XI.

***

Dveře byly jediná možnost, jak se odtud dostat. Medvěd zvedl tlapu. Stačila jedna rána a ani zamčené vyztužené dveře tento nápor nevydržely. Nebyl čas na to se rozmýšlet dvakrát. Tohle muselo být slyšet snad po celé budově, nebo kde jsme to byli. Následuju chlupaté monstrum na chodbu a okamžitě toho zalituju, když se do stěny vedle mě zavrtá kulka. Celým prostorem se roznese medvědí řev. Je tak silný, že mi do očí vytrysknou slzy.

„Jděte, jděte! Jeho zabijte. Jí mi přiveďte živou! Je mi jedno, jak dobitá bude, dokud bude dýchat!" zdáli je slyšet tlumený křik. Trhnu sebou. Hajzl jeden.

Medvěd vyrazil vpřed. Muži před námi byli natolik vystrašení a ztuhlí jeho řevem, že se neozval žádný další výstřel. Jejich chyba. Během několika sekund se začalo ozývat křupání kostí a bolestivé výkřiky mužů těsně před smrtí. Ani nevím, kde se ve mně stále ještě bere energie pokračovat v boji. Než se stihnu probrat, tyč v mé ruce je krvavá a přede mnou leží na zemi v bolestech sténající muž. Pohledem tikám mezi svou a jeho zbraní. Nakonec odhazuju tyč a sahám po jeho zbrani. Jako první kontrolují zásobník. Chyběly v něm tři náboje.

Zvířecí čumák mě drkne do boku. Zaměřím svůj pohled na Malakaie: „Jakmile se ti naskytne příležitost, zmiz," vysloužím si tím pouze ukázku zakrvácených zubů. Než si stihnu dvakrát rozmyslet, co udělám, moje ruka ho klepne po čenichu. Zafuní, ale tomu už nevěnuju žádnou pozornost. I svým lidským sluchem vnímám blížící se posily. Okamžitě stojí přede mnou. Kdyby to bylo v mých silách, odstrčila bych ho stranou. Karty se změnily, měla jsem zbraň.

První výstřel ze zbraně mi potvrdí, v jakém stavu se nacházím. Ruce mě začnou brnět a zaskučím, když mi z dlaně začne znovu téct krev. Na další fňukání není čas. Posily se neobtěžují s tím, aby se skrývaly. Je jich alespoň sedm a nemám nejmenší tušení, kolik jich ještě dorazí. Malakai se vrhne po nich, tím mi však ztěžuje možnost zasáhnout někoho z nich bez toho, abych postřelila i jeho. Předtím si dával na čas, než je zabil, teď je to už jiné. Před nohy se mi skutálí mužská hlava. Nadskočím a zadívám se na bestii před sebou. Těchto pár vteřin však bylo osudných. Popadnou mě dvoje ruce a mrští se mnou zpět před dveře, které se teď válí na zemi. Zbraň mi vlivem nárazu vypadne z ruky.

„Nechtělas ho náhodou zabít?" Kaliho hlas se ozve nade mnou. Přetočím se na bok a zaskuhrám.

„Trhni si," vydechnu. Bolest je sice utlumená adrenalinem, který mi koluje v žilách, ale není ho natolik, abych na svá zranění zapomněla úplně.

„Já tě nezabiju, ale Hann nebude mít radost," vyhrkne a natáhne se po mně. Seberu svou sílu a podkopnu mu nohy. Zatímco se zvedá, škrábu se na nohy.

„Hann ať táhne do prdele," odseknu. Svraští obočí. Využiju toho, že se nehýbe a vrhnu se po něm. Moje první rány zablokuje a praští mě pěstí do břicha. Zaklopýtám.

„Notak Ros, je toho v tobě mnohem víc," posměšný tón je v jeho hlase jako jed. Vyděšeně se v rychlosti otočím na Malakaie, bojím se, že to slyšel.

„Neříkej mi tak!" hněv se přidává k adrenalinu. Hledím Kalimu znovu do tváře. Tohle byl špatný krok, chtěl mě vyprovokovat a povedlo se mu to.

„Nebo spíš Rosaline? Takové něžné jméno," ušklíbne se a ukáže mi, že je připravený pustit se do boje.

To byla poslední kapka, kterou jsem potřebovala. Vrhnu se po něm. Podaří se mi dostat ho mezi sebe a medvěda, který bojuje několik metrů od nás. Jsem si jistá, že mi to pomůže, když bude mít bestii za zády. Podařilo se, snažil se vnímat nejen mě, ale i to, co se dělo za ním. Bylo to mojí výhodou, ale i tak nemám beze zbraně tak velkou šanci ho zabít.

Hledám cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Brzy to nacházím. Mrtvý muž ležící mezi námi má na sobě stehenní pouzdro, ze kterého je vidět tmavá rukojeť. Bingo. Vrhám se k zemi v momentě, kdy se Kali znovu otočí na vřavu za sebou. V podřepu vytahuju muži dýku z pouzdra. Kali už se znovu plně soustředí na mě a vykopne. Kopnutí je mířené na mojí hlavu, proto ho pravou rukou chytám za kotník, abych náraz co nejvíce ztlumila. Zároveň rukou škubnu dolů a stáhnu ho na zem. Dýka v levé ruce brzy nachází svůj cíl, jeho stehno. Stihnu jí jen tak vytáhnout, než Kaliho něco vytrhne z mého sevření a odhodí stranou. Síla toho, jak ho z mého sevření Malakai vytrhnul, mě shodí na zem. Tváří dopadnu na tvrdý kámen. Před očima se mi zatmí. Přesto se donutím se vyškrábat na nohy. Malakai stojí nad Kaliho mrtvým tělem.

„Dík," vrátím se pro zbraň, kterou jsem upustila, a pak donutím své domlácené tělo jít za ním. Netrpělivě na mě zírá, než trhne hlavou. Stanu po jeho boku a zahledím se za roh stejným směrem. On se snad zbláznil. Přímo před námi se na konci nové chodby nachází otevřené dveře. Denní světlo je sice slabé, ale i tak jsem schopná postřehnout vrtulník, stojící na jakémsi nádvoří. Až teď mi dojde, že zvuk moře je mnohem silnější. Ještě aby ne, postřehnu vlny, které se roztříští o nádvoří a voda se rozlije až pod vrtulník.

„Tudy, dělejte!" Hannův hlas se přibližuje. Bez rozmyšlení se vrhám vpřed. Medvěd je i ve svém stavu rychlejší, než já. Na nádvoří stane jako první. Za námi se ozve výstřel. Malakai zaskučí.

„Za něj," otočím se na bestii a za několik sekund se dostaneme z druhé strany vrtulníku. Střelba pokračuje. Musíme co nejrychleji zmizet, kulky se zatím sice zavrtávají do kovu, který je mezi námi a nimi, ale dlouho tomu tak nebude. Uvědomuju si, že jsme v koncích. Před námi je akorát polorozpadlé zábradlí a divoké moře. Polknu a otočím se na Malakaie. Ten se na mě ani nepodívá, jeho pohled je upřený před nás.

„Zabije nás to," křiknu na něj. Podívá se na mě, z jeho pohledu vyčtu jediné. Žádnou jinou možnost nemáme. Zakleju. Tohle je šílenství. Přesto se odstrčím od studeného matriálu vrtulníku a rozeběhnu se. Vnímám kulku, která mě zasáhne do nohy, ale s nárazem do ledové vody všechno zčerná.