XIV.

***

Zaskučím, když si sedám na posteli. Moment, postel? Rozhlédnu se kolem sebe. Bílé světlo a stejně barevné stěny mě nutí zamrkat. Moje první myšlenka je ta, že se to doopravdy stalo. Vzdala jsem to, je konec.

Když se ale k mým uším dostane nekontrolovatelné pípání, začnu se, plná paniky, rozhlížet kolem sebe. Vedle postele, kterou teď rozeznávám jako nemocniční lůžko, stojí několik velkých přístrojů. Od nich vede spousta kabelů a hadiček. Některé z hadiček se táhnou k posteli. Ke mně.

Než se však stihnu víc rozhlédnout, dveře, kterých jsem si předtím ani nevšimla, se s prásknutím do stěny rozletí. Cuknu sebou. Já... žiju?

Muž v dlouhém bílém plášti na mě hledí asi stejně vyděšeně jako já na něj. Moje první impulsy mě nutí k tomu, pokusit se o útěk. Sahám po jedné z kanyl, které mám v ruce.

„Nedělejte to!" vykřikne, než pokračuje: „prosím," to už pronesl vlídným tónem.

Zarazím se v půlce pohybu. Nejsem schopná mu odpovědět. V hlavě mi proběhne jedna věc. Ať už jsem kdekoliv, doufám, že je Raylee v pořádku. Vyděšeně na něj hledím a mé zděšení se zvýší, když se rozejde směrem ke mně. Srdce mi začne tlouct jako zběsilé. Jeden ze strojů začne pípat ještě hlasitěji, což mě donutí si přitisknout ruce na uši. V hlavě mi začne hučet. Všechny ty zvuky, bolí to. Jehly bolesti se mi zabodávají do celého těla.

Ticho. Přerývavě dýchám, víčka pevně tisknu k sobě. Odmítám je znovu otevřít. Ruce také zůstávají přitisknuté na mých uších. Snažím se vnímat jen tlukot svého srdce, ale nepomáhá to. Počítám do deseti a pak znovu. Lehký dotek na mém zápěstí mě donutí vykřiknout. Hlasitě. Prudce otevírám oči.

„Neublížím vám, slibuju," lékař couvá ke dveřím a má zvednuté ruce „Jen vám chci pomoct. Musím vás zkontrolovat."

„Ne!" sleduji každý jeho pohyb. Nevěřím mu ani slovo, mohl by patřit k Hannovi. Jen to ne... Z úst se mi vydere vzlyk. Přitáhnu si nohy pod bradu a rukama obejmu kolena. Na chvilku si na kolena položím hlavu. Když však zaregistruju, že se blíží rychlé kroky, s trhnutím jí zase zvednu.

Do místnosti vtrhne známá postava. Musí být minimálně o třicet centimetrů vyšší, než doktor. Mé tělo se při pohledu na něj uklidní. Krotím svou mysl. Je to v pořádku, jsem v bezpečí. Doktorovi nevěnuje ani sekundu své pozornosti, ale ihned míří ke mně. Bez rozmyšlení se mu vrhám do náručí.

„Seš v bezpečí," ujišťuje mě a pak se odtáhne, „ale potřebuju, abys nechala Doktora, aby tě prohlédl."

Zamračím se. Rozhodně nechci, aby se mě někdo dotýkal. Když už jsme u toho, okamžitě se odtáhnu a narovnám se. Co to dělám sakra? Ustoupí o krok dozadu a kývne. Doktor se pomalými kroky vydá k posteli.

„Doopravdy vám neublížím, máte mé slovo. Musel jsem s vaší léčbou být trochu opatrnější, normálně tu moc lidských pacientů nemám. To víte, zvířata tu mám každý den, ale takový člověk, to se moc nestává," mrmlá si pod vousy, když mi prohmatává ruku.

Nadzvednu obočí. To si teď mám připadat jako nějaký vzácný exemplář? Jakmile skončí s jednou rukou, začne se věnovat té druhé. Následují nohy. U jednoho specifického místa syknu bolestí.

„Tohle bude ještě chvíli trvat, než to bolet přestane. Teď ale potřebuju, abyste si znovu lehla," chytí mě za loket a pomáhá mi si lehnout. Doktor zvedne hlavu a zadívá se přes postel na Malakaie: „Myslím, že by pacientka ocenila, kdybyste odešel, Můj pane."

„Ne," zavrčí na něj medvěd nazpátek a posunkem mu naznačil, aby pokračoval. Nestihnu ani protestovat, když mi doktor vyhrne triko pod prsa a začne prohmatávat břicho.

Místností se rozlehne nevrlé zamručení. Leknu se toho zvuku a cuknu sebou. Znělo to jako varování. A bylo to děsivé. Projede mnou zimnice. Doktor si z toho však očividně nic nedělá, protože na tváři má stále úsměv.

„Prozatím to vypadá dobře. Budu vás, slečno, chodit kontrolovat, ale teď vás nechám o samotě," natáhne se, stáhne mi triko dolů a znovu mě přikryje peřinou. Nadzvednu obočí. Nakloní se nade mě a v očích mu hraje zlatá. Nedivím se tomu, kým je. Bylo to vcelku jasné.. Co mě však donutí se zarazit jsou jeho další slova: „Vypadáte mnohem líp, než když vás sem Jeho Veličenstvo přineslo. Doufám, že brzy budete na nohou, protože jinak nás všechny pozabíjí. Začíná mít přebytek energie, kterou potřebuje spálit," mrkne na mě a odtáhne se.

„Doktore," Malakai nemusel zvýšit hlas, postarší muž se pousmál a hned na to opustil místnost. Co to mělo sakra znamenat?

„Jak je to možný?" zavírám oči a zavrtávám se víc do polštáře.

„Co myslíš?" slyším, jak si přitahuje židli k posteli. Není to však nic, co by mě donutilo otevřít oči.

„Nejsem blbá, Malakai," nic víc mu říkat nemusím. Vím, že pochopí, kam tím mířím.

„Někdy jindy. Je to na dlouhý povídání. Teď si užívej toho, že žiješ. Nic víc tě nemusí zajímat."

„Raylee?" dodávám bezmyšlenkovitě a zadívám se na něj. Naše pohledy se setkají.

„Je v pořádku, v hlavním sídle. Až budeš natolik silná, abys zvládla převoz, vezmu tě k ní," založí si ruce na hrudi a opře se do židle.

„Můžem," okamžitě se začnu zvedat, ale nedostanu se ani do půli toho, abych si sedla, než mě znovu zatlačí do postele.

„Brzdi, medvědice. Teď ses probrala. Dej tomu tak pár dní, týden, a pak se o tom znovu pobavíme," jeho ruce zůstanou na mých ramenech. Sleduje mě, ale nevím, co v mém výrazu hledá.

„Co máš furt s tou přezdívkou? Sem člověk, tak si to strč někam," snažím se vytvořit pohled, který by jasně říkal, ať s tím jde do háje.

„Seš houževnatá, jen tak se nenecháš zabít a pro svoje mládě bys udělala cokoliv. Vidíš? Medvědice," pokrčí rameny a v rychlosti se otočí.

Až moc rychle, což vzbudí můj pocit toho, že mi něco tají. Přijdu na to co, protože jsem tenhle pohled dovedla k dokonalosti. Všechno postupně. Nejdřív se musím dostat z téhle postele. Snažit se přemluvit Malakaie by mělo očividně nulový úspěch. Mou další možností byl doktor. Toho bych možná přemluvit dokázala.