Nekonečný den:
Byl to vážně frustrující pocit. To vědomí, že následující den znáte hodinu od hodiny, minutu od minuty. Pamatujete si každé slovo, které vám kdo řekne. A všechny možné scénáře, jak můžete odpovědět. Nejhorší na tom však je, že přesně víte, kdy se to všechno pokazí a celé to začne znovu. Celý den, neustále se opakující.
Vím, co by se stalo, kdybych se rozhodla zůstat v posteli a nikam nejít. Vím také, co by se stalo, kdybych na onom pohovoru vyskočila na stůl, svlékla se a začala tančit prapodivné tance plné exotiky. Proč že bych něco takového dělala? Protože to pro mě nebude mít žádné výrazné následky. Bylo jedno, zda mě z firmy vyhodili, odvezli mě do blázince, nebo se se mnou stalo něco úplně jiného. Scénář končil každou půlnoc, kdy se čas přehoupl zpět a já ten prokletý den musela začít úplně znovu.
Zkusila jsem vykrást banku, utratit všechny své úspory či se vrhnout okolo krku pár celebritám. Všechno mě po čase začalo nudit.
Zprvu jsem myslela, že je to úžsné. Srazilo mě auto a já byla pravděpodobně mrtvá, ovšem má duše uvízla v časové smyčce toho osudného dne. Mohla jsem všechno, co jsem si zamanula. Jenže pak... Bylo to hrozné. Vědět, co se stane. Co se může stát. Očividně jsem musela za svého života udělat něco příšerného, jelikož tohle byla nejhorší muka, jaká jsem si dokázala představit.

—————————

Barvoslepá:
Svět se zdál tak ponurý a zbytečný, když jsi v něm nebyla ty, abys ho ozvláštnila. Od té chvíle, kdys mě i všechny ostatní opustila, jsem si přišla jako bez života. Několik dní jsem jen proležela v posteli a utápěla se ve vlastním žalu. Smáčela jsem svůj polštář slanými slzami a vzpomínala, jak na něm kdysi spočívala tvá hlava, zatímco já ochutnávala tvé dokonalé tělo.
Třásla jsem se pod uvědoměním, že si již nikdy nebudu moci ukrást tvůj sladký polibek. Tvé růžové rty, vždy zkroucené do láskyplného úsměvu, nyní byly vysušené a namodralé jedem. Pohltila mě nesnesitelná vlna hněvu, jen jsem pomyslela na onoho vraha. Jaká stvůra byla schopna mi vzít to jediné, na čem záleželo?!
Věděla jsem přesně, co bys mi řekla. Ať nesmutním, jdu dál a vzpomínám na tebe s úsměvem. Já ale nebyla tak statečná, jako bys byla ty na mém místě. Nemohla jsem zapomenout na hrůzný obraz tvého nehybného, bledého těla na kachličkové podlaze naší koupelny.
Přišlo mi, že bez tebe nemá smysl vůbec nic, že je svět šedý. To tys mi ukazovala jeho barvy a bez tvého vedení jsem je vidět nedokázala. Všechno bylo stejné. Žádná radost ani potěšení. Bez tebe jsem byla barvoslepá.

—————————

Dopis bez odesílatele:
Vlezlý mráz mě nepříjemně štípal na zrudlých tvářích. Po školním týdnu jsem se, jako každý obvyklý páteční večer, vracela domů, abych si odpočala. Studovala jsem v jiném městem a jelikož by pro mě dojíždění nebylo únosné, zabydlela jsem se na kolejích. A jak se blížila zima, stmívalo se v brzkých odpoledních hodinách a vzduch byl chladnější, ani na víkendy se mi jezdit nechtělo. Cesta z vlakového nádraží až před bytový dům, který obývala má malá rodinka, trvala pěší chůzi alespoň dvacet minut. Navíc se muselo procházet parkem, v němž to za světla sice žilo dětmi, ale po osmé hodině nebylo příjemné ho navštěvovat.
Možná jsem se neměla tolik dívat na strašidelné filmy o únosech a vraždách, ovšem když jsem zmíněným parkem procházela dnes, měla jsem dotěrný pocit, že mě někdo pozoruje. Ošila jsem se a několikrát ohlédla, jenže jsem nikoho ani nic nezahlédla.
„Vážně jsem paranoidní," špitla jsem si pro sebe tiše, ale zrychlila chůzi. Člověk přeci nikdy neví, kde se mohou potulovat nějací ožralové nebo bezdomovci s nepěknými úmysly.
Přes veškerá ujištění sama sebe, že jsem v naprostém bezpečí, jsem málem vyletěla z kůže, když se někde vpravo ozvalo zapraskání. Jako kdyby někdo šlápl na větvičku. Po celém těle se mi rozlila husí kůže - těžko říci, zda byl důvodem podivný zvuk, či panující chlad.
„Je... J-je tam někdo?" zakoktala jsem se vyděšeně. Samozřejmě že jsem nepředpokládala, že mi někdo odpoví. Jenže to byl zažitý reflex, jehož jsem se nemohla zbavit, ani kdybych chtěla.
Třaslavě jsem se nadechla v pokušení se i s těžkou taškou, kterou jsem nesla, rozběhnout pryč nejbližší brankou. Místo toho jsem se zastavila uprostřed pěšiny a rozhlédla se kolem sebe. V duchu jsem si nadávala, že bych měla spíše utíkat, avšak zvídavý duch ve mně mě nutil chtít vědět víc. Sleduje mě opravdu někdo?
Další zvuk mě donutil se bleskově otočit. Na tu nejmenší chvilku jsem si pomyslela, že za mnou určitě bude stát nějaký zahalený muž s pistolí mířící mi na srdce. Jenže nic, nic kromě temnoty a šera. Šustnutí se mi nejspíš zdálo - jistě to byl vítr v korunách stromů. Leč něco mě stále nutilo pochybovat.
A opravdu - zadívala jsem se pozorněji a něco spatřila na lavičce s oprýskanou barvou. Obvykle na ní seděly maminky po očku kontrolující své výrostky hrající si na pískovišti. Nyní tam ležel kus papíru.
Váhavě jsem udělala pár kroků blíž, načež jsem po tom sáhla. Jak se ukázalo, jednalo se o obálku z hladkého a naomak příjemného materiálu. Podivila jsem se nad tím a otočila ji v prstech. Ještě větší údiv mě však přepadl, když jsem zjistila příjemce. Anna Hrušičková.
„Ale to jsem já," zamumlala jsem zmateně. V břiše jsem ucítila prazvláštní vzrušení. Kdo by mi tak mohl psát? A hlavně - nechat dopis v parku. V tu chvíli mi ani nedošla děsivost té skutečnosti. Neodolala jsem a růžovou obálku roztrhla. Posadila jsem se na lavičku a z kapsy džínů vytáhla svůj mobilní telefon. Zapla jsem svítilnu a rozbalila dopisní papír.
Má drahá jahůdko,
neumím psát básně. Mnohem lépe se mi daří vyjádřit své pocity v příbězích a povídkách, dopisech a zprávách. Nejspíš nemáš tušení, kdo jsem, ovšem já tebe znám lépe, než si myslíš. Nikdy spolu nebudeme moci trávit čas způsobem, jakým bych si přála, protože by to bylo pro společnost nepřípustné - pro tebe s největší pravděpodobností též. Chci ale, abys věděla, jak moc tě mám v oblibě. Jak jsi pro mě důležitá. Jen díky tobě dokážu krutost života snášet, to ty mi dodáváš chuť ráno vstát z postele. A právě kvůli tomu musím zůstat skryta ve stínech. Protože jinak bych tě nemohla už ani vidět.
Dech se mi zadrhl. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Dle krasopisu i skloňování to psala dívka. Nějaká žena mi vyznala lásku takovou formou, až se mi z toho zježily chloupky vzadu na krku.
Papír jsem zmačkala a vtěsnala do postranní kapsy mé kabelky. V hlavě jsem měla prázdno. Musela jsem o tom přemýšlet, ale ne zde. Až doma, v klidu a pohodě své postele. Mám na to celý víkend.