Zlatá rybka:
Když jsem byla malá, věřila jsem - na všechno. Doufala jsem, že kouzla a magie opravdu jsou, že příběhy z knížek, které mi rodiče předčítali před spaním, jednou ožijí a já se stanu jejich součástí. Byla jsem dítě snílek, nenapravitelně ponořená ve vlastní fantazii. A měla jsem to štěstí, že mě v tom tatínek podporoval, jelikož byl stejný jako já. Zdědila jsem to po něm. A mamička byla přizpůsobivá, nějak to se dvěma blázny zahleděnými do neexistujících dobrodružství musela vydržet.
Mou nejoblíbenější pohádkou byla vždy ta o chudém rybáři a zlaté rybce, která mu za dar života splnila tři přání. Když se mě tedy na osmé narozeniny teta zeptala, co bych si přála za dárek, odpověděla jsem, že bych moc chtěla přesně takovou rybku. A k mému překvapení i potěšení to vyšlo. Opravdu jsem dostala své vlastní zvířátko se žlutými šupinami, které ve slunečním světle zářily jako pravé zlato. Byla jsem vážně nadšená!
Bohužel jsem brzy zjistila, že co je pohádka, pohádkou navždy zůstane. Ať jsem si přála cokoliv - od sladkostí, přes panenky, až po ty zakázané časopisy, které četla maminka -, nic z toho jsem nedostala.
Plakala jsem, křičela a fňukala. Nechtěla jsem nic slyšet, dokud za mnou nepřišel táta. Nejprve jsem s ním nechtěla mluvit, ale měl zvláštní schopnost se do lidí vcítit. Možná to bylo tím, že když byl malý, prožil podobné uvědomění. Ale dokázal to podat tak hezky, že když jsem ten den konečně přišla na večeři, věděla jsem, že ony příběhy stále žijí v mém srdci. A že i když není rybka kouzelná, můžu ji mít stejně ráda.

—————————

Potetovaná:
Noční obloha nad městem nabrala kovaltově modrou barvu a hvězdy na ní zářili jako tisíce diamantů. Matný obrys postavy s ženskými křivkami seděl na zábradlí balkónu velkého domu na skále. Shlížela na svůj nový domov se steskem v očích, ale zároveň nepoznanou touhou. Na nahou, hebkou kůži se jí lepil župánek, jenž byl utkán z nejjemnější látky, jakou kdy spatřila a vlasy jí povlávaly v lehkém vánku letního večera.
Světlo vzdálených lamp dívce osvětlovalo krásnou tvář - nemohla být starší dvaceti let. I přes své mládí působila sklíčeně a zarmouceně a zračila se v ní velká bolest. Příčinou onoho utrpení byl spletitý obrazec, který měla věčným inkoustem zaznamenaný na levé paži. Jako rukáv, od konečků prstů až k lokti, se jí táhly neznámé symboly a znaky.
Nebylo to ošklivé, ba naopak. Plavovlásce tetování slušelo a na její bledé kůži se nádherně vyjímalo. Nelibost jí přinášel jeho význam. To, že ji krutý čároděj z pohádkového města obelstil nemohla snést. Nedokázala si představit, že zbytek svého života bude muset strávit bez svých milovaných rodičů a přátel. Že se bude muset usmívat po boku někoho, koho z celého srdce nenávidí.
Jenže se nechala napálit a nyní za to musela nést následky. A ačkoliv živé město pod ní vypadalo radostně a šťastně, ona si slíbila, že se nikdy nenechá omámit pohodlností života po kouzelníkově boku. Že jednoho dne nalezne způsob, jak svou úmluvu zrušit a přechytračit. Přísala si, že jednoho dne bude její kůže znovu bez poskvrny.

—————————

Verlyba:
Děti se učí rychle, řekl mi jednou jeden profesor psychologie. Nejsem si ale jistá, zda si ze mě jen neutahoval, jelikož můj Pepíček prostě neumí říci velryba. Ne, místo toho neustále opakuje verlyba a já už nevím, co si s ním mám počít. Paní učitelky z první třídy říkají, že je to tak normální a naprostvo v pořádku - že až přijde čas, naučí se to sám. Jenže já z něho chci mít intelektuála. A takový chytrý člověk, který předčí všechny biology a přírodovědce, ten přeci nemůže říkat verlyba. Je mi to trapné, když jdeme kupříkladu na návštěvu k mojí matce a on řekne takový nesmysl.
Možná je čas pro změnu oboru - třeba by se ten můj Josef prosadil jako spisovatel. Jenže co když bude chtít psát o velrybách? Mám to já jako matka těžké. Tak z něho bude novodobý Newton, a hotovo. Nějaký velrybí zákon gravitace snad nevymyslí, to by bylo nanejvýš hloupé.