Zdravím vás. Jelikož jsem se v září zapojila do jisté výzvy a přišlo mi škoda, abych napsané povídky nezveřejnila i u sebe na profilu, a tak to máte zde. Budou zde povídky, které jsem zapojila do oné soutěže, ale i takové, které jsem tam kvůli špatnému připojení k internetu nestihla přihlásit. Jsou to příběhy krátké, takže jich v každé kapitole bude několik. Takže doufám, že se vám to bude líbit, a za každé názory budu moc ráda.

Citron:
Nikdy bych si nemyslela, že mi jeden citron změní život - takhle by se dalo popsat ono léto. Jelikož jsem byla zarytá knihomolka a musela si neustále pořizovat nové svazky knih, potřebovala jsem peníze. Bohužel, ty mi z peněženky mizely závratnou rychlostí a mamka nechtěla o zvýšení kapesného ani slyšet. Usoudila jsem tedy, že je nejvhodnější čas najít si nějakou brigádu.
V knihkupectví nikoho nehledali, v kadeřnictví usoudili, že nemám vhodné dovednosti a kvůli roznosu novin jsem nehodlala vstávat nelidsky brzy ráno. Jedinou přijatelnou možností, ačkoliv na první i druhý pohled velice nudnou, byl prodej limonády u jednoho stánku na rohu ulice.
S nelibostí jsem však souhlasila a nastoupila do práce na půl úvazku. Peníze to neneslo veliké, ale celý červenec jsem si s obnosem vystačila a pořídila si několik skvělých románů. Každý druhý den jsem několik hodin proseděla za pultem, snažila se odchytit alespoň slabý internet z vedlejšího věžáku, četla si a snažila se vymyslet nějaké další aktivity. Příliš lidí se totiž na občerstvení nezastavilo - raději využívali nedalekou kavárnu.
V srpnu se ale všechno změnilo a jestli k lepšímu, to jsem si nebyla jistá. Konkurenční podnik měl projít opravou a na dobu neurčitou tak zavřel. Všichni jeho zákazníci se tedy nahrnuli k nám, což znamenalo nejen zvýšení mého platu, ale také práce. Byla jsem ráda, když jsem si za svou směnu stačila odskočit na toaletu a ještě jsem své kolegyni musela pomáhat s přípravou nápojů.
Mé ruce ovšem zřejmě nebyly vyrobeny za účelem mačkání citronové šťávy, navíc jsem byla odjakživa nešikovná. Nebylo tedy divu, že mi jednoho krásného dne onen žlutý plod vyklouzl z ruky a s ošklivou rychlostí se řítil pod nohy jednomu mladíkovi. Než jsem stačila cokoliv udělat, šlápl na něj, noha mu podklouzla a zřítil se na betonový obrubník.
Ještě pár měsíců potom jsem mu musela splácet výdaje z nemocnice, každopádně co bylo hlavní - zamilovala jsem se. Jen škoda, že to nebyla jako v těch romantických komediích, kde by on mě určitě také měl rád. Místo toho bych řekla, že by mě nejraději uškrtil. Škoda, snad až mi příště upadne citron, najdu svého opravdového prince z pohádky.

—————————

Děti nosí smůlu
„Děti nosí smůlu," prohlásila zatvrzele šedovlasá stařenka, která se s kocourem v klíně pohupovala na křesle. Její dcera, žena středního věku s hnědými kadeřemi svázanými v copu, jen pozvedla obočí, načež své rty roztáhla do pochybovačného úsměvu.
„Ale mami, prosím tě," povzdechla si, načež pohlédla na kočárek vedle sebe, kde spinkal její maličký synek. Jak ten by mohl někomu přinést neštěstí.
Stará paní však mlaskla a nehodlala se vzdát; „Mám pravdu! Helenka povídala, že když vykládala karty, tohle jí pověděly." Její společnice se tomu musela od srdce zasmát. Nemohla totiž uvěřit, že matka věří na takové nesmysly.
„Vážně? Tak to abych se Filípka začala bát," ušklíbla se ironicky a miminko něžmě pohladila po hlavičce. Kdyby jen věděla, co se brzy přihodí. Možná by oné věštbě přece jen přikládala větší důležitost a význam.

—————————

Tak trochu Popelka
Jako malá jsem si velice oblíbila příběh o prosté dívce, která se dostane na královský bál, zamiluje se do ní princ a ona ztratí střevíček, jemuž nakonec vděčí za to, že si ji její milý najde. Chtěla jsem být jako ona a možná jsem si měla dávat pozor, co jsem si přála, jelikož se mi to na střední škole podařilo. Bohužel, jen z té první části vyprávění. Zlými sestrami pro mě byla jedna dívka ze třídy, přísnou macechou naše učitelka a nevšímavým otcem pan ředitel.
Na žádný ples jsem se nikdy nedostala, jelikož mi bylo onou šikanátorkou naznačeno, že pokud se tam jen mihnu, skončí to pro mě velice špatně. Ten bláznivý nápad jsem dostala až když bylo jako téma Vánočního večírku prohlášeno maškarní. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že je to špatný nápad. Jenže víla kmotřička v podobě mé drahé tetičky se mého chvilkového šílenství chytla a než jsem se nadála, v osudný den jsem stála na vrcholku schodiště v kouzelných šatech, škraboškou přes oči a nádherně propletenými vlasy.
Nikdo mě nepoznal, tím jsem si mohla být jistá, jelikož se všichni tvářili okouzleně a ohromeně. Špitali si mezi sebou, zatímco jsem nasadila zářivý úsměv a pomalu se rozešla dolů.
Tančila jsem, bavila se, až jsem přistála v náruči jistého mladíka, jenž byl převlečen za prince. Okamžitě jsem ho poznala - Mike Farrat, kapitán fotbalového týmu. Hodný, ale držící se popularity. Lekla jsem se ho, jenže to, jak se na mě díval... Nedalo se tomu odolat. A tak jsem tančila a bavila se dál, jen s ním po boku. Kdyby věděl, že jsem to já, ani by se na mě nepodíval.
Odbila půlnoc, a já se jako správná Popelka vytratila. Běžel za mnou, a tak jsem si schválně vyzula jeden střevíček - abych příštího dne viděla, co udělá. Bude mě hledat?
Zjistila jsem ale, že trpělivost velkou nemá. Po pár dnech pátrání vzdal a tak otázka, kdo byla ta záhadná kráska, zůstala navždy nezodpovězena.

Pokračování v příštíkapitole! :)