„Jeden blbec a tři divní chlápci jsou dokonalým zakončením dne."

***

Tento den nebyl jako ty ostatní v Rinině životě. Dříve v tuto hodinu většinou lenošila na posteli a psala si s kamarádkami nebo svým přítelem Adamem, ale nyní ne. Dnes musela své sestře ukázat, že se umí odvázat i ve chvíli, kdy se to naprosto nehodí.

Vůně kouře a alkoholu se nesla potemnělým pokojem již nějakou chvíli a i dívce stojící před zrcadlem bylo jasné, že je na čase, aby svou přípravu dokončila. Ona však nechtěla. Nechtěla opustit svůj pokoj, vydat se peklu v přízemí a bavit se tak, jako každý pátek večer.

Prohlížela se. Mračíc se na odraz hodnotila svůj vzhled a doufala, že tohle všechno je jen jeden velký vtip. Večírky milovala a užívala si je, ale nyní její žaludek z neznámého důvodu metal kotrmelce. Nervozita. Tenhle pocit znala až moc dobře. Strach. Proč vlastně její nitro sužoval on? Nechápala to. Nikdy se nebála reakce rodičů tak, jako nyní. A přitom o nic vážného nešlo!

Ohlédla se přes rameno, aby zkontrolovala svou přítelkyni a sestru. Olivie se Sárou však její zamračené pohledy dokonale ignorovaly a tiše s obličeji zabořenými do mobilů čekaly, než se Rina dokope k odchodu.

I když uběhlo několik hodin od doby, co byla dívka zrovna se Sárou v jejich oblíbené kavárně, pojídala povidlové koláčky a zjistila ze zprávy Oliviin nápad, neodpustila jí. Rodiče odjeli brzy ráno do Prahy a dům přenechali svým dcerám. To ale nečekali, že jejich andílek vymyslí párty, i když moc dobře věděl, že ji měl zakázanou. Alespoň u nich doma.

Nyní už však bylo pozdě všechno rušit. Z přízemí se ozýval hluk již započatého večírku a všechno jídlo a pití někde zmizet prostě muselo.

Dívka na sebe opět pohlédla do zrcadla a frustrovaně si prohrábla vlasy barvy ohně, jejichž zbarvení zdědila po otci i Olivie. Dost možná svým činem právě zničila Sářino veledílo. Ta k Rininému štěstí pozornost věnovala mobilu a ne jí, jinak by byla na místě mrtvá, než by řekla švec.

Jsem v háji, pomyslela si Rina, když si při pohledu na své křiklavě rudé rty a upnuté šaty téže barvy uvědomila, že veškerá vina padne jen a jen na ni. To ona byla odjakživa ta, která žila nočním životem a porušovala pravidla v domě. Pokud by rodičům řekla pravdu, že s tímhle vším začalo její dvojče, nevěřili by jí.

Olivově zelenýma očima koukla na hodiny vedle zrcadla. Půl šesté. Už třicet minut v přízemí probíhala párty roku, jak ji Olivie nazvala. Rinina hlava silně protestovala a ze všech těch nervů ji začínala bolet.

Povzdechla si a rukou si promnula levý spánek doufajíc, že bolest odezní. Neodezněla. Její povzdech zaregistrovaly i ty dvě, jež se rozvalovaly na posteli, a zvedly své pohledy k ní. Olivie mlčela, neboť si dost možná všimla Rinina nasupeného pohledu, kterým ji propalovala, zato Sára okamžitě spustila svým pištivým hlasem, jaká je Rina kráva, když si právě zničila účes.

Ta to však Rina nijak nekomentovala. Sára její od přírody zvlněné vlasy pouze zalakovala a dívka jim svou rukou dodala trochu života už jen z toho důvodu, že netoužila po lesknoucí se ztvrdlé helmě. Netušila však, jak si jejího zásahu Sára všimla, když předtím nedokázala odtrhnout oči od obrazovky.

Dívčin pohled zabloudil ke dveřím, které tlumily hlasitou hudbu natolik, že dokázala i po jedné skleničce alkoholu logicky uvažovat. Představovala si, co bude zítra následovat. Křik. Máchání rukama. Domácí vězení. Nejspíš i zabavení veškeré elektroniky. Pokud samozřejmě nestihnou včas uklidit dům tak, aby nikde nebyla ani stopa po tom, co se dnes odehraje. A Rina moc dobře věděla, že kocovina a úklid k sobě moc nejdou.

Sehla se, aby si zapnula páskové boty na tenkém podpatku, které ji jednou určitě připraví o nohy, a využila tak chvilky pro sebe.

Nádech. Výdech. Tohle zvládneš, Rino. Je to jenom párty. Jenom párty, opakovala si, aby zklidnila své hlasitě bušící srdce a návaly nevolnosti. Šlo přece jen o pitomý večírek. Takových se zúčastnila tolikrát... Nemůže to být o nic horší, než ten poslední. Ovšem ten ale neprobíhal u nich doma.

Zakňučela a znovu pohlédla na Olivii s nadějí, že by ji přeci jen nechala v pokoji. Ta rázně zavrtěla hlavou a schovala si mobil do zadní kapsy kalhot. Určitě si uvědomovala, že vše padne na její sestru. Ona byla dokonalá dcera plná nadějí na zářnou budoucnost. To Rina rebelovala a byla si toho vědoma. Už od chvíle, co se u nich doma zastavili podivní muži z univerzity a nabídli Olivii studium na prestižní vysoké, z ní dělali rodiče bohyni a ona toho patřičně využívala. Stejně jako vlivu na svou sestru. Jako právě teď.

„Tak jdeš už?" popohnala Olivie Rinu. Moc dobře věděla, že to tam dole bez ní nezvládne, Rina však neměla v plánu svému dvojčeti jakkoliv pomáhat. Když už na párty musela, rozhodně ji nechtěla strávit po sestřině boku.

Narovnala se, prohlédla si svůj outfit ještě jednou v zrcadle, sama na sebe se povzbudivě zašklebila a potom se sebevědomím prohlásila: „Jdeme na to."

***

Rina nevěděla, jak dlouho uplynulo od chvíle, co sešly schody z patra a vpluly mezi dav lidí. Okamžitě se natáhla pro jeden z kelímků s nasládlou oranžovou tekutinou s příměsí alkoholu, aby se dostala do té správné nálady. Od té doby, co se v kuchyni rozdělily, svou sestru ani Sáru nezahlédla.

Bavila se s lidmi, které znala pouze od vidění, tančila před televizí na hlasitě vyřvávající hudbu a házela znechucené pohledy na páry líbající se snad na každém rohu. Snažila se vypnout a nemyslet na následky, což se taky po několikáté písničce opravdu povedlo a Rina už nevnímala nic. Svět se s ní točil, osoby se rozplývaly v pestrobarevné šmouhy a nebýt jednoho z pozvaných, určitě by za chvíli skončila rozpláclá na zemi.

„Nevypadáš moc dobře," prohodil Rininým směrem zrovna ve chvíli, když se se zafuněním opřela o stěnu vedle schodiště a usrkla si z kelímku.

Pozvedla obočí a automaticky střelila pohledem k zrcadlu na zdi po její levici. Marně se snažila zaostřit, aby svůj vzhled dokázala posoudit. Nakonec pokrčila nenuceně rameny a opilým hlasem odvětila: „Pravda. Sekne mi to!" Načež se zahleděla do kelímku a chvíli poslední doušek punče pozorovala. Kopla ho do sebe a vykročila po nevkusně červeném koberci, který její máma před nedávnem přivezla z Francie, směrem do kuchyně, aby si nalila další várku.

Její plán skoro vyšel, kdyby právě o ten odporný koberec nezakopla a její pád neztlumily až kolena, v nichž pod vlivem alkoholu necítila žádnou bolest. Bylo však více než jasné, že se zanedlouho zbarví do nepěkných žluto-zelených odstínů.

Mladík k ní okamžitě přišel a nabídl ji ruku, aby se mohla postavit. Ona však odmítla a jediným pohybem jeho pomoc odstrčila. On se ale nedal. Když protestovala, chytil ji pevně za paži a na nohy ji doslova vytáhl.

„Páni, pěkné svaly," zamumlala, když si všimla několika rýsujících se kopečků pod rukávem upnuté košile.

„Potřebuješ na vzduch," pronesl. Rina nestačila ani nic namítnout, neboť byla vláčena jako hadrová panenka zadním vchodem ven. Onen mladík si tak vysloužil jeden z jejich naštvaných pohledů a možná i facku, kdyby jí ruku těsně před jeho tváří nechytil a nepřitiskl ji ke zdi.

„Jestli se se mnou chystáš právě teď líbat, tak na to zapomeň." Propalovala ho pohledem. „Nejsi můj typ."

„Tak to mám štěstí," zazubil se. „Bohužel v téhle pro nás oba nevábné pozici budeš muset zůstat ještě nějakou chvíli."

„A to jako proč?!" štěkla. Nebýt jeho silného stisku, pravděpodobně by se svezla na kolena, jak moc se jí zatočila hlava.

Mlčel a přimhouřenýma očima si ji prohlížel.

„Haló!" Začínalo ji jeho mlčení štvát.

Ticho.

„Když už mě držíš, tak se mnou aspoň mluv!" procedila mezi zuby.

Protočil oči, ale stále nic neříkal. Začínala toho mít dost. Zúžila oči do dvou úzkých linek a s našpulenými rty ho pozorovala. Povzdechla si. Sebevědomě se usmál. Ten blbec!

„Čekal jsem, než z tebe ten alkohol trochu vyprchá," zamumlal. Lidé často na čerstvém vzduchu střízlivěli, avšak v Rinině případě její zlepšený stav nepřinesl chladný večerní vánek, ale mladík sám. Kdyby jí to řekl, nevěřila by mu. Ostatně tak, jako všichni kolem.

„Co to sakra meleš?!" nechápala.

„Už vidíš normálně, nemám pravdu?" Poťouchle se usmíval. Věděl, že ji má.

Rina se zarazila. Byla to pravda. Prohlížela si jeho ostře řezané rysy, úzký dlouhý nos, rty k nakousnutí... Zavrtěla hlavou. Okolí už jí nesplývalo do jedné velké šmouhy.

„Co kdybychom si teď promluvili o tom líbání znovu, hm? Když už nemáš všude jenom mlhu," zahýbal obočím.

Ten parchant! Musí vědět, že mám přítele! Všichni to ví!

Zahnala všechen vztek, který se právě i přes alkoholovou clonu dral na povrch, a mile se usmála. Nahodila ten nejvíc očarovaný výraz, jaký mohla, aby svůj ďábelský úmysl skryla, stoupla si na špičky a naklonila se k němu blíž. Všechny její smysly křičely na poplach, když ucítila jeho kolínskou. Kousla se do rtu a všechno ignorovala. „Uvidíme se v pekle," broukla a praštila ho kolenem do rozkroku.

Přicházející bolest potlačila kousnutím do jazyku. Pád a teď tohle... Zkrátka to bolelo jako čert, ale účel to splnilo. Její drahý zachránce se válel na zemi v klubíčku a propaloval ji naštvaným pohledem smíšeným s bolestí. Nejraději by po ní vystartoval jako šelma, ale nedokázal to.

Rina pro jistotu couvla, aby se o nic dalšího nepokusil.

Tmu však prořízl její výkřik. Šíleně se lekla, když její tělo zády narazilo do někoho dalšího. Vždyť tam před chvílí ještě nikdo nebyl! Jak by se sem sakra dostal?! Prudce sebou škubla a otočila se postavě čelem, přičemž si položila pravou ruku zaťatou v pěst na srdce a snažila se zklidnit dech.

Postava nebyla jedna, nýbrž tři. Tři divní chlápci zahaleni v pláštích jako z nějakého fantasy filmu. Dívka pozvedla obočí a zírala na ně s otázkou v očích stále vyděšená.

Chvíli tam jen tak stáli, než se jeden z nich probral a Rininým směrem pronesl: „Slečna Valentová?"

Otřeseně přikývla.

„Přišel čas," pousmál se. „Rhonie na vás čeká."

„To je nějaký vtip, že?" neudržela se a začala se nervózně smát. Jméno, které mu vyklouzlo z úst, znělo jako nějaké bájná země plná víl, jednorožců a zlých padouchů z knížek, které dvojčatům četla máma před spaním, když byla ještě malá.

„Nikoliv," řekl vážně jeden z mužů, načež mávl na svého společníka po jeho levici. Ten přišel až k Rině a uchopil ji za pravačku tak silně, že se neubránila bolestnému syknutí. Stále na ní cítila stisk toho mladíka a nyní ji na tom samém místě držela mozolnatá ruka chlapa, jenž se v jejích očích jevil jako pošuk.

„Pusťte mě!" křikla a snažila se několika prudkými pohyby jak rukou, tak tělem, vymanit ze sevření. Když se jí to ani na potřetí nepovedlo, začala být čím dál tím víc naštvaná. Ne na něj. Ne na to, že ji držel. Sama na sebe, že se o sebe nedokázala postarat.

Sežehla ho pohledem. On i jeho kumpáni se však tvářili neutrálně, čímž jen přilévali olej do ohně. Škubala sebou jako praštěná, ale k ničemu to nevedlo. Akorát ji z těch všech pohybů bolela paže a motala se jí hlava.

„Půjdete s námi."

„Nikam nejdu!" Znovu se mu snažila vysmeknout, ale ani to s ním nehlo. Nechápala, jak takový vyhublý chlap, mohl disponovat takovou silou. Ohlédla se s prosebným výrazem v očích za sebe, jestli by jí náhodou ten mladík nepomohl. Místo, kde ještě před chvílí ležel, bylo prázdné. Jako kdyby se po něm slehla zem. Okamžitě si uvědomila, co to znamená a strach ji celou pohltil. I když bude křičet, nikdo ji přes hlasitou hudbu neuslyší. Nikdo jí nepomůže.

Do prdele, zanadávala si v duchu, přičemž se proti své vůli nechala táhnout kamsi k protějšímu plotu zahrady. Pohledem těkala po okolí, jestli někde někoho nezahlédne. Bohužel nikdo nevyhledával temné tiché místo. Všichni dávali přednost vyhřátému domu s hlasitou hudbou a alkoholem.

Jsem v háji.