7. července roku 2020
Anotace: Jsi neviditelný přítel dítěte. Ono ale roste, zapomíná a ty umíráš. A nejhorší bolestí pro tebe je vědomí, že se nemůžeš ani rozloučit.

Stvořila tě jeho mysl - bujná a rozrostlá fantazie snílka, který věří v nemožné. Byl jsi jeho prvním přítelem. Stál si při něm, ještě když byl v kolébce a svými očky si zvídavě prohlížel svět. Jeho divy a krásy, které měl za svůj dlouhý život objevovat. A i když tě nikdo jiný nemohl spatřit, ačkoliv jsi pro dospělé rodiče nebyl... Byl jsi šťastný. Protože jsi měl svého chlapce, svého stvořitele a pána, jemuž jsi dělal společnost.
Vyrůstal jsi s ním. Pozoroval jsi jeho vlídný úsměv, kterým v davu dokázal vyniknout. Možná to se svým čistým srdcem měl mít v životě těžké, ale tys byl rozhodnut mu vždycky pomáhat a podporovat ho.
Bylo mu jedno, že na něho ostatní děti na pískovišti civí jako na blázna. On si chtěl povídat s tebou, jen tys mu mohl nejlépe poradit, jak uplácat bábovičku nebo se houpat tak vysoko, jak to jiní neuměli. Miloval tě jako bratra, přítele a druhého tatínka. A tys ho také měl rád - snad ještě víc, než on tebe.
Nikdy si nezapomněl na tu chvilku, kdy se o jeho pátých narozeninách spustil první letní déšť. Hodiny jste v něm pobíhali, smáli se spolu a trhali kopretiny. Jen škoda, že to nakonec vyrušila ta přísná žena se semknutými rty - chlapcova matka. Měla svého syna ráda, jenže ho nedokázala pochopit tak jako ty. Byla až příliš zatvrzelá a přízemní, aby ocenila sny, přání a fantazii.
Trhalo ti srdce, když ten neznámý pán v bílém plášti vysvětloval tvému kamarádovi, že neexistuješ. Měl sice pravdu, když říkal, že jsi jen výplodem klučinovi mysli... Ale to přece neznamenalo, že nejsi skutečný! Nedokázal ses jen tak dívat, když dítěti tváře smočily vodopády nešťastných slz. Věděl to - on věděl, že opravdu jsi a nechtěl se tě vzdát. Křičel jsi, řval. Jenže tě nikdo kromě jeho nemohl slyšet. Byl to tvůj dar a zároveň prokletí. Kopal jsi do té stěny dělící tě od světa normálních lidí. Zoufale jsi toužil se za ni dostat a ukázat jim, že chlapeček není blázen.
Nešlo to. Byl jsi pouhým imaginárním přítelem.
Když nastoupil do mateřské školky, kontakt s tebou omezil ještě víc, než po terapii s oním strašidelným psychologem - tomu jsi od té doby přezdíval Kazič snů. Našel si jiné a nové společníky, kteří byly narozdíl od tebe hmatatelní. Smutně jsi je pozoroval a zatím slábl.
Nevěděl jsi, proč se to děje. Neuvědomoval sis v tu chvíli ani nikdy předtím, že jednou můžeš zmizet. Že jednou zmizíš.
Jak tvůj pán rostl, ty ses naopak scvrkával. Jediné, co tě stále posilovalo - pro cos žil -, bylo přátelství. To se ale již několik let vytrácelo a ty spolu s ním. Byly to dny, kdy s tebou chlapec nepromluvil. Poté týdny a měsíce. A ty sis to všechno konečně připustil. Že umíráš, opouštíš ho. Že se to ani neměl dozvědět, jelikož tě nechtěl zavolat k sobě. Nechtěl s tebou promluvit jako za starých dobrých časů.
Ten den, kdy se to stalo, si na tebe šestnáctiletý mladý muž. Nemohl ses to dozvědět, jelikož už jsi jeho svět opustil. Ale kdyby ses jednou vrátil, vyprávěla bych ti, že to nebylo naposledy, kdys mu přišel na mysl. Také bych ti mohla říci, že se nakonec nerozhodl jít kariérou váženého a bohatého chirurga, ale nebezpečnou a dobrodružnou cestou zasněného spisovatele. A to, co by tě zajímalo nejvíc, by byl jistě jeho největší úspěch - příběh o chlapci a jeho nejlepším příteli, jakého si mohl přát...