„Obelhal smrt a své tajemství střežil jako oko v hlavě."

***

„Cože jsi jí slíbila?!" křikla na svou přítelkyni Eirin, jakmile se od Riny dozvěděla, že je obě královna posílá zpět do sídla. Samozřejmě to nebylo jen tak. Rozvalila se vedle Riny na postel a netrpělivě dívku sledovala. Vůbec se jí nelíbilo, když přišla celá rozladěná napůl v šoku a potom na ni vychrlila onu informaci se zabitím Terana.

„Musím to udělat, Eirin," zamumlala Rina. „Třeba mě poté nechá žít!"

„A ty jí to vážně věříš?! Vážně bys vrazila Teranovi dýku do zad?!" rozhazovala dívka rukama, div Rinu jednou z nich nepraštila, což by si určitě zasloužila.

„Nevěřím, ale nemohla jsem ji odmítnout! Ještě by mě kuchla na místě," dala ruce v bok. „Co jí vůbec Teran udělal, že chce jeho smrt?"

„Nenaštval ji něčím? K němu by to sedělo," zašklebila se Eirin pobaveně, čímž rozesmála i rusovlasou dívku.

„Říkala, že obelstil smrt," pokrčila rameny mladší fae.

„Tomu bych se upřímně vůbec nedivila. Ten blbec má životů jak kočka," zakřenila se a vstala. „Pokud si přeje, abychom odjely, tak na co čekáme? Chceš se snad ještě rozloučit s Orlem?"

„Ne," zavrtěla hlavou a chopila se kamarádčiny nabídnuté ruky. Eirin měla pravdu. Pokud chtěla, aby se Terana zbavila, nebude vůbec divné, když vyrazí ihned se záminkou, že to chce mít rychle za sebou.

***

K sídlu v říši tmy dorazily ještě několik hodin před setměním. Slunce postupně pohasínalo a rusovláska stín, jenž její pokoj zahalil, přivítala s otevřenou náručí. Zrovna seděla v křesílku s béžovým čalouněním a uvažovala o královniných slovech. Tento člověk obelhal smrt. Zamračila se. Co to asi mohlo znamenat? Teran se nikdy nezmínil, že by jej chtěl někdo zabít. Dokonce ani Eirin o ničem nevěděla, tak proč v ní královnina slova zanechala jednu otázku za druhou?

Ťuk. Ťuk. Ťuk. Protočila očima, neboť moc dobře věděla, koho očekávat. Měla se za ním stavit okamžitě, co se dá nějak do pořádku, ale neudělala to. Místo toho popíjela čaj a přemýšlela. Jakmile se však ozvalo další zaťukání, křikla dále a střelila pohledem ke vcházejícímu muži. Nezapomněla ani pozvednout jedno obočí, aby dala důraz na svou otázku: „Co tady děláš?"

Teran se nijak zvláštně netvářil. Eirin mu nejspíš o jeho osudu nic neřekla a nechala to na Rině, aby se s tím poprala sama. Ta svou přítelkyni v duchu proklínala, ale nejspíš udělala dobře. Kdyby sem Teran nakráčel s nožem, aby dívku zabil dřív, než ona jeho, nejspíš by tím na svou oddanou fae ve vedlejším pokoji moc nezapůsobil.

„Nemůžu svou milenku vidět poté, co si prošla rozchodem a rozbila si hlavu?" poukázal s poťouchlým úsměvem na rtech na její zamašličkované zranění a opřel se o parapet nedaleko Riny.

„Nejsem tvá milenka, Terane," zavrčela. Že by opravdu splnila královnino přání? Aspoň by se zbavila jeho otravných keců.

„Orel i královna si myslí něco jiného," pokrčil rameny. „Ale neboj, nemám ti za zlé, že náš vztah zapíráš."

„Královna po mně chce, abych tě zabila. Nedělej mi to ještě snazší," zamumlala a napila se čaje, aby dala Teranovi čas na zpracování jejích slov. On se však i po chvíli ticha tvářil stále stejně neutrálně. „Ty se tomu nedivíš?" zeptala se ho nakonec, když už jeho neuhýbající pohled nedokázala vydržet.

„Proč bych měl? Vím, že po mně královna jde, i když jsem ale nečekal, že ten úkol svěří zrovna tobě, když no... když tě chce zabít."

„Jak o tomhle víš?" překvapeně zamrkala, odložila hrníček s čajem na stolek vedle křesla a se založenýma rukama se postavila naproti Teranovi. Sotva mu svou výškou sahala k nosu, což ji vytáčelo. Zrovna v téhle chvíli by s ním chtěla mluvit jako rovná s rovným.

Mlčel.

„Terane!"

Ticho

„Jak o tomhle sakra víš?!" zdůraznila každé slovo, přičemž v ní pobublával vztek. Něco jí tajil.

„Vím to, protože jsem si tím prošel taky, Rino!" křikl, zašátral v zadní kapse riflí a vrazil jí do ruky fotografii, na níž byl on. On o pár desítek vílích let mladší, usmívající se od ucha k uchu. On s blankytně modrým květem na zádech.

„Co to..." zalapala po dechu a hrdlo se jí stáhlo. Okamžitě se jí začaly v hlavě spojovat zmínky o jeho křídlech, o jeho osudu. Proč nemá Teran křídla tak, jako všichni ostatní?... Přišel o ně... Odstranění květu fae zabije... Tento člověk kdysi obelhal smrt... Ten blbec má životů jak kočka...

„Rino," promluvil tiše, jako kdyby se bál, aby drobnou dívku nepolekal. Ona jej však nevnímala. Spojovala si všechny kousky skládačky a snažila se přijít na to, proč s ním právě teď mluví, proč je mezi živými a proč vlastně nezemřel, když jí sám říkal, že fae po odstranění květu zemře.

„Proč žiješ?" zvedla své oči k němu. Míhaly se v nich různorodé pocity. Nejvíc však převládala zvědavost a lítost. Mrzelo ji, jaký ho potkal osud.

Uchechtl se. „To je mi teda otázka."

„Myslím to vážně, Terane," zvážněla. „Měl bys být podle svých vlastních slov už dávno mrtvý."

„Ale nejsem. Teď však není ta pravá chvíle, abych ti na to odpovídal."

Zamyslela se. „Právě mi něco došlo... Když jsem se ptala, proč jsem tady, proč jsi mě sem odnesl... Nechtěl jsi, aby mě potkal ten stejný osud jako tebe. Bál ses, že bych smrt neošálila tak, jako ty."

Přikývl a natáhl k ní ruku. Neucukla, když se jeho prsty dotkly její tváře a lehce ji pohladily. „Jsi jediná, koho jsem s květem poznal. Nedokázal jsem... nechtěl jsem, aby tě potkalo to samé."

„Ukážeš mi to?" zašeptala a on pozvedl tázavě obočí. „To místo, kde tě zbavila královna květu."

„Jak víš, že to byla královna?"

„Domyslela jsem si to... A možná jsem slyšela, jak se bavíš s Orlem o tom, že ti Rhoďané něco udělali. Po tom, co jsem zjistila o mém osudu, nebylo těžké si spojit dvě a dvě dohromady."

„Rhonie neví, o jak skvělou královnu by mohla přijít," broukl s úsměvem na rtech a otočil se k Rině zády, načež si začal svlékat tričko. Rusovláska téměř instinktivně natáhla své prsty k jeho odhaleným zádům. Celé je pokrývaly jizvy a přesně uprostřed, kde i ona cítila, že jí vyrůstá květ, byla kůže nejtmavší, zvrásněná a poškozená nejvíc.

Přejížděla přes každou linii, dotýkala se ho na místech, kde to ještě nikomu nedovolil a ona cítila, jak se při sebemenším pohybu jejích prstů napnul a zadržel dech. Netušila, jestli ji to těšilo, každopádně mu za to všechno byla vděčná. Svěřil se jí se svým tajemstvím a ona od téhle chvíle věděla, že královnino přání nesplní. Nemohla zabít někoho, kdo byl jako ona.

Koukl na ni přes rameno a pozvedl jeden koutek úst. „Nedopustím, aby se to samé stalo i tobě, Rino," zamumlal, načež se otočil a ji ovanula lehká vanilková vůně. Nevadila ji tak, jako ve Vrisei, ale jednoduše se jí líbila. A potom udělal krok k ní.

Nestihla si ani pořádně prohlédnout jeho odhalené tělo, a už měla tvář uvězněnou mezi jeho hřejivými dlaněmi. Koukala do jeho zářivých nebesky modrých očí a říkala si, jestli se jí to třeba jen nezdá. Věděla, že by s ním tak uvolněná být neměla, ale přece jen byla.

„Co to děláš, Terane?" zašeptala, když se k ní začal pomalu naklánět. Nepanikařila. Stála přišpendlená na místě jeho uhrančivým pohledem a čekala, co se bude dít.

„To, co jsem měl udělat už dávno," vydechnul a poté své rty přisál ve vášnivém polibku k těm Rininým.

Měla to očekávat. Všechno tomuhle nasvědčovalo, ale ona se v tuhle chvíli chovala jako třináctka a čekala, než udělá Teran ten první krok tak, jako si to vysnila.

Tenhle polibek nebyl však ani zdaleka obyčejný. Necítila hořkost slz jako při líbání s Orlem, ani faleš z úst Adama. Cítila hřejivé teplo a vášeň, která se v ní při každém setkání s Teranem znovu a znovu probouzela, aniž by o tom sama věděla. Je dva však spojovalo něco mnohem hlubšího, než jen city. Byl to osud, který jejich vílí nitra spojil rudou nitkou k sobě a nedovolil jim se odtrhnout. A Rina to ani nechtěla. Celé její nitro hřálo a tělo vyplňovalo blaho. Pociťovala každý Teranův pohyb. Jeho ruce pozvolna přešly přes krk až k těm jejím, než nakonec skončily v pase, za nějž si ji k sobě přitáhly a ona vybuchla.

Noc prořízl svit plápolajících plamínků svíček, které poháněla Rinina touha po noci v objetí někoho, kdo ji nezradí.