„Netřeba slov."

***

„Bojíš se, Rino?" oslovil rusovlásku sedící v křesle s mírným podtónem starostlivosti. Ještě nikdy ji neviděl odpočívat tak klidně a vyrovnaně a pozorovat pohasínající slunce za oknem. Její tvář působila tak pokojně, až na malý okamžik zapochyboval, jestli udělal opravdu správně, když jí o svém plánu pověděl. Dřív se bála, strachovala se o svůj život a životy ostatních. Přála si být zase doma v Čechách, ale nyní? Jako kdyby se se svým osudem smířila a přestala bojovat. Jako kdyby naprosto zapomněla na naději, kterou jí svým slibem poskytl.

„Nebojím," odvětila tiše po chvíli a napila se čaje s příchutí citrónové trávy. Vůni, kterou vydával si oblíbila okamžitě, co jí Teran horký nápoj přinesl. Nyní hrníček svírala ve svých dlaních napůl skrytých pod dlouhými rukávy šedivého svetru a užívala si poslední okamžiky klidu a míru.

Zítřejším dnem se mělo všechno, co doposud znala, změnit. Ode dne, kdy se jí zdálo o Arcali, nebyla chvilka volného času, co by nad celým obřadem nepřemýšlela. Strávila až nezvyklé množství času o samotě a Eirin nebo Terana si k tělu pouštěla jen zřídka. Nechtěla před nimi brečet a ani řvát, jak to dělala poměrně často. Nemohli vidět její vnitřně rozpolcenou duši. Každým dnem bojovala čím dál víc sama se sebou a svým osudem, a i když neměla na výběr, pořád zde byla možnost, že zkrátka zemře a nechá tenhle svět za sebou. To však nechtěla.

Nad Arcaliným plánem přemýšlela každou noc, ať už ji trávila o samotě nebo v Teranově objetí. Nikdy nepřestala dumat nad tím, co by se stalo, kdyby se na ně nenapojila. Teran by zemřel, ona možná také a královna by získala to, co celý životě chtěla – krásu, mládí, nesmrtelnost, moc. Nemohla to připustit, ale v nitru stále cítila pochybnosti. Pochybnosti nad tím, jestli je opravdu připravená čelit Leoně, královně celé této země.

Právě proto Terana požádala o čaj. Teplý nápoj dokázal její zmatené myšlenky alespoň trochu utlumit a dodat jí jistoty a pocitu bezpečí.

„Tak co se děje? Přijdeš mi mimo," pohladil ji po stehně a ona pod jeho dotekem ihned pookřála. Otočila hlavu jeho směrem a pousmála se.

„Opravdu nic. Já jen... přemýšlím," vydechla. „Co bude potom, až zabiješ královnu. Co jí vůbec řeknu, až se mě zeptá, jestli jsem slib splnila."

„Řekneš jí, že jsi mě zabila. Eirin ti to potvrdí. O svém plánu jsem s ní mluvil."

„A co ona na to?" pozvedla obočí. Až moc dobře věděla, že by se jí nápad nelíbil, i kdyby v jejím centru nebyla právě Rina.

„Zuřila," zakřenil se. „Vlastně jsem nečekal ani nic jiného, ale její pomoc bude v tvém případě vítaná."

„Co když bude chtít královna důkaz o tvé smrti?" Zahleděla se znovu na pomalu tmavnoucí oblohu. Blankytně modrá přecházela postupně v indigovou, než nabývala skoro až černých odstínů. Jedinými světlými body v tom všem byly pomalu se objevující maličké barevné tečky. To bylo vlastně poprvé, co si Rina všimla, že hvězdy nezáří neutrální bílou barvou, ale mísily se v nich právě odstíny zastupující elemetály. Jako kdyby nad tímhle světem držely právě fae s květem ochrannou ruku.

„I kdyby chtěla, s naším plánem nic nezmůže. Oba budeme tam, kde být potřebujeme."

Teran odtáhl svou dlaň z Rinina stehna, přisedl si k ní se stoličkou blíž a natáhl prsty k jejímu květu, po jehož okvětních lístcích opatrně přejížděl a s přivřenýma očima pozoroval Rininu reakci.

Zprvu si neuvědomovala, kam tím směřuje, ale po chvíli si musela přesednout z tureckého sedu do napřímené polohy, neboť si začínala vybavovat královnina slova o tom, že jsou křídla spolu s květem jednou z nejvíce náruživých partií těla, čehož nejspíš právě teď Teran využíval, aby ji rozptýlil.

„Terane," zabručela varovně a napila se, přičemž potlačovala nutkání ho něčím praštit.

„Ano?" zašvitořil sladce a schválně se k ní naklonil blíž. Okamžitě ucítila jeho vanilkový parfém, který v její hlavě probudil hříšné myšlenky na jeho nezkrotné nahé tělo v posteli. Polkla knedlík v krku, načež pohlédla do jeho modrých očí, jež jiskřily pobavením. Ten parchant moc dobře věděl, co v Rině jeho doteky probouzejí!

„Nech toho," zamumlala, ale v jejím hlase už byly znát stopy po vzrušení. Byl v tom neskutečně dobrý, to nepopírala, ale dnes nebyl den, kdy by na všechno nejraději zapomněla... Nebo ano?

„Nechám toho, až ten hrnek odložíš a přesuneme se do postele," zavrněl, čímž v Rině vzbudil další vlnu vzrušení.

„To teda nenecháš," probodla ho na oko naštvaným pohledem. Neměla na jeho hrátky náladu, ale copak se mu dalo odolat?

„Správně. Takže buď hodná holka a přesuň se tam sama, nebo tě tam odnesu."

„To si jenom zku–," nedořekla, protože její ruce byly v tu chvíli prázdné, hrníček v bezpečí na parapetu a její tělo v Teranově náručí. Nezmohla se na nic jiného, než jen protočení očí. Už nyní litovala Eirin ve vedlejším pokoji. Nejspíš se na zítřejší obřad nevyspí ani jeden z nich.

***

Následující den slunce příjemně hřálo a dívku postávající před branami města Vrisei ani nenapadlo obávat se toho, co přijde za méně než dvě hodiny. Dýchala zhluboka a prohlížela si zlaté zdobení jednotlivých pilířů po stranách masivních kovových vrat, jež se ve slábnoucích paprscích krásně lesklo. Připomínaly jí dny strávené v paláci, kde se s podobnými ornamenty a přehnaně skvostným nábytkem setkávala častěji, než bylo zvykem.

Dívka s vlasy černými jako samotná noc dělala Rině pomyslné garde. Teran měl dorazit až ve chvíli, kdy přijde na řadu jeho skvostný plán, takže se obě musely obejít bez jeho narážek, které by v momentální situaci možná i pomohly rozvířit houstnoucí atmosféru.

„Víš, že budeme muset vyrazit, že jo?" zeptala se opatrně své přítelkyně Eirin a slovy ji pošťouchla. Nechtěla ji nutit vstupovat do jámy lvové, ale i samotná Rina moc dobře věděla, proč by měly dorazit dřív. Teranova smrt byla tím důvodem a dívka se obávala chvíle, až stane před královnou a bude jí muset zalhat. Uvědomovala si její moc i to, že lež bez okolků pozná.

Povzdechla si. „Vím to moc dobře," zašeptala a ohlédla se přes rameno na svůj květ. Pokud tohle všechno vyjde, už se ho nezbaví.

Vykročila směrem k pomalu se zavírající bráně. Blížila se noc a Vrisea se tak měla stát nedobytnou tvrzí. Doufala, opravdu doufala, že Teran už je ve městě, protože pokud ne, na obřad se nedostane.

Jakmile i s Eirin vstoupila na první bělostné dlažební kostky, ovanul ji lehký hřejivý vánek, jenž s sebou přinesl i několik okvětních plátků všude přítomných oranžových květin v květináčích skoro na každém kroku. Pousmála se. Možná by si tohle místo po čase i oblíbila, kdyby zde strávila mnohem víc dní.

Její dobrou náladu však v mžiku vystřídal žal, když spatřila ženu s dítětem v náručí sedící u fontány ve středu náměstí. Dívala se na svého potomka tak láskyplným pohledem, až se Rinin žaludek bolestně sevřel. Takovouhle lásku ona už nikdy nezažije. Nikdy už neuvidí svou mámu, kterou milovala nadevše, nikdy se nezasměje se svým moudrým otcem a nikdy nebude muset žehlit Oliviiny problémy spojené s pubertálními výkyvy, kterými dříve spolu procházely. Zastesklo se jí. V mžiku od ženy odvrátila svůj skelný pohled a přesunula jej ke schodům, jež vedly až k paláci, kde se měl celý obřad uskutečnit.

Společně s Eirin tak překonaly několik desítek metrů, které je dělily od schodů do nebes, jak zprvu vypadaly. Jako víla však pociťovala mnohem menší únavu, než by po zdolání několika pater měla. S každým dalším krokem se přibližovaly k menšímu davu na nádvoří. Už jen ten v Rině vzbudil jakési pochybnosti. Nečekala publikum, ale mohlo jí to dojít. Všechny doposud konané obřady sledoval i lid Rhonie spolu se svou královnou v čele.

Netrvalo dlouho, než mezi všemi těmi vílami Rina zahlédla královnu. Probodávala ji očima s lehkým úsměvem na rtech. Určitě musela být nadšená, že se její oběť dostavila. Udělala několik kroků z vyvýšené terasy a sestoupila až k rusovlásce, na níž opět zapůsobil její nepřekonatelný šarm. Nebylo pochyb, proč se královnou stala zrovna ona. Byla dokonalá.

Bělostné vlasy ledabyle rozpuštěné jí sahaly až k pasu, který zdobil třpytivý perleťový pás vykládaný stejnými drahokamy, jež zdobily i královský korunovační klenot. Samotnou korunu ze stvolů a větviček, o níž nemohla své poddané připravit. Užívala si, jak se na ni každý díval a obdivoval její vznešený půvab.

Pro dnešní příležitost si zvolila nabírané šaty v barvě slonovinové kosti s lehce zdobeným korzetem posetým perlami a drobnými kamínky, od nichž se odrážely slábnoucí sluneční paprsky.

Natočila hlavu na stranu a přivřela oči. Dívka po Rinině levici by zde neměla být. Proto ji Leona několika obyčejnými slovy poslala posadit se do předních řad již přichystaného kruhového sezení. Eirin si chvíli královnu podezřele prohlížela, než však koukla na Rinu a s omluvným pohledem opustila místo její podpory.

Rusovláska tak stanula tváří v tvář královně Leoně zcela sama. Její obavy potvrdily hned první slova, které bělovlasá žena pronesla, a vzbudily v ní mnohem větší nával strachu a nervozity, než si byla schopna připustit. Její vnitřnosti se stáhly, srdce se splašeně rozbušilo a v krku se jí utvořil knedlík. Leona moc dobře věděla, že Rina její úkol nesplní, a taky se podle toho zařídila.

„Teran už ti nepomůže," promluvila s nadřazeností v hlase a poťouchle se usmála.