„Dokážou mě lívance na tomhle místě udržet?"

***

„Rino? Jak se cítíš?" optal se dívky muž s orlím nosem, zatímco se opřel o jeden ze sloupů postele s nebesy. Rusovláska mu den ode dne, co se navrátili do paláce přišla tišší a zamlklejší, než obvykle. Dával to za vinu absenci učitele, který jí měl s magií pomoci, ale i tak ho zajímala Rinina odpověď. Strachoval se o ni. Dokonce ani Eirin ji nedokázala při každodenním posezení spravit náladu a on nevěděl, co si počít.

„Měla bych se nějak cítit?" pohlédla na něj olivově zeleným pohledem, kterým si ještě před chvílí prohlížela své rudě nalakované nehty, jejichž barvu by si momentálně nejraději seškrábala, aby neměly tak křiklavý odstín připomínající Rininu sílu, která by mohla kdykoliv znovu vybuchnout.

„Pokud vím, tak lidé také prožívají radost, smutek, lásku," naklonil hlavu na stranu.

„Zapomínáš, že už několik dní nejsem člověk," pokusila se znít neutrálně, ale při posledním slově se jí hlas zlomil, čehož si Orel okamžitě všiml a položil svou ruku na tu její v klíně. Neměl žádné postranní úmysly, chtěl být pro dívku přítelem, kterého nyní, když nebyla Eirin dostupná, Rina potřebovala.

„V srdci jím pořád jsi. To se nezmění," usmál se a Rina tak měla poprvé možnost vidět roztomilé ďolíčky ve tvářích.

„Eirin říkala, že mě chce královna zbavit květu," začala.

„To ano. Ale lze to pouze o úplňku...v našem slova smyslu," zazubil se a prohrábl si vlasy, čímž po stěně vedle nich roztančil drobné tečky odrážejících se slunečních paprsků o jeho třpytivé prameny. „Jedná se o jev, který nastává jednou za půl roku. Obě slunce pohasnou a měsíc se dostane přesně mezi ně."

„Nemůžu čekat půl roku!" zakňučela. Byla zoufalá. Bála se o svou rodinu. Uběhly už dva týdny ve vílím světě, což znamenalo jeden v tom lidském, a ona stále nedostala jakoukoliv zprávu, že by její rodina obdržela dopisy, které jim měl Teran doručit. Opravdu začínala pochybovat o pravosti jeho slov a smiřovala se s tím, že bude mít po svém návratu domů hodně co vysvětlovat.

„Nebude to trvat tak dlouho. Tento úplněk se má na obloze objevit za dva týdny. To snad tvůj učitel magie konečně dorazí a ty se stihneš naučit vše potřebné ještě předtím, než přijdeš o květ i jeho sílu."

„Cože?" zarazila se. „Proč se teda mám učit všechny ty blbosti, když potom svou sílu ztratím?"

„Abys tady do té doby nepodpálila celou Rhonii."

„Pokud si ten váš milovaný učitel nepohne kostrou, tak nejspíš podpálím," protočila očima a podepřela si rukou opřenou o kolena bradu. Opravdu netušila, co bude v paláci celé dva týdny dělat. Už teď se nudila a to chodila s Eirin každý den do zahrad, povídaly si, procházely se palácem a dělaly snad vše, co jim Orel vysloveně nezakázal. Chybělo jí psaní s přáteli, projíždění Instagramu a koukání na videa. Doma by si nějakou zábavu určitě našla, ale tady měla pocit, že se s každou další minutou propadá do propasti, ze které by ji mohla zachránit nějaká pořádná akce. Kde je to dobrodružství, jež si vysnila?

Povzdechl si. „Co děláš dneska večer?"

„Nejspíš se budu potloukat v některé ze tří místností tohohle pokoje. Proč?"

„Nechtěla bys zajít na večeři? Znám ve městě jeden moc dobrý podnik, kde by se ti mohlo líbit."

„Já můžu i do města? Myslela jsem, že z palácových pozemků nemůžu vystrčit ani paty," podivila se Rina a vzhlédla k Orlovi.

„Samozřejmě. Upřímně se divím, že tě ještě nenapadlo se jít do centra podívat."

„Hmm... Mají v tom tvém podniku alkohol?" zabloudila myšlenkami na ono opojné zapomenutí, které mnohdy po požití tvrdého následovalo. Alespoň by potom nemusela myslet na svou rodinu a problémy, které jí květ přinesl, a konečně by se zabavila.

„Něco by se tam našlo."

„V tom případě fajn... Půjdu, ale něco mi slib."

„Ano?" v očích se mu šťastně zablýsklo.

„Seženeš mi rifle a tenisky."

***

„Co to máš, u všech fae, na sobě?!" přelétla Rinin outfit Eirin. Když pro ni nechala Rina poslat, opravdu nečekala, že ji uvidí v něčem takovém. Tohle oblečení vídala jen na Teranovi, ale představit si v něm dívku? To nedokázala. Proto byla nyní tak rozhozená. Sama si zakládala na krásných šatech, které jen podtrhovaly její ženskost, avšak to co si na sebe její přítelkyně oblékla? Neměla slov.

„Dej pokoj, Eirin! Konečně se můžu pořádně nadechnout a aspoň si někde po cestě nerozbiju nos. Maximálně jenom tehdy, když se mi rozvážou tkaničky, což nehrozí, koukej," poukázala pyšně na mašličku, kterou pro případ ještě jednou zauzlovala, aby svá slova potvrdila.

„Po jaké cestě?" nechápala. Myslela si, že mají večerní zábavu strávit spolu tak, jako každý den od doby, co do paláce dorazily.

„Orel mě pozval na večeři," pokrčila rusovláska nenuceně rameny a své kadeře si stáhla černou gumičkou, kterou neustále nosila kolem zápěstí.

„To že udělal? Nikdy nikoho nikam nepozval."

„Třeba jenom chce, abych se neunudila k smrti."

„A proto se ti dvoří?" pozvedla dívka obočí, načež založila ruce na prsou nevelkých rozměrů.

„Co se mi?" zastavila se v pohybu a otočila hlavou směrem k Eirin.

„Dvoří. Nevím, jak se tomu říká u vás. Většinou se jedná o jednu z mála schůzek, které následně vedou ke vztahu."

„Nepřeháněj," rozesmála se. „Myslel to dobře. To tvé dvoření bych očekávala spíš od Terana, než od něj. Určitě o nic nejde."

„Když myslíš."

„Vím," mrkla, načež do sebe kopla poslední lok vody. S ubývajícím světlem se její tělo postupně oteplovalo a ona netušila, čím to může být. Bylo jí horko a rozhovor s Eirin zvláštní pocit v břiše jen umocnil. Nejraději by si jednu vrazila. Nechtěla být nervózní, když o nic nešlo. Je to přece jenom večeře, namlouvala si a doufala, že jí alkohol pomůže se tohohle divného stavu zbavit.

„Nemám jít s tebou?" navrhla Eirin.

„Zvládnu to sama," pousmála se, načež si posledním tahem nanesla řasenku i u druhého oka a několikrát zamrkala. Nádech. Výdech. Zazubila se sama na sebe a potom vykročila směrem k Eirin, která ji pozorovala se zamyšleným výrazem ve tváři. „Bojíš se víc o mě nebo o Orla?" zeptala se jí pobaveně.

„Samozřejmě že o tebe!" zamračila se, ale okamžitě své stažené rty do úzké čárky uvolnila a koutky úst pozvedla. „Můj bratr ať se klidně tím jídlem zardousí."

„Postarám se o to," zakřenila se Rina a i s pobavenou Eirin v závěsu poté opustila komnatu a zamířila na nádvoří, kde se měla setkat s Orlem.

***

„Jsem rád, že tě má sestra nezdržela," nabídl Orel Rině rámě a ta jej s protočením očí přijala.

„Bojíš se, že bych nakonec nepřišla?" zazubila se. S mužem vedle sebe si připadala najednou o něco uvolněněji. Zase se cítila sama sebou.

„Bál jsem se, že by tě zavřela někde ve sklepeních."

„Koho mi to jenom připomíná?" uchechtla se a otočila hlavou doleva, aby si prohlédla cestu k paláci, kterou posledně prospala, a před několika dny byla tak vyřízená, že chtěla po dlouhém cestování jenom padnout do postele a už nevstát, což jí nakonec Orel s Eirin umožnili.

Prohlížela si rudé vlající vlajky ve větru, zlaté zdobení sloupů a zídek a květinovou výzdobu, jež vypadala neustále tak živě a čerstvě, až Rina uvažovala nad tím, jestli samotné květy v girlandách náhodou nerostou i normálně.

„Co je to vůbec za podnik?" prolomila ticho po několika minutách chůze, přičemž si uvědomila, že jí silná vanilková vůně nesoucí se městem ani zdaleka nevadila tak, jako první den.

„Jeden z mála, ve kterém umí vařit," pousmál se. „Chodím tam pokaždé, když už mám dost všeho toho honosného jídla v paláci."

„Ty jíš přímo s královnou? Myslela jsem si, že jíš někde v kuchyni daleko od vší té šlechty."

„To jsi někde vyčetla?" pobaveně se pousmál a zabočil za roh jednoho z domů stojícího na nejnižší z teras, za nímž se jim konečně otevřel výhled na malebně vyhlížející stavbu porostlou břečťanem. Před ní stálo několik stolů, u kterých se doslova nenašlo prázdné místo. Orel však ani na vteřinu neváhal a vedl Rinu kamsi dozadu, kde i následně našel zarezervované sezení pod starým stromem ověnčeným světýlky.

„Všichni vědí, že se to tak dřív dělalo," utrousila, načež mu poděkovala, když jí odsunul židli a ona se na ni usadila. Okamžitě jí do očí uhodil červeně zbarvený koktejl s napíchnutou jahodou na okraji sklenice, který nesla žena k protějšímu stolu.

„Objednám ti ho, jestli chceš," všiml si jejího pohledu, kterým onu vábně vypadající tekutinu hypnotizovala.

„Chci," zamumlala a odtrhla od sklenice pohled, načež se střetla s tím Orlovým.

„A k jídlu?" podal jí papír, na němž byly vypsány nejrůznější pokrmy od salátu, který jedla Rina v sídle, až po guláš a další jídla ze světa lidí.

„Vy tady jíte i normálně?" prohlížela si šokovaně jednotlivé položky na seznamu.

„To, že jsme víly ještě neznamená, že budeme vegetariáni jako bájní elfové."

„Víš, že jsi právě řekl víly, že jo?" zazubila se.

„Kazíš mě," pokrčil rameny a poukázal na třetí pokrm odspoda. „Dej si tohle, určitě si to zamiluješ."

Okamžitě sjela očima až k Orlovu prstu, pod kterým se skrýval název, u něhož opravdu nečekala, že jej zde uvidí. „Lívance?!" vypískla radostně. „Budeš mě sem muset brát častěji," vřele se na muže před sebou usmála. Pro něj však její úsměv znamenal mnohem víc, než by na první pohled dívka čekala.

„S radostí."