28. května roku 2020

Anotace: Útěk, to bylo to jediné, co si přál. Jenže když se mu onen čin povedl, náhle si není jist, zda to dokáže. Jestli zvládne uniknout bolesti a utrpení. A především jí.

Nechtěl jsem se ohlédnout, příliš jsem se obával, že spatřím její oči. Jenže nejistota, že nevím, co se mi může plížit za zády, mě pomalu sžírala uvnitř, zatímco jsem se snažil popadnout dech. Napadlo mě, že je to celé možná zbytečné. Že jsem svá chodidla nechal hrubým povrchem sedřít jen proto, aby mě nakonec dopadla. Otřásl jsem se hrůzou jen při tom pomyšlení. Představa, že by se ta ukrutná bolest vrátila, mě přímo děsila. Stejně jako upřený pohled, temný a nebezpečný jako noc. A toho jsem se bál ze všeho nejvíc. Skoro jsem cítil, jak mě pozoruje, jak se mi vysmívá a já běžím tímto lesem jen díky jejímu milostivému svolení.

Ztracen ve svých ponurých myšlenkách jsem si příliš pozdě všiml kořene, který mi ležel v cestě. Mé slabé tělo rozvířilo prach, když tvrdě dopadlo na zem mezi větvičky, bláto a jehličí. Se zaskučením jsem se převrátil na záda a pokusil se zalapat po ztraceném vzduchu. Chvíli jsem tam jen tak zůstal ležet a došlo mi, že jsem byl poražen ještě před tím, než jsem se dostal z pevnosti. Věděla to a dovolila mi, abych jí upláchnul. Až teď jsem si byl schopen vybavit její slova, varování. Ráda lovím, ráda honím. Je zábavné nechat kořist myslet si, že vyhrála, dát jí naději. A pak ji o všechno připravit. Uděláš stejnou chybu, jako ti předešlí, chlapečku? Skoro jsem propukl v zoufalý smích. Byl jsem tak hloupý, tak bláhový!

„Ano, udělal jsem přesně to, co jsi chtěla," zašeptal jsem zničeně. „Dokonce ti udělám takovou radost, že poběžím ještě dál. A až si pro mě přijdeš, budu bojovat. Do posledního dechu, do poslední kapky krve," můj hlas postupně nabíral na jistotě. Možná jsem se z tak velkého utrpení, jaké mi dopřávala, jednoduše pomátl a mluvil sám se sebou. Ale byl jsem si až podivně jistý, že mě slyší a dostal jsem chuť jí naštvat. Vyprovokovat. Protože podle mého mínění byla smrt lepší než návrat do sklepních kobek.

Odhodlaně jsem se zachytil nízké větve nejbližšího stromu a s její pomocí se vrávoravě postavil. Byl jsem celý špinavý a odřený, přes cáry něčeho, co dřív bývalo košilí, mi prosvítaly jizvy, modřiny hrající všemi barvami a čerstvé šrámy. To mi ale bylo jedno v tuhle chvíli. Nyní mě zajímal jen konec lesa, který se zdál v nedohlednu. Rozbolavělými zády jsem se opřel o drsný kmen onoho stromu, který mi pomohl se zvednout. Chtěl jsem zavřít oči, tolik jsem toužil po spánku, kterého se mi již několik měsíců dostávalo opravdu pomálu. Bohužel, kdybych uposlechl ten svůdný šepot, o jehož původu jsem neměl valné mínění, nikdy by se mi nepodařilo dostat se dál. Jak má věznitelka říkala, lidské bytosti jsou při nesmyslných činech upnuty na naději a přání. A já nebyl výjimkou.

Donutil jsem se znovu rozhýbat své končetiny, přimět své svaly ke křehké spolupráci a pomalým tempem se rozběhnout dál. Přestal jsem počítat, kolikrát jsem špatně došlápl a v kotníku mi nehezky zapraskalo, i to, jak dlouho vlastně naivně doufám, že stromy zřídnou a já narazím na nějaké obydlí opatřené příslušnými symboly. Ach ano. Kdybych tak nebyl tak hloupý, když mi matka říkávala, abych u sebe nosil talisman. Kéž bych se neposmíval šarlatánům, kteří za tučný poplatek nabízeli ochranu mojí chalupy.

Zděsil jsem se, když za mými zády něco křuplo. Pod něčím krokem, jejím krokem. I když bych si za to v jiném případě nafackoval, cítil jsem, jak mi po tváři stéká něco mokrého a krev to kupodivu nebyla. Plakal jsem, uboze jsem se rozbrečel, jelikož jsem tušil, co na mě čeká. Trhl jsem s sebou, když se začala smát. Ledově, zlověstně a bez jakékoliv emoce, která by poukázala na její lidskou stránku. V mysli mi vytanula otázka, na kterou jsem odpověď raději ani nechtěl znát. Zůstala v tě čarodějnici vůbec nějaká lidskost?

„Hloupý člověče," úlisně se ke mně blížila a já strnule zůstal stát na místě. „Copak sis myslel, co?" začínal jsem v jejím hlase rozpoznávat zlost. Třeba měla ráda lovy, ale víc než to vyžadovala poslušnost a bezmeznou oddanost. Jak pomalu postupovala blíž a blíž, do nosu mě uhodila opojná vůně šeříku. „Tak odpověz mi!" zavřískala těsně vedle mého ucha, až jsem pár kroků odskočil.

„Já jsem... Totiž víte," zadrhával jsem se, když jsem se odvážil zvednout zrak. Přes roušku nastávajícího šera jsem dobře nerozeznával její rysy, ale moc dobře jsem věděl, že se pod elegantní kápí schovávají vlasy krásné a zářivé jako zlato. Celá byla nádherná a přesně taková, jakou by si každý muž přál. Alespoň na první pohled. Pod tou maskou nevinné dívky se skrývala krutá babizna, která měla na svých pařátech víc krve, než králův generál. Mojí krve, jak jsem si s ještě větším děsem uvědomil. Jak jsem pozoroval její prsty obemykající rukojeť podlouhlé a zajisté ostré dýky, jejíž čepel by mě klidně usmrtila, nebyl jsem si tak jist svou odvahou. Nechtěl jsem zemřít, bylo mi teprve něco málo přes dvacet let. A hodlal jsem s tím seznámit i ženu před sebou. „Prosím, krásná paní, smilujte se!" zanaříkal jsem zoufale a klesl na kolena – těžko říci zda kvůli chybějící síle nebo pro větší efekt mé prosby.

„Ty odporný červe," úlisně zakroutila hlavou. Zdálo se, že jsem jí pobavil, místo abych obměkčil její srdce z kamene. „Žádáš o mou dobrosrdečnost, ovšem když někdo na kolenou prosil tebe o totéž, jen ses zasmál. Tak proč bych ti měla vyhovět, řekni...?" prskla se vší záští a odporem vůči mně. Až po chvíli mi došel význam oněch slov, které vzešly z jejích úst a nebylo to nijak pěkné uvědomění. Takže proto, neslyšně jsem vydechl v mysli. Už jsem to všechno pochopil, konečně mi její konání dávalo hlubší smysl. Příliš dobře jsem si na to jitro pamatoval. Má minulost byla hrozná, přestože jsem nebyl sirotek, ani jakkoliv poškozené dítě. Byl jsem jako kouzelnice stojící přede mnou, snad ještě horší. Mrzačil jsem, bez účelu či smyslu. Bral jsem si dívky bez jejich svolení, upaloval moudré léčitele za jejich vědění.

Neodvážil jsem se jí podívat do očí, příliš jsem se děsil toho, co by přišlo. Jen jsem hleděl do bahna, ve kterém jsem s potupou klečel a vyčkával.

„No tak, nestyď se tolik. Povídej, vyprávěj - co jsi té ženě tehdy udělal!" pár kroky se ke mně dostala a dýku mi přiložila hrdlu. Zapomněl jsem dýchat, zatímco mi pomalu zvedla hlavu a zasyčením mě znovu vyzvala k mluvě.

Hlasitě jsem polknul. „Toho rána jsme se spolu s ostatními Jezdci přihnali do jedné vesnice, zapadlé a vzdálené od těch ostatních," začal jsem roztřeseným hlasem vyprávět. Jak se jmenovala, co? Kdybych neměl hrot zbraně přitisknutý ke krku, cuknul bych s sebou, když se mi myslí rozlil její sladký hlásek. Vystrašeně jsem na ní pohlédl, ale ve večerní tmě jsem sotva rozpoznal její tvář. Světla rychle obývalo - příliš rychle. „Nevím, já... Si nejsem jistý. Bylo to skoro před pěti lety," zaskučel jsem. Potůček karmínové tekutiny nasakující se do špinavých hadrů, které jsem měl na sobě, mě ale donutil přemýšlet usilovněji. „Tedy, myslím, že to bylo něco jako Ismer... Na koních jsme se tam vehnali. Všichni nás samozřejmě znali, už několikrát před tímto incidentem jsme to tam vyrabovali. Strhnula se hlučná vřava, kdo mohl, utekl. Tedy ne, že by k tomu měl moc šancí. Pár obyvatelů padlo, většina se poranila – ať už kvůli své blbosti, nebo kvůli nudě pár mužů z naší party. Každopádně jsme jim toho hodně sebrali. Zlato a stříbro, kterých bylo ale dost pomálu. Potom také většinu úrody a několik kusů běžného zboží, které se nám nechtělo kupovat na trhu. Už jsme chtěli odjet, když si Caspian všimnul takové chaloupky, úplně na kraji té vsi, kde jsme ještě nebyli. Ukázalo se, že tam žila mladá žena. Pohledná, až příliš. A také drzá a neuctivá, proto jsem se rozhodl jí zkrotit," zahanbeně jsem zašeptal. Nechtěl jsem jí to vykládat, bylo však zřejmé, že nemám na výběr. „Nejspíš jste jí znala," podotknul jsem a ona se jen hořce ušklíbla. „Asi chápete, co jsem té hospodyni udělal. Poškodil jsem ji, vzal jsem jí její čistotu. Násilím. Potom... Potom jsem si všimnul, že má na zápěstí jisté znaménko, takové, jaká mají čarodějnice. A tak jsem jí z nenávisti zabil. Prosila mě, abych jí ušetřil. Ale já zatvrzele vytáhl meč z pochvy a rozsekal její tělo," po tváři mi stekla slza.

„Ano, vím, co jsi mojí sestře udělal. Vrátila jsem se z nočního sběru bylin a hub. Představ si můj šok, když jsem spatřila to zohyzděné tělo!" vykřikla nazlobeně, jako by to chtěla už dávno vykřičet do světa. Údivem jsem pootevřel ústa. Od jejího náznaku jsem tušil, že mou oběť znala. Jenže že až tak důvěrně, o tom jsem neměl ani ponětí. „Víš, naše matka nám vždycky tvrdila, ať vám pomáháme. Že jste slabší rasa a budete nám za naši přízeň vděční. Věřila jsem tomu, bezmezně a příliš naivně. Toho rána mi to všechno konečně došlo. Jací lidé doopravdy jsou. Zrůdy!" zavřeštěla, až jsem měl pocit, že ohluchnu. „A tak jsem přísahala, že Merendu pomstím. Povedlo se mi to – zabila jsem všechny Jezdce. Kromě jednoho jediného, který mi stále unikal. Myslela jsem, že se o mně třeba dozvěděl, je zavřený v nějaké pevnosti a obklopen talismany a kouzelnými znaky. Představ si můj údiv a posměch, když jsem zjistila pravdu. Najednou mi přišlo nepatřičné se k tobě v noci jen tak připlížit a probodnout. Vždyť ona trpěla, tak proč bys ty neměl?" ve zlém úšklebku vycenila ostré zuby.

Tíha všech těch informací na mě dopadala postupně. Nenáviděl jsem se za ten čin, proto jsem se brzy od nájezdné skupinky odpojil. Neměl jsem ani tušení, že důvodem, proč jsem o nich již déle neslyšel, bylo jejich vyhubení. Také mi bylo konečně jasné, proč jsem byl týdny mučen v jejím zajetí. Nejspíš bych se mstil podobně, jako ona. Jen bych zajisté neměl tak pitomého vězně, jako měla nevědomky ona.

„Teď tě zabiju," oznámila mi odhodlaně a já věděl, že je to pravda. Měla k tomu dostatečné důvody, kterým jsem rozuměl. Také měla dokonalou příležitost a prostředky. Lépe jsem jí to přichystat nemohl. „Máš poslední přání."

Udivilo mě to. Nemyslel jsem, že by mi něco podobného dopřála, ale byl jsem za to rád. Bylo tu něco, po čem jsem toužil, ačkoliv jsem jí nesnášel a bál se jí. Možná jsem byl opravdu blázen, když jsem chtěl, aby byla zrovna tohle poslední věc, co udělám. Jenže to bylo tak a já si nemohl pomoci. „Chci tě smět políbit," vydechl jsem a ona zmateně zamrkala. Nedivil jsem se jí. Jistě čekala poslední jídlo, souboj o můj život nebo jednoduše zbabělé prosení o život, kterého jsem se před pár minutami už jednou dopustil. Vlastně jsem něco podobného očekával i já. Do poslední chvilky jsem doufal, že si tohle přihlouplé přání nechám pro sebe, navždy nevyřčené.

Po několika dlouhých a tichých minutách lehce přikývla, čímž zase překvapila ona mě. Čekal jsem spíš něco ve smyslu posměšků a rychlého konce. Smrtelnou zbraň od mého hrdla neodtáhla, ale sklonila se ke mně. Dychtivě jsem se otřel o její hebké rty. Byl to úžasný pocit, jehož jsem se nemohl nabažit. Znovu jsem jí políbil, tentokrát opravdově a něžně. Nevěděl jsem, kolik doteků mi dovolí, ani jsem to vědět nechtěl. Dokud budu moci, budu pokračovat v prvním polibku, který není myšlen nijak zle ani zhýrale. Byl jsem tak okouzlen její krutou nádherou a sladkými rty, že jsem skoro nepostřehl rychlé štípnutí v oblasti krku ani tmu přicházející spolu s ním.

...

Zdravím vás u nové povídky, která je tentokrát do květnové soutěže Psaní pro radost. Původně jsem již ani nedoufala, že by na téma první polibek něco vzešlo, nakonec jste se toho ovšem dočkali a já doufám, že nejste zklamáni. Mně osobně přijde, že se hlavní hrdina i jeho ženský protějšek za celý příběh poměrně dost změnili, ale každý máme vlastní názor. Ten svůj mi třeba můžete napsat do komentářů, za což budu velice ráda. Nyní se s vámi každopádně rozloučím a popřeji vám šťastný zbytek dne i potřebnou fantazii k psaní!

- Annaeli2