Kdekomu by se zatočila hlava ze silného odéru různorodých květin vznášejícího se ve skromném prostoru útulného květinářství. Pro Crystal, majitelku podniku, se však jednalo o denní chleba. S úsměvem na tváři převzala dodávku květin a s největší péčí je připravila k prodeji. Žádný obchod v ulici se tomu jejímu barevností nevyrovnal.

Zrovna dokončila liliovou kytici na objednávku, když skrz prosklenou výlohu uviděla muže, jak si zaujatě prohlíží vázy s čerstvými květinami. Crystal se rozhodla postavit zhotovenou kytici do vázy. Z vlastních zkušeností věděla, že většina lidí jen obdivovala krásné květy zvenčí, přestože si je nechtěli koupit. Brzy první zákazník vstoupil do prostoru maličkého obchodu.

„Krásný den, co vám mohu nabídnout?" usmála se rozjařeně Crystal a opřela se o pult, který zabíral nejvíce prostoru, kromě květin, které postávaly všude kolem. V obklopení zeleně stanul naproti ní muž, který musel být přinejmenším o dvě dekády starší, než Crystal, která nedávno oslavila Kristova léta.

„Zdravím, rád bych si nechal uvázat kytici," odpověděl jí muž, a přitom se poněkud nemotorně vyhnul šlahounu převislé rostliny visící nade dveřmi. Crystal si udělal vnitřní poznámku, že s tím později musí něco udělat. Pro teď však nasadila zářící úsměv, jak pro ni bylo zvykem, a pokusila se odvést pozornost zákazníka od neposedného výhonku.

„To je samozřejmost. A budete chtít na počkání nebo chcete připravit kytici na jiný den?"

„Pokud nemáte nic proti, rád si na kytici počkám," odpověděl jí muž, a konečně postoupil do nitra obchodu natolik, že jej převislý šlahoun neškádlil v řídnoucích vlasech.

„Nebude to trvat dlouho," přislíbila Crystal a kývla bradou k výloze v předpokladu, že si tam zákazník něco vyhlédnul, „vybral jste si něco odtamtud nebo to necháte na mně?" nabídla, protože většinou, když se jednalo o muže, byli mezi všemi těmi pestrobarevnými květy a zelenými listy poněkud bezradní.

Tento muž se však ještě několikrát rozhlédl po celém obchodě, jako by něco hledal, až se poškrábal na bradě a noviny, které svíral celou dobu pod paží, mu málem vypadly. „Víte, nejsem si jistý, zda vlastně můžete splnit moje přání," začal, a jemné vrásky kolem modrých očí se prohloubily.

Crystal však ani na okamžik neznejistěla. Dalo jí to práci, ale sehnala si ty nejlepší dodavatele, takže měla ve svém malém podniku všechno. Ještě nikdy se jí nestalo, aby ani ta nejnáročnější zákaznice neodešla s úsměvem na tváři a květinou v náručí. „Jsem si jistá, že určitě ano. Co hledáte?" zeptala se, a upravila si zástěru tak, aby jí správně seděla.

„Chci kytici z kopretin. Nic navíc, jen kopretiny", řekl jí, a vypadal poněkud vystrašeně, když se zadíval na rostlinu po jeho pravici. Díval se přímo na druh masožravky dovezené až z Jižní Ameriky, a vypadala opravdu prazvláštně. Možná proto se obával, zda zde najde květinu, kterou mohl natrhat na louce. „Máte je?" dodal a v hlase mu zazněly obavy.

Majitelka obchodu se vřele usmála a její bílý úsměv kontrastoval s opálenou pokožkou. „Samozřejmě!" Muž si evidentně oddechnul, když znovu zaplula za masivní pult a na okamžik zmizela za korálkovým závěsem. „Máte štěstí, jsou úplně čerstvé," oznámila, když se opět vynořila, v náručí svírala plastovou vázu plnou květin se zářivými žlutými středy a sněhově bílými okvětními plátky.

Postavila vázu na zem a začala vybírat ty nejlépe vypadající kousky, zatímco si v hlavě představovala svůj budoucí výtvor. „Máte nějaký finanční limit?" zeptala se, a jemně odložila na stůl pět největších květů, co našla se silnými stonky.

„Vůbec ne," zazněla rychlá a rozhodná odpověď. Crystal zvedla hlavu od květů a s úlevou zjistila, že nervozita z jejího zákazníka opadla. Očividně se uklidnil, když zjistil, že našel, co hledal.

„Jste si jistý, že chcete jen kopretiny? Mohu Vám zaručit, že by to vypadalo skvěle s-"

„Ne, děkuji. Chci jen kytici z kopretin," utnul ji ostře muž, a Crystal byla překvapena náhlou ostrostí, nicméně si udržela profesionální tvář. Malý obchůdek však najednou pohltila nepříjemná a tíživá atmosféra. Crystal zručně pohybovala rukama, vybírala kousky s velkými i menšími květy, o kterých věděla, že budou dohromady vypadat skvěle.

„Je pro moji ženu. Kopretina je její nejmilejší květina," promluvil najednou do ticha muž, a Crystal se na okamžik zastavila v práci. Možná si uvědomil, že předtím jednal poněkud horlivě, nebo i jemu samotnému přišlo ticho nepříjemné, kdo ví. Crystal však tuhle nabídku přijala. Ráda si povídala se svými zákazníky. Především ženy jí v tomhle směru přímo zahlcovaly, ale ona je poslouchala ráda. Měla pocit, že pak mají kytice ještě větší hodnotu, když do nich „zapletla", i kus toho, co se dozvěděla. Navíc si nemohla nevšimnout toho úsměvu, který se vytvořil na mužské tváři, když zmínil svou ženu.

„K jaké příležitosti?" optala se, a konečně byla spokojená s množstvím i velikostí všech vybraných kopretin. Vzadu měla ještě další dva druhy kopretin, ale vsadila na klasiku, a teď věděla, že zvolila správně.

„Má narozeniny."

Crystal přikývla. Spousta mužů volilo kytici jako dárek pro své drahocenné polovičky k jejich narozeninám.

„Pokud budete chtít, mohu pak ke kytici navázat kartičku se jménem a vzkazem pro vaši ženu, nic to nestojí," nabídla a zadívala se na muže naproti ní. Ten se tvářil poněkud skepticky, když sledoval každý její pohyb. Jako by se ujišťoval, že dělá všechno správně, ale nakonec přikývl. Crystal začala pohotově nůžkami stříhat konce stonků tak, aby byly podobně vysoké, ale skrz pravidelné stříhání si nemohla nevšimnout, jak se muž neustále dívá na hodinky. Obávala se, že bude pak zákazník nervózní, nebo nespokojený s její prací, a už se sem nevrátí, a tak se rozhodla muže poněkud rozptýlit.

„Jak jste se s vaší ženou vlastně seznámili?"

Její plán zafungoval, a navíc jí poskytl to, po čem její romantická duše prahla. Crystal milovala romantiku, a bohužel v poslední době častokrát usínala před televizí při titulcích milostných filmů, místo toho, aby šla spát do postele, kam uléhala sama.

„Ona a její rodina se přistěhovali do našeho sousedství, když jsem byl ještě kluk," začal vyprávět a pohupovat se na patách v prostoru květinářství, zatímco jej přerušoval jen pravidelný zvuk střihání nůžek, „poprvé jsem ji poznal, když kradla třešně z našeho stromu."

Crystal zrovna ušmikla tlustý stonek, který odlétl skoro až na druhý konec obchodu, ale její zákazník si toho ani nevšiml, na to byl až příliš ponořený do svých vzpomínek.

„Byla to divoška. Z počátku jsem ji nemohl vystát, ale později..." odmlčel se, aby se ujistil, zda jej vlastně vůbec žena za pultem poslouchá, ale když zjistil, že čeká na každé další slovo, pokračoval, „ vzniklo mezi námi přátelství. Já jí naučil pískat na prsty, a ona mě jezdit na koni." Na konci se mu emocemi zlomil hlas, načež si rychle odkašlal. Crystal předstírala, že si ničeho nevšimla. Spousta mužů bylo emocionálních, když přišlo na jejich ženy, aniž by si to samy uvědomovaly, a když pro ně vybíraly květiny,Crystal dokázala říct, zda je doopravdy milují. Popadla smetanově bílou širokou stuhu a tou pevně svázala všechny stonky k sobě.

„To spolu musíte být opravdu dlouho," konstatovala Crystal vzhledem k tomu, co jí bylo řečeno.

„To jsme," odpověděl jí, a konečně zkrotil emoce, které vypluly na povrch během mluvení. Shlédl na skoro dokončenou kytici, která teď ležela na pultu. Zatímco on vytáhl z náprsní kapsy peněženku, ona sáhla pro úhledně střiženou kartičku.

„Tady je pero, můžete tam napsat cokoliv. Nebudu se dívat," mrkla Crystal a položila kartičku i s perem na pult. Muž položil bankovky opodál.

„Mám příšerný rukopis, myslíte, že byste to mohla napsat vy?"

Crystal se maličko podivila té žádosti, ale přikývla. Vzala do ruky pero i kartičku a sklonila se k desce. „Napište tam prosím: „Pro mou Marguerite." Crystal se z nějakého důvodu svíralo hrdlo, když se soustředila, aby elegantními liniemi napsala slova na kartičku. Nakonec ji jemně přivázala na jeden z květů v kytici a její práce byla hotová. Podala kytici muži do rukou. Ten vypadal, že je ohromen její výtvorem, byť se nejednalo o žádnou bravurní práci.

„Mockrát vám děkuji," řekl, a odmítl drobné, které mu Crystal vracela.

„Snad se budou vaší ženě líbit."

„Jsem si jistý, že budou," odvětil a vyšel z maličkého obchodu ven na ulici, kde nastoupil do zaparkovaného auta. Nemusel řídit dlouho. Brzy na to znovu vystoupil, a ze sedadla spolujezdce popadl kytici. Nesl ji v náručí po pěšině dubovou alejí, dokud nevystoupal po pár schodech, kde otevřel kovovou bránu. Tiše kráčel, zatímco prsty hladil zelené stonky a přivoněl i ke zlatým středům, zatímco myslel na divošku, co mu před lety ukradla třešně, poté srdce, a kterou požádal o ruku uprostřed kopretinového pole za letního deště. Nakonec se zastavil a položil křehkou kytici na chladnou mramorovou desku.

„Všechno nejlepší, Marguriete," popřál jí tiše, zatímco tam stál.