XV.

***

Další dva dny se Malakai neukázal. Donutilo mě to si uvědomit, jak pitomě jsem se chovala. Trávení času o samotě se na mě podepsalo. Začala jsem přemýšlet, vracely se mi vzpomínky a litovala jsem svých rozhodnutí.

To, čeho jsem začínala litovat nejvíc, bylo jeho osvobození. Pravděpodobně bych se ven nikdy nedostala živá, ale to on taky ne. Sužovaly mě čím dál tím více výčitky, že jsem nedokázala udělat to, co jsem slíbila. Myšlenky na to, jestli by mě otec zbil, kdyby to věděl, matka by se rozplakala a sestra... ta by... nevím.

Ležím na boku a hledím z okna. Stmívalo se, ale mě se ještě spát nechtělo. Prospala jsem toho hodně přes den, takže mi bylo jasné, že v noci toho tolika nenaspím. Přes obličej se mi překutálí slzy. Polknu a otřu si je. Nemělo cenu se topit v minulosti, ale ona se do mé mysli vždycky protlačila.

Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Proč mi to nevyšlo. Buď jsem měla stále ještě žít v pronajatém bytě, nebo být mrtvá, protože jsem bestiím zabila jejich pomyslného krále. Ani jedno z toho se nestalo a místo toho nemám ani byt, ani jsem ho nedokázala zabít. To, že ležím tady, by mělo být mou největší potupou.

Dveře se otevřou v přibližně stejnou dobu jako předešlé dny. Sestřička se na mě usmívá a mává mi, jakmile se dostane do mého zorného pole.

„Tak jak je ti dnes? Co bolesti?" v rukách nese kelímek s léky a nějaký bylinkový čaj nebo co to bylo.

Neodpovídám jí, nejsem schopná se jí podívat ani přímo do očí. Prostě ne. Beze slova se vyškrábu do sedu a opřu se zády o postel a stěnu. Pak už si od ní beru kelímek a zapíjím prášky. Čeká, dokud i obsah hrnku nezmizí. To trvá trochu déle, protože mi to vůbec nechutná.

„Tak to zkusíme třeba zítra," ještě jednou se na mě usměje. Byla to jediná ze sestřiček, která to se mnou ještě nevzdala. Pokaždé, když přišla, snažila se se mnou mluvit, a i když jsem jí neodpovídala, občas mi alespoň pověděla nějaké, dle jejích slov, super zprávy, kterým jsem vlastně ani nerozuměla. Přesto jsem jí za ně byla vděčná.

Pousměju se na ní a pozoruju, jak odchází. Když uslyším zacvaknout dveře, znovu nechám svým emocím průchod. Stočím se do klubíčka a zírám ven. Připadám si tu jako ve vězení, ale tohle je jiné. Má mi to pomoct dostat se zpět na nohy. Z několika hadiček se stala jenom jedna. A tu mi ještě sestra přijde ráno odpojit. Do té doby musím vymyslet, jak se odtud dostat k Malakaiovi a přesvědčit ho, že chci vidět Raylee.

Sleduju, jak se noc začíná hlásit o nadvládu. Pokoj postupně potemní. Oklepu se, do mého těla pronikne chlad. Je tomu tak každou noc, kterou si pamatuju od té doby, co jsem jí strávila v té jeskyni. Nevadí, přitáhnu si peřinu blíž k sobě a pokusím se do ní ještě víc zabalit.

Moje myšlenky se znovu stočí k Malakaiovi. To hřejivé teplo jeho těla, kousavé poznámky a i ta pitomá přezdívka. Aniž bych si to uvědomila, tak se usmívám. Okamžitě s tím přestanu. Ne, co to proboha dělám? Tohle nemůžu. Je mi jasné, že už ho nikdy nezabiju. To už nedokážu, nemůžu ho zabít po tom všem, co pro mě udělal. Na druhou stranu to neznamená, že si můžu dovolit něco k němu cítit. To by bylo nemyslitelné. Maximálně tak vděk, ten si zaslouží. Jsem díky němu naživu, ale nic dalšího tam být nemůže.

Plná frustrace zavrtám hlavu do polštáře. Nemůžu k němu nic cítit, vždyť ho neznám. Pomohl mi a konec.

Moje myšlenky jsou pozastavené tím, když se otevřou dveře. Nejprve jsem si myslela, že je to jenom jedna ze sestřiček a že mě jde předčasně zkontrolovat. Pak mě do nosu uhodí vůně nově příchozího. Cítím, jak se červenám. Malakai si očividně něco odložil na židli. Stál mi za zády, ale já jsem se snažila předstírat, že spím.

Vytřeštím oči, když se postel za mými zády prohne. Mám sto chutí se otočit a zakopnout ho z té postele... Tedy, spíš bych měla. Nejsem však schopná to udělat, takže se rozhodnu, že dál budu předstírat, že spím. Ještě nějakou dobu se za mnou vrtí, než mě popadne a přitiskne naše těla dohromady. Zůstat v ten moment klidná mě stálo hodně pevné vůle. Jeho ruka se mi obmotá kolem pasu a jeho dech ucítím na krku.

Ležím bez hnutí i po nějaké době. Jakmile se jeho dech zklidní, protočím se mu v náručí, abych mohla ležet na zádech. Než se stihnu rozkoukat, přitiskne se na mě a hlavu si položí na moji hruď. Zvednu ruku, ale v půlce pohybu se zarazím. Neměla bych, doopravdy bych neměla.

Nakonec se však víc nadechnu a v hlavě si opakuju, že jedna noc nic nezmění. Můj pohled na něj, jeho na mě, to, co jsem měla pocit, že se mezi námi začalo odehrávat. Rukou mu vjedu do krátkých vlasů. Nedokážu to popsat. Nevím, co se to se mnou děje. Cítila se tak moje sestra, když potkala někoho výjimečného? Když se zamilovala? Nebo je to všechno jen lež a já si to namlouvám? Rozhodla jsem se to víc nepitvat, protože nevím, co to znamená se zamilovat. Já se nikdy nezamilovala, tak nevím přesně, jak se to pozná. Jedna malá část ve mně doufá, že ne takhle.

Pohladím ho po vlasech. Spokojeně se zavrtí, obejme mě a spí dál. Zamračím se. Co mi to děláš, Malakai Zione La Torre?