„Čekala jsem, že naše odloučení nezvládne."

***

„Ten začátek můžeš přeskočit," poradil Rině Orel, když viděl, jak s malinkým písmem v knize bojuje. „Je to jen úvod o tom, že nejsme žádné pohádkové bytosti."

„Proč mají vůbec víly křídla, když nemůžou podle tohohle," pozvedla knihu, „létat?"

„Je to zdroj naší magie a lidé si nás často spojovali právě se světluškami, protože fae světla ve světě lidí lehce září, pokud nevědí, jak svou vílí stránku potlačit a skrýt se tak mezi smrtelníky."

„A zkoušel jsi to někdy? Myslím létání," uchechtla se při představě padajícího Orla z nějakého vyvýšeného místa.

„Bohužel ano. Do teď si pamatuju tu bolest, když jsem si zlámal žebra."

„Au," přivřela bolestně jedno oko. „A co květ? Odkud ten přišel?" Otočila stránku, kde začínalo povídání o křídlech a magii s nimi spojené.

Pokrčil rameny. „Pokud vím, tak je to prostě vedlejší účinek nektaru. Neviděl bych v tom nic speciálního. Každopádně většinu tvých otázek by měla zodpovědět právě ta kniha, takže nikam nespěchej a dávej při čtení pozor. Bude se ti to hodit," mrkl, načež vstal z křesla a zamířil ke dveřím.

„Orle?" zavolala na něj těsně předtím, než stačil odejít.

„Ano?" pohlédl na dívku přes rameno a na tváři se mu objevil lehký úsměv.

„Nedávej si to za vinu." Myslela své zranění a fakt, že se ji pokusil někdo otrávit. „Nemohl jsi to vědět... A já... Ten večer jsem si víceméně užila."

Kývl. „To jsem rád." To už ale Rinu nechal v komnatě samotnou, aby se mohla plně ponořit do nového čtení.

Rusovláska chvíli váhala. Nahuštěný text ji ani v nejmenším nelákal, ale informace, které by mohl skrývat ano, proto se pohodlně usadila, dala pozor, aby si květ nijak nezamáčkla, a pustila se do čtení první kapitoly s názvem Původ víl. Alespoň nějak se mohla zabavit.

Hodiny plynuly, Rininy oči kmitaly po stránkách a světlo za okny přecházelo postupně v odstíny purpurové, když pohasínalo i druhé ze sluncí a na obloze se začínaly objevovat první hvězdy v závěsu s měsícem. Zonya dívku navštívila před více než hodinou, aby jí donesla pečlivě připravenou večeři a rozsvítila svíce v pokoji. Jídla se však Rina ani nedotkla, neboť byla zaujatá textem, na který náhodně v knize narazila. Jednalo se o magii spojenou s květem a ona kapitola rusovlásce prozradila víc, než by nejspíš podle zašlého písma měla.

Hltala každé slovo týkající se ohně, ale její pozornost upoutal i název elementálové, o nichž se sice dočetla jen několik kratičkých vět, ale i tak zjistila, že není ani zdaleka jedinou fae s květem, jak si myslela.

„Voda, země, vzduch, oheň," četla nahlas výčet čtyř elementů a u toho si prohlížela otrhané obrázky dívek a mužů s různobarevným květem na zádech. Fotografie byly sice zašlé, ale i tak dokázala Rina rozeznat jasné barvy: nebesky modrou, travnatě zelenou, zářivě žlutou a ohnivě rudou. Čtyři barvy spojeny se čtyřmi druhy květů a čtyřmi různými silami.

Tahle informace však nebyla jediná, která Rinu překvapilo. Zjistila toho o tomhle místě mnohem víc. S rozevřenou knihou v náručí se přesunula potichu k pootevřenému oknu a zadívala se do zahrad. Očima vyhledala skleněný altán a zkoumala světlo z něj vycházející. V den, kdy se tam střetla s Teranem mělo ono světlo namodralou barvu, nyní, když si dívčiny oči přivykly na tmu, se však jeho odstín měnil. Modrá, zelená, žlutá... červená však chyběla.

Proč ten altán září stejnými barvami jako jsou přidělené květům? pomyslela si a nakrabatila obočí. Iwixovi sice moc neveřila, ale zítra by se jej mohla na onen jev zeptat. Nenápadně v souvislosti s knihou, aby ji z ničeho nepodezříval.

Založila si knihu na stránce o elementálech a položila ji na stolek hned vedle čekajícího již vychladlého jídla. Povzdechla si, přičemž očima zkoumala zahradu. Nakonec se však přece jen oddala hladu, usadila se před přichystanou večeři a dala se do jídla. Naštěstí jí ani jediné sousto nijak neublížilo.

***

„Pokud zvládnete vytvořit alespoň kouř, dostanete to, co pro vás dnes lady Eirin obdržela," poukázal Iwix na hromádku pečlivě srovnaných obálek na stole, které dívka už od učitelova příchodu netrpělivě hypnotizovala. Tušila, co se v nich bude skrývat – odpovědi na dopisy své rodině. Po ničem jiném netoužila víc, než si konečně přečíst, jak se všichni mají a jestli se o ni nebojí. Ani slovem se o Rhonii nezmínila, proto ani nečekala, že by kdokoliv tušil, že není na výletě, ale v bájné magické zemi plné okřídlených, mnohdy otravných lidí. I tak by ji však potěšila každá maličkost.

„Co mám teda udělat?" střelila po Iwixovi pohledem a stáhla rty do úzké soustředěné linky.

„Zaměřit se na knot a zkusit ve svém nitru probudit oheň. Možná to bude se zraněným květem složitější, než kdybyste byla plně při síle, ale i tak věřím, že se vám to povede." Uchopil do pravé ruky svíci a podal ji Rině. Ta ji beze slov přijala a poté už muže nevnímala.

Soustředila se na tenký zahnutý kousíček provázku, jako kdyby jí šlo o život. Nadechla se a vydechla, jednou mrkla. Nic se nedělo. Zkusila zavřít oči a onen oheň ve svém nitru nejdřív probudit a poté až vyslat ke svíčce, ale ani to nepomáhalo. Protočila oči a začala neklidně podupávat nohou.

„Nemyslete na ty dopisy. Akorát vaše myšlenky zabavují a nedají jim prostor, aby se zaměřily jen na váš jediný úkol," radil tiše.

Snaha Rině však připadala skoro zbytečná. Nic se nedělo. Necítila se nijak zvláštně a knot svíce se ani nehnul. Ztrácela trpělivost. Kmitala očima po místnosti, aby je něčím zaneprázdnila, než se setkala s šedivým upřímným pohledem sedícího Orla za stolem, který ji tiše pozoroval. Usmál se.

Dívka v tu chvíli pocítila příval tepla. Nechtěla přemýšlet nad tím, odkud se v ní vzal, ale své příležitosti využila, přeměnila jej na oheň a s očima upřenýma na svíčku vyslala onu energii z nitra až ke konečkům prstů. Knot vzplál jasně oranžovým plamenem, čímž si vysloužila uznalé Iwixovo poplácání po rameni.

„Slib je slib," vzal Rině z rukou kus vosku, který okamžitě zhasl, a schoval jej zpět do své brašny. Rusovláština magie nebyla zase tak silná, takže se svíce nestihla ani pořádně zahřát. „Od teď tohle trénujte se všemi svíčkami v téhle místnosti. Až se vám podaří zapálit všechny najednou, pošlete pro mě a budeme pokračovat."

„Ale to bude trvat věčnost!" křikla Rina po svém učiteli, jenž se měl k odchodu.

„Čím dřív se do svého nitra ponoříte a porozumíte magii, tím snáz ji poté při obřadu za úplňku odevzdáte."

Takže o tom ví i on...

Střelila pohledem k Orlovi, který se netvářil nijak překvapeně. V jeho očích však zahlédla smutek a okamžitě zalitovala, že mu o svém plánu nepověděla dřív. Musel tušit, že se nechce květu zbavit jen tak.

„Kdy jsi mi chtěla říct, že chceš Rhonii opustit?" pronesl chladně a probodával zaraženou dívku pohledem.

Rinu okamžitě bodlo u srdce. „Odkud to víš?"

„Řekla mi to Eirin, ale ona si tvůj hněv nezaslouží. Myslím, že bude smutná po tvém odchodu stejně, jako my všichni."

„My všichni? Takže ty taky?" pozvedla obočí, přešla ke stolu z bílého dřeva a opřela se o něj, načež se natáhla pro první z obálek. Nehtem ji roztrhla, vytáhla úhledně složený papír a začetla se. Tohle musel psát Adam.

Orel si mezitím svou odpověď pečlivě promýšlel. Neměl důvod před dívkou cokoliv tajit, ale Eirin mu jasně řekla, aby se od ní držel dál. Z přemýšlení ho vytrhlo až pobavené Rinino uchechtnutí. V jejím hlase však zaslechl stopy vzlyku. Rusovláska jako kdyby vycítila jeho pohled, otočila hlavu na druhou stranu a hřbetem ruky si utřela několik slz, které jí unikly.

„Mohla jsem si to myslet," pronesla sarkasticky do ticha a Orla tím úspěšně vykolejila.

„Myslet co?"

Zavrtěla hlavou. „Neodpověděl jsi mi na otázku."

Odmlčel se. „Samozřejmě že bych byl po tvém odchodu smutný taky. Copak to není očividné?" vstal a postavil se s rukama zaraženýma do kapes před Rinu.

„Co přesně?"

„Ale nic," uhnul pohledem tentokrát on a chystal se od dívky vzdálit. Tu však nyní poháněl vztek, bolest a dlouho zatajované city. S proměnou jako kdyby se vše znásobilo a ona si toho byla plně vědoma. Právě proto Orla uchopila za zápěstí a otočila si ho zase k sobě.

„Umíš dělat, že se nic nestalo?"

„Proč?" Prohlédl si ji zmateně. Nepobíral, proč se jej na takovou věc Rina ptá zrovna teď.

„Tak umíš?" trvala na svém.

„Jo–" nedořekl, neboť se v tu chvíli na jeho rty přilepily ty Rininy a ať už se tomuto okamžiku vyhýbal jakkoliv, nedokázal se odtrhnout.