Muž spěchající na vlakové nádraží, paní čechrající si sukně svého nového šatu, malý chlapec hrající si se zaprášeným kamením – to všechno se mi mlžilo v jediný nesrozumitelný obraz, jakmile jsem každé ráno uviděla tebe. Všechny ruchy ulice ustaly, když jsem nenápadně pozorovala tvůj dobrotivý úsměv. Obdivovala jsem, jak ti dokázal rozjasnit tvář a okouzlit mnoho lidí, včetně mě.

Tváře mi při pouhém pomyšlení na tvou dokonalost polil ruměnec. Nebyla jsem dívka stydlivá – naopak jsem se už od dětství statečně řítila za svými cíly. Tys mi mé neoblomné sebevědomí zničila, ačkoliv jsem to mohla dávat za vinnu jen a pouze sobě. Pochybovala jsem, že bys vůbec věděla, kdo jsem. Že existuji.

V tajném pozorovaní jsem byla zřejmě nepřekonatelná. Ani jednou jedinkrát jsi mě nepřistihla, když jsem pozorně sledovala, jak vážeš kytice a prodáváš je zákazníkům. Při každé kávě, kterou jsem si kupovala těsně před tím, než jsem zaplula do kancelářské budovy na rohu, abych si odpracovala osm hodin směny, jsem se odhodlávala k tobě přijít. Nemohlo to být nic strašného. Stačilo by přejít silnici a zastavit u tvého menšího stánku.

Ano, bylo to jednoduché. Jenže jsem se nemohla zbavit strachu, že bys na mně všechno v první minutě poznala. Že by si tvé bystré oči té nejkrásnější barvy všimly nehynoucího obdivu v těch mých, těch potlačovaných pocitů a touhy. Styděla jsem se, že ve mně vyvoláváš zrovna takové emoce. Kdybys to zjistila, jistě bys mě brala za zvrhlíka. Všichni ostatní by se na mě pošklebovali, jen co by jim něco takového došlo.

Tolikrát jsem chtěla přestat. Nemohla jsem. Táhlo mě to za tebou a já nebyla dost silná, abych opojnému hlasu odolala. Takže taková měla být láska? Bolestná a plná výčitek? To byly otázky, na které jsem neznala odpovědi. Možná jsem ani nechtěla. Dokud jsem nevěděla, jaké je to milovat, mohla jsem se utěšovat tím, že je to pouhé pobláznění. Pochyby z nevydařeného vztahu s mužem.

A jednoho dne tomu osud chtěl, abychom se konečně setkaly tváří v tvář. Jako obvykle jsem tě z povzdálí s kelímkem v ruce pozorovala a utápěla se ve slastných představách, když tu zafoukal silný vítr. Koruny stromů v nedalekém parku se prohnuly a lidé raději zrychlili krok, aby venku trávili co nejkratší chvíli. Pod náporem vzduchu se ale i tobě z hlavy svezl klobouček a dřív, než jsi ho krátkými prsty stačila zachytit, vlál vzduchem.

Pozorovala jsem, jak pomalu dopadá na špinavou silnici. Už v předchozích dnech jsem si všimla, jak sis klobouk oblíbila a tak jsem nechtěla dopustit, aby ho nějaký automobil v nepozornosti přejel. Dřív, než jsem stačila domyslet následky svého činu, už jsem se pohnula a přispěchala k němu. Zvedla jsem ho ze země a pevně stiskla v ruce, načež za doprovodu nespokojeného troubení řidičů přeběhla na druhou stranu.

Bylo mi jedno, že jsem kelímek s nedopitou kávou nechala ležet na stolku. Pro mě byl nejdůležitější tvůj vděčný pohled a následné díky, které jsi mi skládala dobré tři minuty, než jsi přijala klobouček zpět. Netušila jsem, zda je to správné, ale místo abych ti ho podala, usadila jsem ho rovnou na tvou hlavu. Rozpačitě ses usmála a mě tvé rudé tváře donutily také roztáhnout koutky úst.

Dovolila jsem si ještě nepatrný moment, než jsem své oči odtrhla a sklopila ke květinám. Nakonec jsem si od tebe koupila rudou růži, kterou jsem si o necelých dvacet minut později dala do vázy jako ten nejcennější poklad.

A takhle to pak chodilo každý den. Osmělila jsem se a chodila si k tobě kupovat květiny, místo toho, abych tě pouze sledovala. Občas jsme spolu prohodily pár zdvořilých slov a já pro těch několik minut dýchala. Kdykoliv jsme se na sebe usmály a popřály si dobré ráno, mé srdce se splašilo zmítavou radostí.

Jednoho dne byl tvůj stánek prázdný. Bála jsem se o tebe. Každý den, ať už pršelo, nebo chumelilo, jsi stála za pultem a zářila na všechny strany. Nevěděla jsem, co si počít. Nejspíš ani nebyl důvod k obavám. Třeba jsi nutně potřebovala odjet za svou rodinou.

Takovými iluzemi jsem se krmila dva týdny. Byly doposud nejhorší mého života. To, jak jsem s očekáváním hleděla na opuštěný stánek a jak se má naděje v mžiku rozplynula. Nakonec se tam někdo objevil. Dívka, ve stejném věku jako ty. Zjistila jsem onu hroznou zprávu od tvé sestry, která přišla uklidit dřevěný stánek.

Zničilo mě to. Pár vět mi sebralo chuť žít. Přála jsem si být s tebou. Neviděla jsem v tom smysl. Pak jsem začala psát tenhle dopis. Vím, že si ho nikdy nepřečteš, protože už se vznášíš v oblacích. Ale až jednou dohledám místo, kde jsi pochovaná, položím ho zapečetěný na chladný kámen hrobu. Spolu s rudou růží, skoro stejně pěknou, jakou jsem každé ráno kupovala u tebe. A kloboučkem podobným tomu tvému, díky němuž jsem s tebou alespoň mohla mluvit. Jsem ráda, že jsem ti ho pomohla zvednout. Jsem ráda, že jsem tě poznala, ačkoliv ne tak, jak bych si přála.

Tvá Marguaritte, která tě milovala víc, než jsi kdy věděla.

...

Zdravím u další jednodílovky, kterou jsem pro vás po delší době napsala. Myslím, že by bylo vhodné zde poznamenat, že se jedná o povídku do projektu #Životděláúsměv a autorky téhle výzvy označím v komentářích. Snažila jsem se téma dobrého skutku dodržet, ale příběh se občas píše sám, takže tam tenhle motiv není zapracovaný tolik, jak původně měl. I tak jsem snad splnila požadavky.
Každopádně budu ráda za jakékoliv reakce a komentáře,
Annaeli2.