvědomí. Netušila, jak moc je královna musela zřídit, aby ani při téhle bolesti neprocitli.

Další zatlačení na kořeny jejího květu už Rina nezvládla. Vykřikla tak hlasitě, že její nářek musela slyšet celá Vrisea. Nejraději by se schoulila do klubíčka, nechala se taky tak zbičovat, jako Arcali, než aby musela všechno tohle snášet při vědomí. Divila se, že ještě vůbec zvládla sledovat, co se kolem ní dělo.

Dýchala přerývavě, srdce jí div nevyletělo z hrudi, když se s křikem předklonila a trup položila vyčerpaně na klín. Chtěla si odpočinout, ale muž způsobující tohle utrpení ji nenechal. Chytil Rinu pevně za jeden z okvětních lístků a přitáhl si ji k sobě tak prudce, až zalitovala, že na odpočinek vůbec jen pomyslela.

Střetla se se vzrušeným pohledem královny, jejíž oči přímo zářily mocí, kterou z květů získávala. Rina v nich však spatřila i bolest, jež se za tím vším skrývala. I Leona podstupovala jakýsi druh mučení, aby dosáhla svého cíle. Musela se opřít o jeden ze sloupů, aby neupadla, když se do květů víl znovu zařezaly rozpálené řetězy.

To byla šance, kdy měl nastoupit Teran. Proč tady ještě nebyl? Kde vězí? prolétlo Rině hlavou během dalšího přívalu utrpení. Napnula se jako luk a ze všech sil potlačila další bolestivé zaskučení. Chtěla aby byl konec. Tak moc to chtěla. Obětovala by i setkání se svou rodinou, kdyby všechno to týrání odplynulo a ona už tohle nemusela dál snášet.

V tu chvíli ve svém nitru pocítila žár, div jí nevytryskly slzy radosti. Její magie jí přispěchala na pomoc v ten pravý moment, ale bylo jen a jen na Rině, aby ji chytře využila. Zavřela křečovitě oči a potlačila veškerou bolest, která její tělo sužovala.

„Podej mi ruku," zaznělo kdesi z dálky. V oné černočerné tmě osvětlující pouze její plameny nikoho však neviděla. Pocit síly a bezpečí k ní ale pomalu ze všech stran přicházel, než nakonec zahlédla malé přibližující se zářící osoby. Dvě z nich už znala. Fae země, vody a vzduchu na ni pohlédli s úsměvy na rtech a společně se chytili za ruce, načež k ní Arcali a onen zelenovlasý mladík natáhli i ty své, aby se s nimi mohla spojit tak, jak bylo celou dobu v plánu.

Chtěla to. Opravdu chtěla ukončit jak trápení své, tak i dalších tří fae, ale nešlo to. Nedokázala své ruce odlepit od těla, jako kdyby ji poutala nějaká neviditelná síla a bránila jí v tom.

„No tak, Rino. Nemáme tolik času," popohnala ji Arcali a oči se jí zlatě zaleskly, načež sevření na chvíli pominulo. Rusovlasá dívka na nic nečekala. Spojila své dlaně s těmi jejich a svou magii uvolnila do rukou tak, jako to dělávala, když se snažila rozpálit vosk. Přece jen jí to učení k něčemu bylo.

V mžiku se vrátila do reality a připravovala se na další příval bolesti, který však nepřicházel. Celý svět se jakoby zastavil. Pozvedla hlavu a její tváře pohladil teplý noční vánek. Celou scenérii pohlcovalo světlo tvořené z barev elementálů a Rina si až nyní uvědomila, že fae vedle sebe drží za ruce tak, jako v její hlavě. Tvořili tak kruh kolem vznášejícího se těla královny, jež absolutně, dle jejího výrazu, nechápala, co se právě teď děje. Její plán měl všechny čtyři elementály zahubit a ne je spojit. Znovu zklamala.

Rina se naposledy nadechla, potlačila píchnutí u srdce a zavřela oči. Nechala se pohltit světlem.

***

S prvními slunečními paprsky přicházela pozvolna k sobě i rusovlasá dívka ležící na zkrvavené dlážděné zemi pokryté několika bílými a oranžovými kvítky. Pomalu pootevřela oči a několikrát zamrkala. Všude kolem pobíhali lidé a ona netušila, co se stalo. Jako poslední si pamatovala, že se za obřadu dokázala spojit s Arcali a ostatními, ale celý zbytek večera měla v mlze.

Znenadání ucítila pod květem a pod koleny dvě silné paže, které ji vyzvedly do vzduchu. Bolestně zaskučela a hlavu opřela o hruď svého zachránce. Vůni vanilky by poznala kdekoliv.

„Co se stalo, Terane?" zašeptala zesláble a zvedla svá olivově zelená kukadla k Teranově hladce oholené tváři.

„Leona zemřela. Její věk ji dohnal ihned poté, co jí ono světlo, které jste stvořili, odstřihlo křídla od zad," odpověděl s náznakem radosti a jakéhosi uvolnění. Hrozba byla pryč.

„Takže jsi tu byl? Viděl jsi to všechno a stejně jsi nezasáhl?"

„Nemohl jsem," zatvářil se omluvně. „Leona při obřadu vytvořila kolem celého nádvoří kopuli a nás držela za ní."

„Nás?"

„Mě, Orla i Eirin."

Tak proto jsem ji nikde nezahlédla, pomyslela si.

„Jak jsou na tom ty tři víly?" chtěla vědět.

„Žijí. Ty ale potřebuješ okamžitě léčitele," rozešel se směrem ke vchodu do bělostného paláce.

„Proč?" pozvedla obočí a vyčkávala na Teranovu odpověď.

„Protože Rhonie potřebuje svou novou královnu," usmál se.