XVIII.

***

„Ustup," vyštěknu na jednoho z nich, když se mi postaví do cesty. Brání mi v cestě ke dveřím.

„To nemůžu, Má paní," mírně skloní hlavu.

Vytřeštím oči. Moment, cože? Slyšela jsem dobře? Nazval mě právě svou paní?

„Tady...," odkašlu si, než pokračuju „došlo asi k nedorozumění. Nejsem tvoje paní. Jsem člověk a ty to moc dobře víš. Takže ustup, nerada bych ti ublížila."

S ním to však ani nehne, pouze zavrtí hlavou. Zastrčí si ruce do kapes u kalhot a zůstane hledět na zem. To mám jako bojovat, abych se vůbec k pravému boji dostala? Zhluboka se nadechnu.

„Možná byste mohla být trochu nápomocnější a neztěžovat nám naši práci," jeho společník sedí na parapetu a hledí ven z okna. Vypadal klidně. Byl o dost starší, než muž přede mnou.

„Jak se jmenuješ?" nakloním hlavu na stranu a dál si ho prohlížím. Přemýšlím, co za bestii je. Jaká je jeho zvířecí podoba.

„Anton," sleze z parapetu a postaví se proti mně.

„Nerada ti přidělávám práci, drahý Antone, ale tohle je i můj boj. Takže to uděláme po dobrém. Vy mě pustíte a všichni budeme spokojení," usměju se. Zatím se snažím na něj být milá. I když je to falešné.

„Všichni nebudou spokojení. Vybral si vás z nějakého, pro mě totálně nepochopitelného, důvodu za svojí ženu. Zachránila ste ho a on vás. Možná to bude tím, nevim. Ale jedno vím jistě, když vás teď nechám odejít, zabije mě," stojí přímo naproti mě, když zašeptá: „a já nechci umřít jen kvůli tomu, že sem neuposlechl jeho rozkaz."

Povzdychnu si: „Vy to nechápete. Je jedno, kolik vás tady je. Ten muž, který stojí za celou touhle válkou, si pro mě stejně příde. To neovlivníte..."

Skočí mi do řeči, když pronese: „Nikdo se k vám nedostane."

„Nepřerušuj mě!" nastane chvilka ticha, kterou využívám k tomu, abych se podívala na jeho mladšího společníka. Držel si odstup, ale z jeho výrazu je znát, že nemá nejmenší úmysl se od těch dveří pohnout. Dívám se ještě pořád na něj, když začnu znovu mluvit: „Neovlivníte to, je to jen otázka toho, kolik ze svých přátel nebo rodinných příslušníků jste ochotni obětovat."

Tohle byla ta správná věta, kterou jsem musela pronést. Oba nic neříkají, mlčí. „Chápeme se?" překřížím si ruce na hrudi.

„Zabije nás," hlas mladšího z mužů je tichý, ale ne natolik, abych ho neslyšela.

„Když tu zůstanem, tak oni zabijou všechny, na kom vám záleží. Nakonec i vás, až si přídou pro mě," nechají mě projít ke dveřím. Jsou zamčené. Otočím se a nastavím ruku jejich směrem.

„Fajn, jsem voják a ne chůva. Jestli mě ale nakonec zabije, odneseš si to ty," z kapsy vytahuje klíče. Mají divný tvar, zamyšleně na ně hledím, když mi je podává.

„O něj si nedělejte starosti. Jen ať něco takového zkusí. Vyřeším si to s ním," popadnu klíče do ruky a hledám, který je ten správný.

Ani na třetí pokus se mi nepodaří dveře odemknout. Vztekle zafuním. Když už mám štěstí na chůvy, které se nechají přemluvit, přestože nad nimi visí hrozba smrti, nedostanu se ven kvůli pitomým klíčům. Paráda.

„Má paní, ukažte," mladší muž se dostane do mé blízkosti a bere si ode mě klíče.

Zručně dveře otevírá. To jsem se tedy zase předvedla. Chci vyjít na chodbu, ale zarazí mě. Dobře, chce jít první, tak ať jde. Antona mám za zády. V mém zorném poli se objeví zbraň. Moc dobře jí poznávám, přesně takovou jsem vlastnila.

„Díky," odtuším suše. Neodpoví. Mladší muž mi zmizel z dohledu. Vykročím na chodbu a ohlédnu se. Na mé pravé straně stojí vlk. Je podstatně větší, než jakýkoliv druh vlka. Odhaduju, že bude mít minimálně o padesát kilo víc, než jeho plně zvířecí bratr. Mašina na zabíjení. Ukáže mi tesáky, milé. Na mé druhé straně se pohne černý flek. Pohlédnu na jaguára, který se protáhne a secvakne zuby. Přemýšlím, který z nich je vražednější.

Dům se otřese v základech. Brnění mi projede celým tělem. To není dobré. TO vůbec není dobré. Bez rozmyšlení se následovaná dvěma bestiemi rozebíhám ke schodům. Beru je po dvou a modlím se, ať se nepřerazím. To by byl příchod mého života.

Srdce mám až v krku. Všude kolem se začne ozývat křik, střelba a různé zvířecí zvuky. Moji společníci se dostanou přede mě, připravení mě bránit. Na to nejsem zvyklá, do bojů jsem vždy, s výjimkou těch, které jsme museli vybojovat s Malakaiem, chodila sama. Když se dostaneme do nižšího patra, spatřím dva muže se zbraněmi. Hannovi zabijáci. Bezmyšlenkovitě střílím. Zasáhnu je, ale nezabiju. O jejich poslední výdechy se postarají vlk s jaguárem.

Dolehne ke mně medvědí řev. Rozebíhám se tím směrem, aniž bych si rozmyslela, jaké to může mít následky. Musím se vyhnout několika mrtvým tělům, mezi kterými je i tělo hyeny a pumy. Vlk za mnou zavyje bolestí. Zastavím se a otočím. Čumákem strká do nehybného těla pumy. Nemám nejmenší tušení, kdo to byl, ale z jeho zavytí je mi jasné, že pro něj někdo důležitý. Oklepu se. Když ke mně vlk zvedne pohled, jeho oči jsou čistě zlaté. Zavrčí.

Lehce skloním hlavu jako náznak toho, že je mi to líto. Rozejde se ke mně a srdce mi poposkočí. Když ale skloní mohutnou hlavu a ukloní se mi, nemám nejmenší tušení, co to znamená.

„Co tady děláš!?" trhnu sebou a nadskočím. Maddie se opírá o stěnu a drží se za zakrvácený bok.

„Je to zlé?" rukou, ve které nemám zbraň, jí podepřu. Rozrážím první dveře, které nacházím. Puma se do místnosti vrhá jako první.

„Nic, co nepřežiju," zamumlá, když jí pomáhám opřít se o stěnu v koupelně.

„Zakmni se a zabarykáduj. Až to skončí, někdo pro tebe příde," podávám jí ručník, aby si ho přitiskla na ránu. Sykne bolestí.

„Na tom nezáleží. Je jich moc, než sem dorazí ostatní, bude po všem," opře si o stěnu i hlavu.

„Hej! Ještě není konec. Zvládnem to. Vydrž, ano? Udělej, co sem ti řekla," nechce se mi jí tam nechat, ale vím, že musím. Dveře se za mnou zavřou. Počkám ještě, dokud neuslyším zvuk zamknutí. Teď už je to jen na ní.

Moje kroky a i mých společníků vedou dál skrz dům. Zastavím se až v prostorné kuchyni, která teď připomíná spíš zdemolovaný dům. Skříně a ostatní nábytek se válí po zemi, ve stěnách jsou stopy po kulkách a na zemi jsou mrtvá těla. Zvětším stisk na zbrani. Nadskočím, když do mě vlk drkne čumákem.

Následuju ho. Boj se momentálně už odehrává venku, což nahrává Hannovi. Může tak lépe využít zbraně. Skrz místo, kde se předtím nacházely asi skleněné dveře, se dostáváme do prostoru před dům. Udělám tři kroky, než stihnu postřehnout tu hrůzu, co se tam odehrává.

„Dost!" můj vlastní výkřik mi zní v uších. Nejsem si jistá, jestli budu později schopná mluvit. Krk mi hoří, ale svůj účel to splnilo. Setkávám se s Hannovým pohledem. Zvedne ruku a výstřely brzy na to utichnou. Bestie se stáhnou blíž k domu. Malakai mě ve své medvědí podobě zpraží pohledem. Opětuji mu to a vydám se k nim dopředu. Už přede mnou nestojí medvěd, ale muž.

„Uteč," chytá mě za ruku, když se dostanu k němu, „nemáš tu být, sakra."

„Půjdu s tebou," dělá mi problém mluvit, vytrhnu se Malakaiovi a stoupnu si před něj, „nech je být," nečekám na Hannovu odpověď a jdu k němu. Okamžitě na mě zamíří desítky zbraní. Zastavím se metr před ním. Svou zbraň stále svírám v ruce, i když vím, že zbytečně. Prohrála jsem.

„Malá, nevinná Ros. Podívej, cos způsobila," roztáhne ruce a zakroutí hlavou. „Není to moje vina, že seš totální magor," začnu, ale svou myšlenku nedokončím.

„Ros?" ozve se mi za zády. Malakai. Na moment zavřu oči. Neměl se to dozvědět, nikdy. Hann se začne smát. Rukama spráskne před sebou.

„Tys mu to neřekla? Smutné, a to ti zachránil život," pak už svou pozornost obrátí na muže za mnou, „Neřekla ti, že není Skyler? Že její identitu jenom ukradla?"

„To stačí, Hanne," pohledem ho prosím, aby mlčel. Nedělej to...

„Rosaline Esmé Carson. Jak se ti žilo pod identitou své sestry? Ani po smrti jsi mojí ženě nedala pokoj, ty malá pijavice," plivne mi k nohám. Všude kolem zavládne ticho. Polknu, tohle se nikdo z nich neměl dozvědět. Odmítám se otočit a podívat na Malakaie. Nechci spatřit, co bych v jeho očích našla.

„Byl to jedinej způsob, jak zabránit tomu, aby mi vzali Raylee! Byla jediná, kdo mi zbyl!" ruce se mi klepou a cítím, že se slzy derou ven.

„Jediná, kdo ti zbyl? Myslíš?" mávne rukou. Otočím se stejným směrem jako on. Z jednoho ze zapakrovaných aut vyleze muž a za sebou táhne malou holčičku. Ta se vzbouzí a snaží se od něj vykroutit. Chci se rozeběhnout, ale zbraň namířená na mojí hlavu mě zarazí. Dětský pláč mě rve na kusy.

„Pusť jí ty hajzle, ztratil si nárok na to být jejím otcem," chladná hlaveň se dotkne mého čela.

„Ještě jednou se pohneš a vystřelím," nebylo to mířené na mě, ale někam za má záda. Pootočí hlavu a naše pohledy se setkají, „nechci jí, je to holka. Co bych s ní asi dělal?" ušklíbne se a ustoupí o kus bokem. Chtěl, abych viděla, jak muž bere Raylee za drobné zápěstí a shodí jí na zem. V jeho ruce se objeví zbraň.

„Ne! Nedělej to. Zastav to, zabij mě, ale jí neubližuj! Prosím," slzy už nedokážu zastavit. „Co bych z toho asi měl? Tvoje smrt mi bude k ničemu."

„Pomstu," slyším sama sebe zašeptat. Povzdychne si.

„Já ale budu mít něco lepšího," protočí nás a já se ocitnu natisknutá zády k jeho hrudníku. Zbraň mi tiskne ke spánku. Pochopím, o co mu jde, když se setkám s pohledem s Malakaiem. Hann mi chytne ruku, ve které svírám zbraň, a zvedne jí. Hlavní míří přímo přede mě. Zavrtím hlavou.

„Tohle si vždycky chtěla. Zabít ho. Tak to udělej. Buď on, nebo ty a Raylee," zašeptá mi do ucha. Měl pravdu. Chtěla, ale dřív. Teď už ne. Věci se změnily.

Koutkem oka zpozoruju pohyb. Mezi auty se plížil jaguár. Modlím se, aby jeho myšlenky byly stejné jako to, co napadlo mě. Hann mi zbraní zatlačí víc na spánek. Syknu.

„Tak co to bude? Poslední šance."

Polknu. Malakai pomalu kývne. Vím, co tím myslí. Z úst mi unikne vzlyk těsně předtím, než se ozve výstřel.