XVII.

***

Otevře černé dřevěné dveře a nechá mě vejít do prostoru za nimi jako první. Rozhlédnu se kolem. Zastavím se v půli kroku a nohu, kterou jsem chtěla udělat další krok, postavím znovu na zem. Byla to ložnice. Strohá, bez jakýchkoliv dekorací, ale jinak velmi draze vybavená. Zavře za námi dveře.

„O co ti jde?" obořím se na něj, jakmile se k němu otočím: „Seš zpátky u nich. U svejch lidí. Nech mě bojovat, a pak se mě zbavíš. Až bude po všem, vezmu si Raylee a odcházím."

Na moment na mě pohlédne, než se protáhne a posadí se do jednoho z křesel. Nohy si opře o konferenční stolek a překříží je v kotnících. Ruce si dá za hlavu a zavře oči.

„Nebudeš bojovat," oči měl stále ještě zavřené. Vypadal... uvolněně.

„To si piš, že budu. Tohle je moje válka stejně tak, jako vaše," překřížím si ruce na hrudníku. Jestli si myslí, že ho kvůli tomu, že mi zachránil život, budu poslouchat a uctívat stejně jako jeho bestie, tak se mýlí.

„Přestaň se dohadovat, medvědice. Tuhle bitvu nevyhraješ. Pořád seš ráda, že stojíš na nohách. Nechceš se posadit?"

Kdybych uměla vydávat podobné zvuky jako oni, vztekle bych zaprskala. Kde je ten muž, kterému jsem ležela v náručí a který mě nutil mluvit, abych neusnula? Kam zmizel ten, který se ke mě v noci tisknul jako kdyby to bylo úplně normální? Jako kdybychom k sobě patřili?

„Trhni si. Já si cestu najdu. A dík, žes mi připomenul, jak na tom sem. Že sem slabá. Bez tebe bych to nevěděla, génie," odseknu a protočím oči.

Otevře oči. Nejsou hřejivě hnědé, ale mají barvu tekutého zlata. Zuřivě se v nich zablýskne. Takováhle odpověď se mu očividně nelíbila. Nadzvednu bradu a beze slov ho vyzývám k tomu, aby na to reagoval. Nepohne se, ale měříme se pohledy. Tělo mě začne brnět a poleje mě teplo. Je to divné, ošiju se. Pozoruje každý můj pohyb.

„Nejsi slabá. Jenom se musíš uzdravit. Po dalším boji by už tě ani dvě dávky krve nedokázaly zachránit," složí si ruce do klína.

Nakloním hlavu a snažím se zpracovávat to, co mi právě řekl. Polknu a zeptám se na to první, co mi začne blikat hlavou: „Dávky krve? Jaké krve? Čí?" vyhrknu a mé srdce začne tlouct jako o závod. Mezi lidmi se o bestiích říkalo mnohé, ať už to bylo zlé nebo ne. To samé se proslýchalo o jejich krvi. Údajně měla napomáhat k rychlejší regeneraci. Tomu dokonce věřím. Jenže se říkaly i jiné věci. Horší.

„Čí krve, Malakai?!" nervózně přešlápnu z jedné nohy na druhou. Začínám se v duchu modlit.

„Čí asi," sundá nohy ze stolku a lokty se opře o kolena. Pozoruje mě.

„Ty hajzle!" okamžitě jsem u něj a chci mu dát pěstí. Buď se mýlím a bude mě mít za totálního blázna, nebo ne a jsem v koncích. První možnost by byla dokonalé východisko. Moje pěst se srazí s jeho čelistí. Ucuknu, když mi rukou projede bolest. Nezapíral, mlčel. Ustupuji o krok dál, zatímco se chytne za poraněné místo.

„Zasloužil sem si to, uznávám," při prvním větším otevření úst se ozve lupnutí. Když se zvedá, tak jako kdyby se nic nedělo, prohlásí: „Nebyla jiná možnost. Jinak bys byla mrtvá."

„Takže to není jenom báchorka," můj výraz se změní na plný opovržení. „Dobrý vědět. Strč si tyhle kecy někam! Nebyla jiná možnost, to tak. Byla. Do hajzlu, radši si mě tam měl nechat, než tohle. Chápeš vůbec, cos udělal?!" to už křičím. Je mi jedno, jestli nás slyší celý zpropadený dům, na tohle neměl právo.

„Víc, než si myslíš," rozejde se ke mně.

Okamžitě couvám. Udělá ještě několik kroků, než se zastaví. Narazím do skříně a trhnu sebou.

„Nenechal bych tě tam. Slíbil sem ti, že se dostaneš zpátky ke své dceři." „Ale za jakou cenu! Tohle," ukážu mezi nás: „ti příde jako dobrá cena?" „Žijem. Na ničem víc nezáleží," pokrčí rameny.

„Nezáleží? Nezáleží? Jo, žiju, ale vodteď budu ovlivněná tím, že ste mi do žil narvali tvojí krev! To je fakt úžasný, bejt připoutaná k někomu, koho nenávidíš!"

Mlčí. Vypadá, jako kdyby dostal ránu. Ale mnohonásobně větší, než tu, kterou jsem mu před chvílí dala. Něco ve mně se zlomí. Možná sem nemusela být tak hrubá. Jenže sem naštvaná, tohle mu nikdo nedovolil. Neprosila jsem se o to.

„Udělal bych to znovu," hledí mi do očí. Nevidím v nich ani špetku toho, že by svého rozhodnutí litoval. Děsí mě to.

Myslela jsem, že je to povídačka mezi lidmi. Věřila jsem tomu, že jejich krev napomáhá regeneraci, to jo, ale zdálo se mi až moc přitažené za vlasy, že by to dokázalo svázat dvě osoby dohromady. Jenže teď jsem tady. Nevěřím tomu, určitě to není pravda. Je krásný, to ano. Jsem smířená s tím, že mě přitahuje. Jenže je to on. Vrah mé rodiny. Bestie. Bastard.

„Skyler..." začne mluvit, ale umlčím ho svým pohledem.

„Nech... toho. Jen... mi řekni... že se to nechá nějak přetrhnout nebo něco. Že to není navždy," polknu, když lehce skloní hlavu. Do očí mi vytrysknou slzy. Sakra, jak se to chovám? V rychlosti je setřu.

„Nedá..."

„Jakmile tohle skončí, předáš mi Raylee a já odcházím," svůj hlas znovu držím tak, aby zněl pevně.

„Ne," zvedne hlavu a napřímí se.

„Ne?" zatnu ruce v pěsti „tohle mi nemůžeš zakázat. Odejdu, ať už se ti to bude líbit, nebo ne."

„Nenechám tě odejít," zavrčí a vztáhne ke mně ruku „seš moje žena. Vybral sem si tě a z toho není cesty zpátky. Zůstaneš tu."

„Nejsem žádná tvoje žena! Odejdu, nezastavíš mě!" zavrčím na něj a rozejdu se ke dveřím. S touhle konverzací jsem skončila. V momentě, kdy beru za kliku, se domem rozlehne táhlé zavytí. Vlčí vytí. Otočím se na něj, nechápu, co to má znamenat.

„Zůstaň tady," rozhlíží se kolem sebe. Na tváři má výraz plného soustředění. Přepnul do módu Bestie. Nastal čas. Hann je tady.

„Trhni si, Malakai. I kdybych měla bojovat holýma rukama, pořád lepší, než trčet tady a čekat," postavím se mu do cesty.

„Tak fajn. Řekla sis o to sama," než se stihnu pohnout, chytne mě a hodí si mě přes rameno. Jeho kroky vedou pryč z ložnice.

„Pusť! Mě! Dělej!" snažím se ho kopnout do břicha, ale kvůli jeho sevření mi to moc nejde.

Netuším, kam mě to nese, ale když se mnou smýkne na zem, kolem je pouze tlumené světlo.

„Hlídejte jí. Nehne se vodtud, dokud nebude po všem. Použijte sílu, když to bude nutný," jeho hlas je hrubší, než normálně. Otočí se a já zaregistruji dva vyděšené pohledy nějakých mužů. Ještě jednou si je změří pohledem, než o něco tišeji pronese: „Jestli se mojí ženě něco stane, budou to vaše hlavy, pro které si přídu."

„Pane," ozve se vyděšeně a uctivě od obou z nich. Otočím se, abych na něj začala křičet, ale to už je pryč. Zuřím. Nejsem jeho žena!