Sobotní ráno se halilo v mlze, Hermiona  byla rozmrzelá. Mohla se konečně pořádně prospat, jenže se jí nedařilo znovu usnout. Přitom na snídani bylo příliš brzy, číst se jí nechtělo a nikdo jiný nebyl vzhůru, aby si aspoň s někým popovídala. Naposledy zkusila zavřít oči, ale když se spánek nedostavil, rozhodla se jednat. Zvedla se, oblékla si přes košilku svetr, obula se a potichu se vytratila z ložnic. Rozhodně nešla na procházku, aby třeba náhodou potkala jednu blondýnku... To nebyl ten důvod! Zamítavě zkřížila ruce na prsou a kráčela prázdnou chodbou. Nemířila směrem k havraspárské koleji, šla náhodou kolem. Nikdo tam nebyl. Hermiona nebyla kvůli tomu naštvaná a zklamaná, nekopla zlostně do zdi, nezaúpěla bolestí a nezačala poskakovat na místě. ,,Copak to děláš? To je nějaká hra?" zeptala se Lenka, která se zrovna vracela z ranní procházky. Hermiona okamžitě přestala skákat a snažila se tvářit jako normální osoba, která se nesnaží potkávat svou kamarádku a následně poskakuje před vchodem do havraspárské společenské místnosti.
,,Omylem jsem se uhodila," vysvětlila Hermiona.
,,Doporučuji nekopat do zdí a jiných tvrdých věcí, to by ti mohlo příště pomoct vyhnout se bolesti," řekla Lenka jemně, vůbec to nemyslela výsměšně. Hermiona se zachichotala.
,,To je dobrá rada, příště si na to dám pozor," slíbila. Chvíli se na sebe dívky jen dívaly a urputně hledaly téma k rozhovoru, aby jedna druhou zdržela od odchodu a ta druhá totéž. ,,Děkuju za kustovnici a básničku."
,,Není zač. Doufala jsem, že se ti zalíbí... ta básnička." Dalších pár vteřin ticha. ,,Šla jsi za mnou?"
,,Ne!" vyhrkla Hermiona, až se sama lekla. ,,Ne," řekla tišeji. ,,Já... Já šla... Já chodím." Lenka chápavě pokývala hlavou.
,,Já jen jestli ses nechtěla projít. Ne sama," pravila stejně rozpačitě Lenka.
,,To vlastně není špatný nápad." Hermiona předstírala, že o tom neuvažovala už předtím. ,,Teda pokud bys chtěla se mnou jít," dodala rychle.
,,Půjdu moc ráda, pokud bys chtěla," souhlasila Lenka. Obě se snažily zodpovědnost hodit na tu druhou a ani jedné se to nedařilo. Tak se prostě sebraly a zamířily chodbou.

~~~~~

Vyšly na vršek astronomické věže a Hermiona okouzleně zašeptala: ,,Páni..." Slunce vykukovalo za horami a obloha byla ozdobena červánky. ,,Nikdy jsem tu nebyla, když svítalo," přiznala.
,,Já sem chodím často. Kdybys někdy neměla co na práci a chtěla si s někým popovídat, víš, kam jít." Hermiona poděkovala za nabídku a slíbila, že jí využije. Hermiona chvílemi hleděla na slunce, chvíli na Lenku a nevěděla, jak se vlastně cítí. Nemohla nic cítit, ale ty její stříbřité vlasy... Nemohla nad Lenkou přemýšlet jinak než pouze nad kamarádkou, ale ty její růžové rty... Nemohla si přát ji držet v náručí, ale zdálo se jí, že k tomu byla přesně stvořena...
,,Já... Já... Já musím odejít," řekla Hermiona vylekaně. Lenka se k ní otočila s tázavým pohledem.
,,Stalo se něco?" zeptala se a postoupila k ní blíž. O stejný kus Hermiona ucouvla.
,,Ne, nic, nestalo," vyžbleptla a pokračovala v couvání. ,,Moc se omlouvám, musím... Musím něco zařídit... Nebo... Jo, něco zařídit."
,,Mio, nepočkalo by to?" zeptala se prosebně Lenka. ,,Já bych ti ráda něco pověděla." To už Hermioně blikaly v hlavě všechny červené kontrolky - ÚSTUP! NEBEZPEČÍ ÚRAZU!
,,Nemůžu tu být, nesmím, promiň," řekla, otočila se k Lence zády a rozběhla se ze schodů.

~~~~~

Hermiona si sedla na postel. Ruce se jí třásly. Nad čím to uvažovala? Jak ji to vůbec mohlo napadnout? ,,Ne, ne, ne, ne, ne," šeptala Hermiona. Byla to Lenka! Byla to kamarádka! Byla to... Hermiona provinile zavřela oči... Byla to dívka. A bylo jedno, jak moc dobře se s ní cítila. Neměla by se s ní tak dobře cítit. Tohle nebylo správné, takhle to nemělo být. Uslyšela slabé ťukání na okno. Koukla se tím směrem a uviděla šedého holoubka. Došla k oknu, otevřela ho a převzala z jeho zobáku bílý květ kamélie. Ach, moc dobře věděla od koho je. O to víc se bála si přečíst, co jí tím Lenka vzkazuje. Pohladila holoubka po peří na hrudi a dala mu pár semínek, poté spokojeně odletěl. Vrátila se na postel. Květ kamélie stále držela v ruce, když listovala knížkou. Přečetla si význam toho bělostného kvítku a rozplakala se.

~~~
Jsi rozkošná!
~~~