„Umřít, nebo žít spolu s ohněm v těle?"

***

Následujících několik hodin se Rina potloukala prázdnými tichými chodbami jako tělo bez duše. Jediným zvukem v okolí byly její vzlyky a šouravé kroky, díky nimž nejednou málem upadla. Nedávala pozor, kam jde. Zkrátka se sídlem proplétala tak, jak ji nohy vedly, a rukávem šatů si neustále otírala tváře zmáčené od slz.

Eirin poslala pryč hned, jak se onu bolestnou zprávu dozvěděla. Přála si být sama a dívka, jež si na tomto místě vždy zvládla zachovat svůj nekončící optimismus, nedokázala ani několika povzbudivými slůvky ukonejšit její sklíčenou duši.

Oddychovala mělce a tiše až se skoro zdálo, jako kdyby nedýchala vůbec. Možná že si to tak i přála. Věděla však, že by tím nikomu nepomohla. Její žal by ublížení na zdraví neutišil a rodina by o ní stále nevěděla. Netušila, co si počít.

Posadila se na pohovku pod jedním z velkých oken, skrz které prosvítaly do chodby tlumené sluneční paprsky, a složila unavený obličej do dlaní. Neměla sílu dále před svým osudem utíkat. Nemohla však dělat jako kdyby se nic nestalo. Unesli jí, připravili o všechny, které kdy milovala, a nyní by měla být dobrou vladařkou? To se nikdy nestane, pomyslela si, čímž v sobě hned vedle neutichajícího smutku probudila hněv. Hněv a sílu, která nabila Rinino tělo novou energií a propůjčila květu přesně to, co potřeboval.

Dívka nevnímala, jak celá hoří, plane a ztrácí se mezi plameny, které pohltily celé její tělo, pohovku a nakonec postupně i všechny závěsy. Mizela se ve vlastních myšlenkách. Chtěla se pomstít všem, kteří jí takhle ukřivdili a plameny jako by ji poslouchaly. Plazily se po naleštěných kachličkách směrem ke všem dveřím, aby mohly každičký kousek Rhonie pohltit a spálit na popel.

Rusovláska hleděla malátně před sebe a veškeré její myšlenky směřovaly k rodině, jež vypitím nektaru ztratila. Cítila bolest i tlak, který jí v zádech a celé páteři vybuchnul, ale ten se zatnutými zuby potlačovala. V jistém slova smyslu jí dopomohly i znásobené pocity, které bolest zkrátka překřičely. Nepostřehla, jak se okvětní plátky jeden po druhém rozevírají a utvářejí z maličkého poupěte obrovský rudý plápolající květ.

Do reality ji vrátil až hlas kdesi hluboko v jejím nitru. Její vlastní hlas. Napřímila se a zadržela dech. Oheň byl ten tam, avšak plameny nasycené hněvem v ní stále plápolaly. Pootevřela šokovaně ústa. Strnula, když si všimla vší té spouště okolo. Co se stalo? Zavrtěla hlavou, srdce jí splašeně bušilo a ona s vědomím viny raději prudce vstala. Chtěla opustit místo činu, ať se zde jejím zapříčiněním stalo cokoliv. Rychlými kroky zamířila chodbami zpět do svého pokoje doufajíc, že ji takhle nikdo neuvidí.

Štěstí se jí však v této chvíli vyhýbalo obloukem a ona v první zatáčce vrazila do Terana, který ji okamžitě uchopil za ramena. Zaklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do obličeje. Marně v jeho nebesky modrých očích hledala jakési záchranné lano. Místo toho objevila šok a překvapení. Zorničky se mu stáhly téměř okamžitě, když si všiml jejího rozkvetlého květu a spouště za ní.

„Co se stalo?" zeptal se opatrně. Eirin mu řekla, co Rinu tolik rozhodilo, ale tohle rozhodně nečekal.

„Nevím," zamumlala a objala si paže. „Jak se té věci zbavím?" Koukla přes rameno na květ, kolem kterého se stále trochu vlnil vzduch.

„To nejde," zašeptal, přičemž přešel za Rinu a popostrčil ji k chůzi směrem k jeho komnatám.

„Nechci to! Nikdy jsem tady nechtěla žít!" rozplakala se. Její maska silné a sebevědomé dívky byla ta tam. Nedokázala už dál snášet tu bolest ve svém srdci.

„Rino, vím, že je to momentálně na obtíž, ale květu se nelze zbavit. Ne bez toho, aniž bys přišla o život i ty."

To ji zarazilo. Zemřít nechtěla, ale žít s květem a ohnivou mocí, díky níž málem podpálila celé sídlo? To nemohla.

„Kam mě vedeš?" vzlykla.

„K sobě. Potřebuješ si odpočinout a samotnou tě nenechám."

„Mohla bych být u Eirin," protestovala, neboť se jí Teranova myšlenka s JEHO pokojem ani za nic nelíbila.

„Ta nemá čas."

„Proč?"

„Stará se o našeho hosta," poslední slovo skoro vyplivl.

„Hosta?" podivila se a utřela si vlhké tváře.

„O Orla. Nevím, co tu chce, ale určitě to nebude nic pěkného."

„Co proti němu máš?" zajímala se.

„Osobně nic, jenom se mi nelíbí, jak běhá za královnou jako její poslušný čokl, toť vše."

Rina se zamračila. „A co máš proti královně? Je přece její strážce, musí se o ni starat."

Teranovi neuniklo tiché uchechtnutí. „Proti královně Leoně toho mám opravdu hodně. A už jen kvůli tomu nemám rád ani jejího čokla."

„Má jméno, Terane!"

Zakoulel očima. „Prostě jej nemám moc v lásce. Tečka. A teď pojď," popohnal ji k svižnější chůzi. Kvůli ní teď musel nechat uzavřít celé jedno křídlo, v němž naštěstí nebyly žádné důležité pokoje. Tedy kromě toho Rinina. Nemohl připustit, aby se o dívčině síle a plné proměně Orel dozvěděl. Zkrátka nemohl, i když věděl, že se tomu stejně nevyhne.

Zanedlouho přece jenom došli až ke dveřím jeho komnaty. Okamžitě prudce otevřel a zatáhl Rinu dovnitř co nejrychleji to šlo, aby její záda spolu s květem host v zahradách neviděl. Dívka se tak zmohla pouze na šokované zalapání po dechu, načež málem skončila na zemi a to jen díky tomu, že její paži Teran pustil dřív, než prudký pohyb ustála.

Její pád naštěstí utlumila měkká matrace postele, do níž se zabořila, přičemž jí do zad tlačil květ, který byl nejspíš pevnější, než čekala. S vytřeštěnýma očima sledovala Teranovo počínání. Chodil v pokoji z místa na místo, prsty zabořoval do svých polodlouhých vlasů a neustále si něco mumlal.

„Vysvětlíš mi už konečně, proč jsem tady?" posadila se Rina a zeptala se na otázku, na kterou ji slíbil odpověď.

„Je tu bezpečněji, než v paláci."

„O jakém bezpečí to mluvíš? O život mi nejde, tak proč bych měla zůstávat tady?" nezvládala vztek, který se v ní rozhoříval. Cítila v celém svém těle lehké šimrání, jež se s každou další sekundou stupňovalo, až nakonec nabylo na síle a povlečení pod jejíma rukama vzplálo. Okamžitě vykřikla a polekaně z postele seskočila.

„Co to, do prdele, je?!" střelila pohledem po Teranovi, který si nad Rininou otázkou pouze povzdechnul.

„Tvoje síla."

„To teď podpálím všechno pokaždé, když budu naštvaná?" objala si paže a posadila se raději do křesílka u zdi, odkud měla na celý pokoj a Terana dobrý výhled.

„Tak nějak. Musíš se naučit ovládat." Zazdil její otázku, na kterou stále nedostala odpověď.

„Jak?"

„Především nebýt naštvaná kvůli každé blbině," probodl ji očima, čímž způsobil, že Rina celá ztuhla. Měl pravdu. „A i když to nerad říkám, nejspíš budeš muset s Orlem zpět do paláce." V Teranově obličeji Rina dost jasně vypozorovala, že s touto skutečností není ani trochu smířený. „Každopádně hned, jakmile se naučíš ovládat, se vrátíš zpět."

„Nemůžeš mě tady držet!"

„Ale můžu," pousmál se. „Protože já jediný mám nějakou vazbu na tvou rodinu. Znám Olivii a tobě by se určitě nelíbilo, kdyby se k nim dopisy, které jsi jim dnes napsala, vůbec nedostaly, že ne?"

„Parchante," procedila skrz zuby.

Vítězně se usmál, přehodil peřinu napůl, aby nešly vidět ohořelé fleky, a poté se usadil na židli vedle stolu na druhé straně místnosti. „Nemáš hlad? Slíbil jsem ti to maso a od snídaně už uběhlo několik hodin. V lidském světě by byl právě čas na oběd," mrknul, natáhl ruku ke stříbrnému poklopu uprostřed stolu a odklopil jej. Na Rinu tak vykoukla pořádná porce kuřete s rýží a její žaludek souhlasně zakručel.

„Vážně si myslíš, že si mě udobříš masem?" zamračila se na něj, vstala a zamířila k němu, načež svýma olivovýma očima shlédla na talíř s jídlem.

„Nemám snad pravdu?" pokynul jí, aby se posadila a dala se do jídla. Rinino zavrčení a následné uchopení vidličky s nožem v něm probudilo jakýsi pocit spokojenosti. Vyžehlil si to.