XIX.

***

V rychlosti se Hannovi vysmýknu, dokud si užívá pocitu vítězství a otočím se. Svou zbraň použiju, abych to praštila do spánku. Zapotácel se a to bylo to jediné, co jsem potřebovala. Jakmile se z mé zbraně zvou další dva výstřely a Hannovo tělo padne k zemi, propukne vřava.

Trhnu hlavou a zaregistruju mužskou postavu se skrýt za jedno z aut. Raylee je pryč a muž, který na ní mířil, leží na zemi mrtvý. Díky, Antone. Za tohle ti budu navždy dlužná. Kolem mé hlavy proletí kulka. To mě probere dostatečně na to, abych začala vnímat boj.

Než se stihnu pohnout, výhled mi zatarasí velké chlupaté tělo. Z levé přední tlapy mu po srsti stékala krev. Medvěd se dotkne mé tváře čumákem. Byl naživu. Sehnu se a seberu Hannovu zbraň. Pokývu hlavou. Bestie se otočí směrem k Hannovým zabijákům. Rozeběhnu se po jeho boku přímo proti nim.

Jejich výstřely se mísí s výkřiky. Jakmile jsou ve zbraních prázdné zásobníky, protočím je v rukách. Jsou dobré na omračování, rána s nimi bolí víc, než kdybych se o něco snažila svou pěstí.

Nemám tušení, jak dlouho boj trvá. Když ale ustane, jsem ráda, že stojím na nohou. Dobře, vzdávám to. Už mě asi neudrží. Než dopadnu na zem, chytí mě něčí ruka a přitiskne mě na pevné tělo. Už zase.

„Promiň," okamžitě panikařím, „nechtěla sem, aby to takhle dopadlo. Nemělo. Já... já..." nenechá mě domluvit, protože si mě otočí k sobě a čelo natiskne na to mé. Zavřu oči.

„Dost. Jsme naživu. Raylee taky. Nic víc teď neřeš," jeho hlas je nalomený.

Natáhnu se a obejmu ho. Hlavu mu zabořím do krku, ale rychle se odtáhnu, když zaúpí bolestí. Pohledem sklouznu k ráně, kterou kulka udělala.

„Musíme jít," rozhodnu a zabodnu mu prst do hrudi, „ty deš za doktorem, ať je, kde je," nenechám ho nic namítnout, protože se otočím a spatřím jí. Anton jí drží na ruce a konejší. Jdou mým směrem.

Brzy už jí svírám v náručí a klečím na zemi. „Bo-í to. Mám.. bebí," pláče a tiskne se ke mě ještě víc. Skoro jí přes slzy nevidím.

„Už je to dobré, maličká. Teta je tu. Jsem tu, neboj," kolíbám jí v náručí. Nevnímám Antona, který stojí nad námi a pozoruje můj záchvat pláče. Mám jí, Sky, zašeptám v hlavě. Tvoje holčička už je zpátky doma.

Postavit se mi musí pomoct Anton, stejně tak jako dojít k domu. Kolem nás se pohybovalo mnoho bestií v lidských podobách. Pomáhali těm, kteří byli víc zranění do domu, aby je mohl někdo ošetřit.

„Maddie!" vykřiknu, až sebou malá cukne. Okamžitě jí začnu hladit po vlasech a omlouvat se.

„Kde je?" Anton se napřímil a pustil mě.

„V některý z koupelen. Netuším který, ale říkala sem jí, aby se zamkla a zabarikádovala. Je zraněná, musím pro ni dojít," začnu panikařit.

„Vy si musíte odpočinout. Postarám se o to," udělá jeden krok, než ho oslovím. Otočí se na mě nazpět, „ano?"

„Jsem ti zavázaná. Zachránil si mi dítě," mírně skloním hlavu.

„Nejste. Udělal by to každý... Má paní," pokývne hlavou a zmizí v domě.

Pořád ještě s malou v náručí jdu směrem, o kterém si myslím, že je ten správný, abych došla do části, která připomínala nemocnici. Ani té se boj nevyhnul, avšak kvůli množství zraněných musela fungovat dál.

Doktor mě spatří, zrovna když se věnuje nějakému muži. Okamžitě ho opouští a rozejde se k nám. „Ne," zavelím, „nejdřív on. My počkáme," kývnu na něj.

Vrátí se k němu a k nám se připojí až později. Hladím malou a do ucha jí šeptám, že už to bude všechno v pořádku. Doktorovi netrvá dlouho, než jí prohlédne. Vlastně to má během minutky hotové. Spadne mi jeden velký kámen ze srdce, když prohlásí, že je v pořádku, ale má naražené zápěstí.

„Ještě se podívám na vás," natáhne se ke mně, ale zavrtěním hlavy ho zastavím. Do místnosti vklopýtá několik zakrvácených postav. Doktor je okamžitě na nohou a běží k nim. Cestou křičí, co všechno potřebuje. Jednou z postav je i Malakai. Zaměřím se na něj. Postřelila jsem ho a málem zabila. Kdyby se mi nepodařilo trochu cuknout rukou, byl by mrtvý. Stačilo tak málo.

Pomůže muži, kterého podpírá na pojízdné lůžko. Cítím, jak se Raylee v mém náručí začíná uvolňovat a usínat. Zvednu se a musím zůstat stát, protože se mi motá hlava. Potřebuju jí položit někam na postel, dlouho jí neudržím.

Po mém boku se objeví mužská postava. Malakai nemluví, ale podle jeho posunků poznám, že ho mám následovat. Dovede nás až do té ložnice, kde jsme byli předtím, než napadli dům. Nestihnu mu ani poděkovat, protože jakmile vejdu i s malou stále ještě v náručí, zavře za námi dveře. Jeho kroky se nesou chodbou.