Tajemná krabice:
Těžké závěsy do temného pokoje nepouštěly žádné světlo. V komnatách, kde bylo podle princeznina výslovného přání vybavení výhradně černé a ametystově fialové, to mnohdy vypadalo jako v nějaké upírské kobce. Královna matka zastávala názor, že se její dcera jednoduše nemůže smířit s tím, že vždy bude až ta druhá a tak se takovými výstřednostmi snaží upoutat pozornost. A podle všeho to tak opravdu bylo. Marguritte byla dítětem sebestředným a když vyrostla, její povaha se ještě umocnila. Jenže kdo by se jí divil - být sestrou královny celé země není lehký úkol.
Dnešního rána mělo být vše stejné. Služebná přišla svou paní vzbudit přesně o půl desáté ráno, načež byla s nadávkami vyhnána zase ven. A černovlasá žena ležící na měkkých matracích by se před obědem z postele opravdu nevyhrabala, kdyby na svém nočním stolku nespatřila podivnou krabičku.
Protřela si ulepená víčka, na nichž byla ještě znatelná řasenka, jíž měla na včerejším večírku ve svém oblíbeném dámském klubu. Kdo by jí tam mohl zanechat nějaký dárek? Personál ji v oblibě neměl a pro rodiny byla černou ovcí - doslova.
Sáhla po černém lemovaném sametu. Krabička se jí přesně veška do ruky, takže nic velkého v ní být nemohlo. Princezna si povzdechla a znovu zapřemýšlela, načež tedy odklopila víčko.
Údivem rozevřela ústa. Na polštářku se vyjímal krásný, drahý prsten s velkým opálem zasazeným uprostřed. Vedle něho byl papírek s krásným rukopisem; Dobré ráno, slečno. Doufám, že náš večer byl jedním z mnoha.

—————————

Ve zlaté kleci:
Corra milovala svůj lid a královnou byla výbornou, to nikdo nemohl popřít. Čím delší dobu ale v paláci trávila a uvědomovala si veškeré zákony omezující její život, tím hůře se cítila. Hrdlo se jí stahovalo při pomyšlení, že zlatou kupoli již nebude smět opustit, láska pro ni bude zakázaným mámením a nikdy nebude smět projevit své emoce. Měla být Eonijkou, dokonalou a klidnou vládkyní pocházející z kvadrantu technologie a nehostinné zimy. Jenže ona jí v hloubi duše nebyla. Její matka se jí odmítla vzdát, jak pravidla nařizovala, a tak mladá dědička jednoho ze čtyř trůnů Quadary tajně vyrůstala v paláci.
Kdyby se to někdo dozvěděl, přišla by o svou korunu. Bylo to vážné porušení jednoho ze zákonu, jimiž se všechny královny musely řídit. A nebylo jediné, jaké nedodržela.
Že se nikdy nesmí zamilovat jí přišlo nesmyslné od začátku, ovšem sblížení se svou sesterskou královnou Iris tuto nevoli ještě umocnilo. Tahle svéhlavá žena se světlými vlasy dokázala prolomit její masku už při jejich prvním setkání. Darovala jí tehdy rozbité hodinky, aby Corra prý pamatoval na čas předtím, než se ujala svého děditství.
Mladá královna, před pár minutami korunovaná, se rozplakala, protože své dětství neprožila v Eoniji, jak si všichni mysleli. Odříkala věty, které jí její matka vždy opakovala a tím se prozradila - ovšem Iris ji neodsoudila. A tak se z nich staly přítelkyně.
Jedině s tou svéráznou a tvrdohlavou ženou se Corra nebála ukázat své pravé já, které cítilo. Jen ona jí poskytovala útěchu před zlatou klecí, v níž se ocitla. Navěky.
Jakožto královna měla nějakou zodpovědnost, které musela dostát. Lámalo jí srdce, že se s Iris musela scházet tajně v noci, nepozorovaně se plížit do jejích komnat. Jenže kdyby se vzdala trůnu, neměl by kdo usednout po ní. A tak musela přežívat, jak jen se dalo, přičemž doufala, že jí jednou její lži a intriky nedoženou. Že bude dobrou panovnicí, která zemi přinese mír.

—————————

Největší padouch:
Každý znal příběh chlapce s jizvou na čele, toho, jenž porazil zlo ohrožující celý svět. Nikdo však nevyprávěl příběh chlapce, který stál proti němu. Všichni ve své nelibosti a zášti zapomněli, že zlo se rodí z něčeho. Pravda, byl zrozen ze zakázané magie - dítě počala Maropa Gauntová s mudlou pod vlivem lektvaru lásky. Já bych však neřekla, že tím se z něho stal vyvrhel. Jen mu možná byla souzena větší touha po materšké péči a lásce, která mu byla odepřena. Až tím to všechno začalo - odporný černokněžník rozputávající války s převraty se začal rodit až tehdy, kdy ho ostatní děti ze sirotčince poprvé uhodili, pomluvili a vzali mu oblíbenou hračku. Když to vychovatelky přehlížely a nechaly je, aby malému Tomovi ubližovali.
Hoch zjistil, že není radno někomu důvěřovat. Stáhl se do sebe a začal se bránit způsobem, který měl odjakživa někde v sobě. Začal využívat tu prastarou magii, jíž zdědil od svých předků z pradávné linie čistokrevného rodu. Naháněl dětem hrůzu on, místo aby mu ji naháněli oni.
Mám takový pocit, že když ho v jedenáctém roce navštívil Albus Brumbál, spatřil v něm Tom otce, kterého nikdy neměl. Možná, že kdyby si ho pověstný kouzelník více všímal, dával mu najevo svou náklonnost, dopadl by tenhle příběh jinak. Nebo kdyby si chlapec našel alespoň jednoho opravdového přítele, nestalo by se to tak, jak se stalo.
Jisté však je, že jeho ambice v kouzelnické škole rostly. Chtěl být slavný, toužil být někdo - snad aby dokázal těm vlezlým hláskům v hlavě i dětem ze sirotčince, že na to má. Bohužel to vzal za špatný konec. Místo aby činil dobro, zvolil si cestu zlosyna. Sny se mu splnily, to ano. Ale třeba si ve své poslední chvíli uvědomil vše, co spáchal. A pochopil, jakou hloupu volbu tehdy učinil. Na druhou stranu, povahu hodnou Salazara Zmijozela měl v krvi. Cesta strachu a obav byla jednodušší cestou k získání moci a poslušnosti.

—————————

Zvířecí král:
Po jeho odhalené hrudi se plazil břečťan a bílé květy značící, že král krvácí. Ležel na měkkých poduškách své honosné postele, zabalen v sametu a hedvábí, obklopen služebnictvem a členy Nejvyššího dvora. Mezi těmi všemi stála i drobná dívka, na pohled velice dobře přehlédnutelná a nenápadná. Hleděla na svého vladaře se smutkem v očích a rukou si v podvědomém gestu neustále hladila kočičí uši téměř mizící v hustých kadeřích.
Každý v zemi, kde panoval Zvířecí král, připomínek nějaké zvíře. Byla to dávná kletba prastaré čarodějnice, která nešla zvrátit - ačkoliv se o to mnoho statečných jinochů pokoušelo. Obyvatelé říše se s tím museli smířit a přijmout svou novou část.
Právě králi pomalu umírajícímu na posteli tvář halila krásná hříva medových chlupů. Většinou připomínal statného lva - bylo tak zarmucující ho nyní vidět v jiném světle. Odhalit jeho slabost a křehkost, ukrývající se hluboko v jeho srdci. Vidět, že i on může zemřít stejně snadno, jako kdokoliv z jeho poddaných.
Z hrudi mu mezi rostlinami vyčníval dřevěný šíp, jehož hrot se králi nehezky otíral o srdce. Stačil by jeden pohyb, a bez potomků či ustanoveného nástupce by zemřel. Svět by pohltil chaos, další válka, které se dávní vladaři snažili předejít stovky let. Magická zbraň měla donutit královskou Radu, aby se nechala pokořit dobyvatelem.
Většina stráží v paláci hledala vraha. Černě oděného muže s lukem, plipžícího se naleštěnými chodbami. Nikoho ani v nejmenším nenapadlo, že pravý viník se ukrývá přímo pod jejich nosem. Ti, kteří byli ve zlatých komnatách nikdo nepodezíral. A tak mohla kočičí žena bez úhony odejít s vědomím, že to ona Zvířecímu králi zapíchla šíp do těla. Že ho zradila, když jí jako své milence bezmezně důvěřoval. Jenže to byla chyba - ona prahla po něčem víc, než být pouhou konkubínou. Chtěla mít moc, kterou jí dobyvatel přislíbil. Nyní byla jeho oddanou služebnicí.

Tak, to by bylo všechno z oné výzvy. Snad se vám povídky líbili, budu ráda za každý komentář i hlas. Těším se někdy příště!