XII.

***

Vykašlávám vodu. Je hnusná a zvedá se mi z ní žaludek. Pálí mě celé tělo, nejvíc však plíce. Stočím se na bok. Po chvíli se záchvat kašle zklidní. Položím si hlavu za tvrdou zem. Otevřu oči, ale nic nevidím, všude je hrozná tma.

„Vítej zpátky. Už sem si říkal, jestli mě v tom hodláš nechat samotnýho," Malakai se přidušeně zasměje.

„Tobě je něco k smíchu?" podaří se mi ze sebe vysoukat po nějaké chvíli. Nejsem schopná se pohnout, proto zůstávám ležet na boku. Přetrhovaně dýchám. Jsem ráda, že mlčí, mám pocit, že chvíli vnímám a pak už zase ne.

„Budeš schopná chodit?" zněl ustaraně. To je to poslední, co bych chtěla. Jsme venku, víc mě nezajímá.

„Adresa?" ptám se, i když mě každé slovo bolí. Odpovědí je mi nevrlé zamručení.

„Všechno postupně, medvědice. Ještě z toho nejsme venku," jeho hlas byl klidný. Bez jakýchkoliv emocí, pouze konstatoval pravdu.

„Fajn. Kde to vůbec sme?" zvedám se do sedu. Chci pokrčit nohy, ale levá zaprotestuje. Nezdálo se mi to, sakra. Rukou hmatám kolem sebe, za sebou nacházím skálu nebo co to je. Dosunu se k ní a opřu se o ni.

Ozve se šoupání a něco se dotkne mého boku. Trhnu sebou, ale jakmile zjistím, že je to on, mé tělo se zklidní. Nenávidím se za to, měla bych se ho pokusit zabít. Slíbila jsem jim to. Že ho najdu a udělám mu alespoň něco z toho, co nechal udělat jim. Přesto tu teď sedím vedle něj a nejsem toho schopná. Jedna moje část je mu neskutečně vděčná, že mě nenechal umřít. Ta druhá část ho pořád nenávidí. Nebo... měla by.

„Vnímáš?" dotkl se mé ruky, kterou mám položenou v klíně.

„Ne," odseknu a odsunu se od něj o pár desítek centimetrů. Když narazím do něčeho tvrdého, zaskučím.

„I když by bylo nejlepší zmizet ve tmě, počkáme, než se rozední. Ty v noci nevidíš, takže to budem muset risknout," povzdychne si a dokončí svůj proslov: „Zvládneš počkat do rána? Seš dost zřízená."

„Nedělej, že tě zajímám. Dostal ses vodtamtud, tak si tu falešnou starostlivost nech pro sebe," kdybych mohla, křičela bych na něj. Jenže to nešlo, proto to znělo spíš jako chraptivé zašeptání. Jedině takhle si budu pořád připomínat, jaký postoj k němu mám držet.

„Mlč chvíli a poslouchej," zavrčel. Trhnu sebou, když se jeho prsty dotknou mého krku. Dotek během sekundy skončí a on pokračuje: „Pomohlas mi dostat se ven. I přes to všechno

cos udělala předtím, si mi prokázala službu. Takže teď mlč a trochu mi pomož, ať se dostaneme domů. Chceš svojí dceru. Zavedu tě tam."

Domů. Chtěla jsem si odfrknout. Já nemám domov. Jsou to vždycky jen čtyři stěny. Chladné, cizí. To slovo pro mě už neexistuje. Obmotám si kolem sebe ruce. Nevidím mu do tváře, takže těžko odhadnout, jak se tváří. Ticho bude lepší, než pokus o jakoukoliv smysluplnou konverzaci. Chtělo se mi spát, neskutečně. Víčka se mi sama přivírala, ale věděla jsem, že by to nemuselo dobře dopadnout. Musela jsem zůstat vzhůru.

„Pojď sem," jeho ruka se dotkne mého zápěstí.

Ucuknu. Zvedne se ve mně vztek. Co si to o sobě myslí? Snažím se ignorovat jehlu bolesti, která mnou po trhnutí projela a místo toho se víc zkroutím do klubíčka.

„Fajn, ať je po tvým," zamručel a já se během sekundy ocitla natisklá na hřejícím těle. Okamžitě se snažím od něj dostat. Chytne mi obě ruce a pronese: „Nech toho. Tvoje tělo to jinak brzo zabalí. Seš domlácená skoro k smrti, a pokud se do tebe dá ještě větší chlad, tvoje tělo to vzdá. Nebudeš mít dost energie na to, abys to přežila."

Chci protestovat, otevřu ústa, ale nic z nich nevyjde. Měl pravdu, vím to. Jenže představa toho, že mám strávit bůhví kolik hodin v náručí bestie, kterou jsem se zařekla, že zabiju, je děsivá. Na druhou stranu... teplo z jeho těla bylo příjemné. Naposledy se pokusím odstrčit, ale jeho ruce jsou jak medvědí tlapy. Není možné se z nich dostat. Vzdám to a položím si hlavu na jeho hruď.

„Mluv," pobídl mě a poposadil se. Očividně hledal pohodlnější místo.

„Co? Vo čem?" chci skrčit nohu, ale nejde to. Natáhnu se a pomůžu si rukou.

„Co máš s nohou?" narovná se a následně ucítím jeho prsty na noze. Ty se zastaví až těsně pod ránou od kulky. Hrozně to bolí. Syknu a co mi noha dovolí, tak s ní ucuknu. Jeho hlas zní trochu vyděšeně, když v rychlosti vyhrkne: „Postřelili tě? Kdy?"

„Když sem skákala do toho zpropadenýho moře. To bude dobrý," zívnu. „Ne, to nebude dobrý! To sakra nebude dobrý? Pročs mi to neřekla dřív?"

Jediné, na co se zmůžu je pokrčení rameny. Nemám co mu na to říct. Že se divím, jaktože ještě žiju? Tuhle otázku si musel pokládat taky. Slíbila jsem malé, že jí budu vždycky ochraňovat. To taky udělám. I když by to mělo znamenat být neustále na pokraji smrti. Píchne mě v hrudi, doufám, že je v pořádku. Zvednu hlavu, lehce se od něj odstrčím a dívám se směrem, o kterém si myslím, že je ten správný, abych mu hleděla do tváře: „Neublíží jí, že jo?"

„Komu?" jeho ruka opustí mou nohu a znovu si mě k sobě přitáhne.

„Raylee," zamumlám, když poslouchám zvuk jeho srdce. Bylo to uklidňující. V mojí hlavě zuří válka. Mělas ho zabít! Slíbilas to! Podívej se na sebe!, ozývá se tichý hlas vzadu z mé mysli.

„Je v bezpečí," nic jiného mi neřekne. Jakmile se začnu třást, obejme mě, což mě donutí se zamračit. Moje tělo však tohle gesto uvítá, protože se mu dostane zase o nepatrně víc tepla.

Začínám usínat. Jsem si toho vědoma, přesto s tím nemůžu nic dělat. Nemám na to sílu. Je v bezpečí. Řekl to. Sice je to slovo Bestie, ale věřím mu. Bezmyšlenkovitě se k němu víc přitisknu.

„Nesmíš spát!" štípne mě do ruky, ale já na to nereaguju, vnímám to jen okrajově. Jeho rty se mi otřou o ucho: „Mluv o sobě, co máš ráda, cokoliv. Vymejšlej si, co chceš, jenom neusínej. Už seš tak daleko."

Zhluboka se nadechnu. To zvládnu, určitě. Začnu mluvit, přestože moc nevnímám, o čem mu říkám. Pokračuju, nutím se do toho, někdy poslouchám, když mluví on. Jakmile však začnu usínat, donutí mě, abych znovu vyprávěla já. Přijde mi to jako hodiny, než se otvorem nad námi začne ukazovat světlo. Předtím mě ani nenapadlo se nad sebe podívat. Vlastně, asi to byly hodiny, co jsme mluvili.

Podívám se kolem. Stále je šero, ale mé unavené oči mi stejně ukáží obraz toho, kde se nacházíme. Vlnící se voda před náma potvrdí mou domněnku. Zatopená jeskyně. To bude problém. Malakai se pode mnou pohne. Otočím se a zadívám se mu do tváře.

„Zvládneme to," hnědé oči mu zalije zlatá, „ale nejdřív tohle," natáhne se a dotkne se mé ruky. Zmateně se na něj dívám. Co chce dělat? Prsty sevře zásnubní prsten a zatáhne. Kroužek s drahým kamenem mi sklouzne z prstu. Nestačím se na něj ani podívat, než se Malakai pohne a zahodí ho do vody. Polknu.

„Padáme pryč, medvědice," zašeptá a pomůže mi vstát.