„Měla bych přestat pít, protože potom vidím šílenosti jako portály, víly a létající ostrovy."

***

Jakmile se za nimi s hlasitým zavrzáním zabouchla branka, Rina pochopila, že je konec. Zpytovala svědomí, omlouvala se v duchu za všechno, co provedla, ať už rodičům, nebo jejím přátelům, a děkovala lidem, kteří ji drželi posledních pár let nad vodou.

Doufala, že ti divní muži nejsou z nějaké sekty a nehodlají ji zabít. Vždy při návratu z brigády v pozdních hodinách měla strach, aby ji někdo nepřepadl, a právě nyní by byla raději v nějaké smyšlené kouzelné zemi, než mrtvá někde v temné uličce, kde by ji nikdo nenašel. Bohužel však netušila, jak daleko od pravdy její přání bylo.

Po chvíli se nejvyšší z mužů zastavil před jedním ze statných kaštanů v parku, skrz jehož korunu prosvítalo tlumené měsíční světlo. Natáhl kostnatou ruku před sebe a začal mumlat slova, kterým dívka nerozuměla. Zněla podobně jako latina a ze všech těch blábolů a jí cizích slov díky své chabé znalosti mrtvého jazyka pochytila jen jedno slovo. Brána.

Jako kouzlem se prostor před stromem zavlnil a v Rině by se krve nedořezal. Muž zaťal ruku v pěst. V tu chvíli se onen vlnící se vzduch rozzářil modrým světlem, před kterým si musela dívka zakrýt oči rukou, aby ji neoslepilo. Zalapala po dechu a i muž vedle ní musel cítil, jak se napjala.

Když s ní chtěl jakkoliv pohnout, nehnula se. Stála tam jako přikovaná a zírala na to zářivé cosi. Absolutně nechápala. Nemohla uvěřit vlastním očím. Mrkala, štípala se do ruky, ale onen portál tam pořád byl.

Co když mi někdo něco hodil do pití? Nemám vidiny? Zavrtěla hlavou a pohlédla na strom znovu. Brána do neznáma nezmizela.

Prapodivná síla, která se vzala bůh ví odkud, vířila v kmeni a čekala, než k ní Rinu dotáhnou. Nedokázala dál odporovat. Strach ji úplně ochromil, což mělo za následek to, že ji jeden z nich musel popostrčit. Byla tak v šoku, že veškeré pomyšlení na odpor odpadlo a nahradilo jej smíření. Stejně by se ze sevření nedostala. To už odstatně zkoušela.

Dívka civěla na onu bránu a s každičkou další minutou se připravovala na to, jaké to asi bude, až se její tělo s tou prapodivnou vířící věcí střetne. Třeba se jí to všechno přece jen zdá a ona nakonec narazí do stromu.

Muži v pláštích si byli jistí. Věděli, co dělají. Jakmile se Rina nadechla a potom vydechla, povolila svým nohám, ať dělají přesně to, co jim je souzeno – jdou. A tak je poslušně následovala až k modrému oválu. Jeden krok. Druhý. Třetí. Ztráta půdy pod nohama. Její tělo obalilo nečekané teplo, jež se v přívalech střídalo s chladným vánkem. Čekala zhoupnutí jako na horské dráze, zatočení hlavy, nevolnost. Nic z toho se však nekonalo a ona za to byla ráda. Nesnášela kolotoče a další stroje, které sice v lidech dokázaly vzbudit adrenalin a nadšení, ale taky jim dost přitížit. Převážně co se žaludku a obsahu v něm týkalo.

Držela oči křečovitě zavřené až do chvíle, než znovu ucítila pevnou půdu pod nohama. Jakmile ji však pustil na zem i muž, jenž ji držel v náručí, měla problém nespadnout na zadek. Po rozlepení víček ji totiž oslepilo prudké světlo. Celý svět se s ní zhoupnul a ona si opravdu myslela, že omdlí. Naneštěstí její pád utlumil strom za jejími zády, který nejspíš musel sloužit k otevření portálu z druhé strany.

„Vítejte v Rhonii, slečno Valentová."

Vše, co se odehrálo potom bylo i pro Rinu moc. Opravdu by měla přestat tolik pít, protože to na ni nemělo očividně moc dobrý vliv.

Sledovala krajinu rozprostírající se před ní a prohlížela si nevěřícným pohledem každičký drobný detail, ať už se jednalo o stromy, trávu, nebo hory v dálce. Pokud byl tohle sen, nechtěla se probudit. Maminčiny pohádky v tu chvíli ožily a ona se znovu stala dítětem s neomezenou fantazií. Dítětem, jež přes své duhové brýle nevidělo onu zkaženost světa. Ona ji však viděla, i když si nyní připadala jako ve snu.

Stáli na jednom z menších vznášejících se kusů pevniny, jež levitovaly jen tak v prostoru kolem jednoho velkého ostrova, na jehož konec Rina nedohlédla. Rozprostíral se na něm snad celý svět. Hory prorážely svou výškou mračna, lesy sloužily jako zdroj stínu a řeky spolu s jezery napájely celou říši. Nedokázala pochopit, jak je tohle všechno možné.

Aby toho nebylo málo, řeky nekončily někde v moři, jako to bylo v případě Země, nýbrž padaly přes okraj a ztrácely se kdesi v mlze pod nimi. Dívka málem tuhle řítící se vodu následovala nebýt jednoho z mužů, který ji zachytil dřív, než stihla z onoho ostrůvku spadnout do nicoty.

Se zděšením v očích a s hlasitě tlukoucím srdcem několik metrů couvla jako poplašená husa a napřímila se. Poté s lehkým úsměvem značícím dík na svého zachránce pohlédla, i tak však pozorně sledovala každý jeho pohyb.

Její náhlý křik přehlušil všechny ostatní zvuky. Nyní už ji však strom nezachránil. Sletěla pěkně na zadek, načež se ze země hodně rychle vyškrábala a přitiskla se ke stromu, který je do téhle země přenesl. Vytřeštěnýma očima hleděla na onoho muže. Nebyl to však člověk, jak zprvu myslela.

Nepůsobil vůbec vyhuble, spíš naopak. Jeho průsvitnou bledou kůži nahradila jemně opálená. Stále měl na sobě plášť, avšak na rozdíl od jeho kumpánů si kápi sundal. Neměl co skrývat. Právě díky tomuto činu si ho dívka mohla pořádně prohlédnout.

Úzký oválný obličej s jemnými mužskými rysy lemovaly světlé vlasy barvy karamelu protkané jemnými stříbrnými nitkami, od nichž se odrážely paprsky světla a prameny sem tam působily jako kdyby se třpytily. Barvu očí přes jeho husté obočí bohužel nezahlédla, i když ji zajímalo, jestli jsou taky tak čarovně uhrančivé jako jeho vlasy. Díky jeho nosu si u Riny vysloužil ptačí přezdívku. Nepatřil zrovna k těm dokonale tvarovaným nosům, které dívka vídala v časopisech, nýbrž se pyšnil svou zahnutostí tak moc, až připomínal orlí zobák. Rina se mu vůbec nedivila, že nosil kápi, když mu celkový dojem z pohledného obličeje kazil onen nos.

Nejvíc Rinu však překvapily uši. Z vlasů vyčuhovaly díky svým zašpičatělým koncům a právě ony ji tak vyděsily spolu s dvěma blanitými křídly, která složil sotva si všiml, že se nebohá dívka polekala. Nepotřebovala si prohlížet jeho společníky. I bez nápovědy jí došlo, že budou vypadat podobně jako on.

Na nic nečekala. Prudce se otočila a začala dlaněmi osahávat kmen stromu a mumlat latinský překlad pro bránu: „Porta! Porta! Porta!" Nebylo jí to však k ničemu. Brána se dokázala aktivovat pouze magií, kterou ona neoplývala. Navíc neznala ani ostatní slova zaklínadla.

„Do háje!" zafuněla odevzdaně, když za sebou zaslechla pobavené uchechtnutí. Museli ji považovat za blázna. Postavila se se zdviženou hlavou mužům čelem, přičemž se stále držela stromu, jako kdyby ji měl ochránit.

„Co jste sakra zač?!" vyhrkla. Její srdce se ne a ne uklidnit. To jí však nezabránilo v tom, aby si od nich nedržela dostatečný rozestup, i když by jí to bylo nejspíš stejně prd platné, kdyby se po ní rozhodli vystartovat.

„Jsme vílí muži, neboli fae, pokud trváte na našem oficiálním pojmenování."

„Víly?" nechápala. Rinina hlava se snažila všechno vstřebat, ale dívka cítila, že to není v jejich silách. Muselo to být smyšlené. Nic takového přece neexistuje!

„I vy se stanete jednou z nás. Bylo tak přece domluveno."

„Domluveno? Já jsem s vámi nic nedomlouvala! A o téhle šáhlé zemi nic nevím!" vyjela na ně.

Muž s orlím nosem pozvedl nechápavě obočí a chvíli uvažoval. Proč ta dívka o Rhonii nevěděla? Měli jí přece vše vysvětlit. Pokrčil rameny. Třeba zapomněli. Hlavní ale bylo, že je zde a nikam neuteče. Ne bez Leonina souhlasu.

„Budeme muset jít, královna nás zajisté již očekává."

Rina zaváhala. Nechtěla je následovat. Ne proto, že by ji myšlenka prozkoumávání kouzelného světa nelákala, ale protože ji děsili. Nevěřila jim ani nos mezi očima, natož křídla a celou tuhle bájnou zemi, která byla určitě jen výplodem její fantazie. Nakonec přeci jen nedůvěřivě vykročila jejich směrem a očima posuzovala úzký skleněný most, jenž ostrůvek spolu s kontinentem spokoval. Ani ten si její důvěru nezískal.

Zhluboka se nadechla, odlepila oči od propasti pod nimi a mostem samotným, zatnula zuby, vystrčila bradu a vydala se vstříc tajům své opilé mysli.

Tak už se probuď, Rino!