27. dubna roku 2020

Anotace: Ať si každý tvrdíme co chceme, lidská rasa přírodě již ublížila hodně. A vybíjení zvířat je pouze jednou z nepěkných činností, které provádíme. Nemyslíte, že bychom se měli polepšit...? [Původně napsáno jako slohová práce.]

Tam, kde lidská noha již věky nevkročila, se za devatero horami nacházelo území obrovských a majestátních zvířat. Země draků byla vskutku malebné místo. Neobývali ho pouze šupinatí ještěři, ale i hejna krásných ptáků, šelem či mírumilovných býložravců, jejichž druhy byly v našem světě krutě povražděny. Nevládla tam nenávist, sobectví ani předsudky. Všichni kdo respektovali mír a rovnováhu tam byli vřele vítáni. Nedělaly se rozdíly mezi drakem a vakovlkem tasmánským, alkou vekou či psem bojovným. Každý z nich měl své místo na zemi, což lidé nebyli nikdy schopni pochopit a hnali se pouze za svým ziskem.

Hory obklopující tento ráj a chránící ho před vším zlem, byly stvořeny z bílého kamene. Stovky let trvalo, dokud nenabraly své tvary. Každý z pahorků byl něčím jedinečný. Stejně tak, jako byl každý z tvorů něčím unikátní.

Potůček, který pramenil vysoko v krápníkových jeskyních a přinášel svému okolí životadárnou tekutinu, byl křišťálově čistý. Bylo to pozoruhodné, avšak důvod k tomu byl prostý. Široko daleko nebylo nic, co by dokázalo vodu znečistit. Žádné továrny, žádná města ani nic podobného. Proto se v Zemi draků nemohlo stát, že by zvířata dostala otravu kvůli své potřebě napít se.

Nejkrásnější pohled ale bezesporu byl na Ledové vodopády. Kapičky vody spojující se do proudů, přepadajících přes okraj srázu a následně letící dobrých padesát stop vzduchem až se rozprsknou o vodní plochu velkého jezera – to nebylo nic v porovnání s gigantickým stvořením poletujícím okolo. Drak sněhového zbarvení a rohy lemujícími jeho obrovský krk s roztaženými křídly plachtil těsně nad vodní hladinou, kterou svými pařáty lehce čechral. Z vody na moment vyskočila tříčlenná skupinka delfínovců čínských, aby specifickým písknutím vysoké frekvence pozdravili svého dračího přítele.

Šupinatý velikán si příjemný let užíval do té doby, než se ocitnul téměř u břehu. Tam se právě nacházelo početné stádo zeber kvag, které se přišli osvěžit do centra dění na mírumilovném území. Bylo opravdu velkou škodou a nespravedlností jejich početné lovení v rodné jižní Africe. A jako zázrakem se drakům podařilo uchránit poslední pár těchto zeber podivného zbarvení a odnést oběti válečných výprav do bezpečí. Čas ale utíkal dál a po více než dvou stovkách let se v Zemi draků nacházelo téměř osm velkých stád oněch pozoruhodných zvířat. A jedno z nich se, jak již bylo zmíněno, právě v tu chvíli nacházelo u jezera. Drak je nechtěl zbytečně smočit velkou vlnou, která nastávala vždy, když mávl křídly příliš blízko vodní hladině. Proto se opatrně vznesl výš o něco dříve než u samotného břehu.

Několik zeber zvedlo hlavu a vděčně jí pokývalo, než se znovu pustily do lahodné zeleně. Tím se ale bílý drak přespříliš nezaobíral. Již dávno se totiž nacházel daleko v oblacích, shlížejíc na své království. S pyšností v jantarových očích viděl ten klid, který v jeho domovině panoval. Žádná válka, žádné spory, žádná nenávist, žádná sebestřednost, žádní lidé. Jen tolerance, mírumilovnost, respekt a přátelství.

Jenže ne všechny příběhy končí dobře, zvlášť když v nich účinkuje lidská rasa. A ani harmonie Země draků nemohla trvat věčně, ačkoliv by si to mnozí přáli. Lidé, dozvídajíce se o neobjevené části světa, lačnící po moci a bohatství dvakrát neváhali a jednoho dne našli ono údolíčko lemované horami. A ubohým zvířatům toužícím jen po klidném a nerušeném životě nebylo pomoci. Po tom, co nemilosrdní ničitelé opustili Zemi draků, nezbylo nic. Bílý kámen byl vytěžen, vody znečištěna a vzduch zapáchající násilím. Sněžný drak se již nikdy neměl vznést k oblakům, jen bezmocně ležet na zemi prosáklé jeho vlastní krví, s protrhanými křídly a ostřím zabodnutém v srdci. Protože takoví my jsme: opravdoví ničitelé.

...

Co bylo původně napsáno jako pouhá slohová práce, jsem se nakonec rozhodla i vydat. Nemyslím si, že se takovýhle pohled na lidskou rasu bude líbit úplně každému, ale konec konců, píšu pro sebe a pro ty, komu se má díla líbí. A tohle je navíc, podle mého názoru, pravdivý pohled na věc. Už jenom to, že druhy zvířat jmenované v této povídce jsou všechny vyhynulé... Každopádně vás již nebudu zdržovat svými řečičkami. Doufám, že se vám příběh alespoň maličko líbil, samozřejmě budu potěšena za jakoukoli slušnou zpětnou vazbu i pouhé hlasování a přečteni. Loučím se s vámi a těším se u něčeho dalšího.

- Annaeli2